Dne 26. 2. 2020 byl ve sbírce zákonů vyhlášen pod č. 54/2020, stejnopis částky 23, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo ustanovení § 112 odst. 2 věty první zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Dne 1. 7. 2017 se stal účinným zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen jako „zákon o odpovědnosti za přestupky“ nebo též „ZOPŘ“), který nahradil předchozí zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o přestupcích“). Přestože zákon o odpovědnosti za přestupky je poměrně mladý a přestože sjednocuje právní úpravu odpovědnosti za správní delikty fyzických (nepodnikajících i podnikajících) osob a právnických osob, kdy nově přestupek zahrnuje nejen stávající přestupky fyzických osob ale i jiné správní delikty fyzických osob, právnických osob a podnikajících fyzických osob, což lze považovat za jeho největší přínos, Ústavní soud dne 4. 2. 2020 rozhodoval o návrhu Městského soudu v Praze na zrušení jednoho z jeho ustanovení, a sice ustanovení § 112 odst. 2 věta první ZOPŘ:
„Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužije.“
Před Ústavní soud se celý případ dostal proto, že dne 24. 2. 2016 byl spáchán přestupek spočívající v tom, že „řidič osobního automobilu při couvání narazil do jiného automobilu a po krátkém jednání s účastníky nehody z místa nehody odjel do bydliště vlastníka vozu, kde se na výzvu policejní hlídky odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol, a následně odmítl odběr krve a moči i v nemocnici, kam byl hlídkou eskortován.“[1] Z výše uvedeného plyne, že přestupek byl spáchán ještě za účinnosti zákona o přestupcích.
Magistrát hl. m. Prahy rozhodl o přestupku osoby obviněné z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) tak, že této uložil pokutu ve výši 25 000,- Kč a současně vydal zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců osobě obviněné z přestupku. Proti tomuto rozhodnutí osoba obviněná z přestupku podala odvolání, o němž rozhodovalo Ministerstvo dopravy. Ministerstvo dopravy zamítlo předmětné odvolání a potvrdilo předchozí rozhodnutí o přestupku Magistrátu hl. m. Prahy. Rozhodnutí odvolacího orgánu (Ministerstva dopravy) nabylo právní moci dne 29. 3. 2018, tj. více jak dva (2) roky poté, co došlo ke spáchání shora uvedeného přestupku.
Proti předmětnému rozhodnutí Ministerstva dopravy jakožto odvolacího správního orgánu, podala osoba obviněná z přestupku žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze pak v rámci tohoto řízení podal návrh na zrušení ustanovení § 112 odst. 2 věta první ZOPŘ, jak bylo uvedeno shora.
Podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona o přestupcích, tj. dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017, nelze projednat přestupek, pokud od jeho spáchání uplynuly dva (2) roky, tj. po dvou (2) letech od spáchání přestupku dochází k zániku trestní odpovědnosti.[2]
Ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky však tuto lhůtu prodloužilo ze dvou (2) na tři (3) roky.[3]
Shora uvedené ustanovení § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky pak zavedlo povinnost užít lhůty dle zákona o odpovědnosti za přestupky i na přestupky spáchané před jeho účinností, tj. před 1. 7. 2017, nejsou-li tyto již meritorně pravomocně rozhodnuty. Tímto ustanovením však de facto došlo ke zpřísnění právní úpravy správního trestání.
Ústavní soud ve svém nálezu dospěl k závěru, že napadené ustanovení je v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť jeho prostřednictvím došlo ke zpřísnění podmínek pro užití institutů o zániku trestní odpovědnosti (zániku odpovědnosti za přestupek), které právní úprava účinná v době spáchání činu znala, a tím došlo ke zpřísnění trestnosti. Ústavní soud také uvedl, že pojem trestnosti zahrnuje „nejen skutkovou podstatu trestného činu a trest, ale i všechny ostatní podmínky vzniku a zániku trestní odpovědnosti“, což odpovídá již závěrům trestněprávní nauky již z doby rakousko-uherské monarchie.[4]
Na základě výše uvedeného proto byl Ústavní soud povinen zrušit předmětné ustanovení, přičemž toto zrušení je účinné dnem vyhlášení předmětného nálezu ve Sbírce zákonů, tj. od 26. 2. 2020
Závěrem lze ještě doplnit, že všechny přestupky spáchané před 1. 7. 2017, které nebyly doposud pravomocně rozhodnuty, lze považovat za promlčené, když aktuálně uplynula doba delší než dva roky od jejich spáchání.
Nicméně pro všechny přestupky spáchané po 1. 7. 2017 platí již nově stanovená maximální promlčecí doba, která je nově od účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky tříletá.
[1] K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
[2] Ustanovení § 20 odst. 3 zákona o přestupcích: „Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“
[3] Ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání.“
[4] Skutečnost, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod dopadá nejen na rovinu trestního práva, ale též na správní trestání řešil Ústavní soud již v minulosti ve svých nálezech ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01 (N 75/26 SbNU 253) či ze dne 11. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11).
Diskuze k článku ()