Letos přelomově rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a další v. Švýcarsko. Potvrdil, že právo na čisté životní prostředí je chráněno článkem 8 Úmluvy jako součást práva na respektování soukromého a rodinného života. Starší ženy z organizace KlimaSeniorinnen uspěly se žalobou na švýcarský stát, který podle nich nedostatečně jednal proti změně klimatu. ESLP jim dal za pravdu a poprvé výslovně konstatoval, že selhání státu v klimatické politice může porušit základní práva jednotlivců.[1]
Zatímco Evropa tak začíná budovat klimatickou judikaturu v rámci lidskoprávních mechanismů, jinde ve světě se prosazuje odvážnější přístup, který vychází z tradičních kultur a uznává přírodu jako samostatný právní subjekt.
Na Novém Zélandu má řeka Whanganui vlastní právní subjektivitu. Místní maorské komunity dosáhly v roce 2017 uznání řeky jako „živé entity“ se stejnými právy jako fyzická osoba. Podobně v Kolumbii ústavní soud přiznal práva pralesu Amazonie, v Ekvádoru jsou práva přírody zakotvena přímo v ústavěa v Indii se diskutuje o právech řek Gangy a Jamuny.Nejde přitom o sentiment – jde o funkční nástroje k vymáhání ochrany ekosystémů a klimatu.[5][4][3][2]
Práva přírody tak přehodnocují postavení člověka jako „vládce přírody“. Oproti vnímání přírody jako objektu k využití, stojí koncept, v němž mají stromy, řeky či lesy své vlastní, člověku nepodmíněné zájmy. Tato změna není jen ekologická, ale hluboce právní a filozofická.
A co Česká republika? I náš právní řád zná právo na příznivé životní prostředí – garantované článkem 35 Listiny základních práv a svobod. V roce 2021 byla podána klimatická žaloba proti české vládě za nedostatečná opatření v boji proti klimatickým změnám. Nejvyšší správní soud však v listopadu 2024 žalobu zamítl s tím, že závazek Evropské unie snížit emise o 55 % do roku 2030 je kolektivní povahy a nelze ho přímo vztáhnout na jednotlivé členské státy.Na rozhodnutí reagovali žalobci v únoru 2025 podáním ústavní stížnosti. A i když na nález či usnesení Ústavního soudu budeme muset počkat, už nyní víme, že byla klimatická žaloba podstoupena plénu ÚS, které projednává nejzásadnější ústavní otázky.[6]
Rozhodnutí ve věci Klimaseniorinnen, stejně jako příklady z Nového Zélandu či Ekvádoru, ukazují, že právo na čisté životní prostředí se stává jedním z klíčových práv 21. století. Ať už jej budeme vnímat jako součást lidských práv, nebo jako autonomní práva přírody samotné, je zřejmé, že budoucnost práva se bude psát zeleně a bude stále více reflektovat potřebu ochrany našeho společného domova. Otázkou zůstává, zda se k tomuto vývoji připojí i české právo – a jakou roli v tom sehraje naše justice.
Tento článek obsadil 2. místo v soutěži o nejlepší článek s právním tématikou "Ukaž svou kreativitu XII.", kterou pořádá CODEXIS Academia, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz a Svazem průmyslu a dopravy.
Rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2024 ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a další v. Švýcarsko, č. 53600/20.[1]
Te Awa Tupua (Whanganui River Claims Settlement) Act 2017, Parliament of New Zealand.[2]
Corte Constitucional de Colombia, rozhodnutí STC4360-2018.[3]
Ústava Ekvádoru z roku 2008, čl. 71–74 – práva přírody („Derechos de la naturaleza“).[4]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Uttarakhand, 20. 3. 2017 – Mohd. Salim v. State of Uttarakhand & others.[5]
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 11. 2024, č. j. 10 As 28/2023-156.[6]
Diskuze k článku ()