...a nade vším je znalec...

Svou justiční kariéru jsem na trestním úseku zahájil v přelomové době konce osmdesátých let minulého století. Ještě jako čekatel jsem probíral na Obvodním soudu pro Prahu 10 stovky spisů v souvislosti s rozsáhlou amnestií prezidenta Husáka, abych po pár měsících tytéž spisy a mnohé další studoval v rámci amnestie prezidenta Havla. Do třetice pak přišla rehabilitace.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

V rámci rozhodování v těchto případech jsem měl to štěstí studovat i spisy staré desítky let. Pominu-li u některých soudců z dávných let strašidelný otisk vládnoucí ideologie v odůvodněních rozsudků, šlo jinak o velmi zajímavý srovnávací materiál. Mimo jiné mě zaujalo, že čím více se postupovalo do minulosti, tím méně bylo ve spise k vidění znaleckých posudků.

Soudní znalci jsou přitom součástí našeho výkonu spravedlnosti odedávna. Jak se moderní doba tak nějak komplikuje, nelze přehlédnout, že přibývá znaleckých oborů, v těch lukrativních z nich i samotných znalců. Ještě více však přibývá jejich úkolů pro orgány činné v trestním řízení, pro všechny druhy soudních sporů, případně přímo pro jejich účastníky. A jak už to u lidského počínání bývá, zvyšující se počet expertních prací přináší i větší množství chyb.

Sporných znaleckých posudků se začíná objevovat tolik, že si toho všimla i média a ministerstvo spravedlnosti připravuje nový zákon, který by měl mimo jiné výrazně zlepšit stávající situaci.

Nerad bych se připojoval k módní všeobecné kritice soudních znalců, a tak chci jen na konkrétním případu dokumentovat, že problémem nemusí být posudek samotný (třeba jakkoli diskutabilní), ale často současná soudní praxe, jež znalecké posudky vyžaduje všude možně a někdy pak i zjevně nekriticky přebírá jejich odborné závěry.

V předloženém případě projednával odvolací senát mimo jiné odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného proti rozsudku, v němž byli tři spoluobžalovaní odsouzeni za společný smrtelný útok proti poškozenému, čtvrtý z nich však byl obžaloby zproštěn. Velmi zjednodušeně šlo o to, že znalec z odvětví soudního lékařství vyloučil, že by k útoku na tělo oběti došlo způsobem, jehož se měl právě konkrétní čtvrtý spoluobžalovaný dopustit. Přitom ovšem všichni obžalovaní, a to včetně onoho později zproštěného, popisovali skutkový děj zhruba shodně, včetně spoluúčasti čtvrtého obžalovaného.

V primitivním detektivním románu bychom čekali matematickou úvahu, že jeden důkaz nemůže vyvrátit čtyři jiné, v současné „době znalecké“ pak posudek znalce může, jak vidno, přebít všechno další, co se orgánům činným v přípravném řízení podaří shromáždit.

Znalcem „vyviněného“ obžalovaného v dalším textu, citujícím úvahy senátu 7 To Vrchního soudu v Praze, budu označovat písmenem P, jinak se do trefného odůvodnění odvolacího soudu nebudu příliš míchat. Nicméně citát je zkrácený, pro přehlednost zjednodušený, proto neuvádím spisovou značku.

"...vrchní soud souhlasí s argumentací státního zástupce, že nalézací soud převzal poněkud nekriticky závěry znalce z odvětví soudního lékařství ohledně neexistujících známek škrcení na krku poškozeného (škrcení se měl dopustit čtvrtý zproštěný obžalovaný) a bez přihlédnutí k ostatním důkazům uzavřel, že ke škrcení nemohlo dojít ještě za života poškozeného. Odvolací soud se necítí povolán komentovat po odborné stránce okolnosti, které podle státního zástupce mohly přispět k případnému vymizení či počáteční neexistenci stop po škrcení. Je třeba ovšem mít na zřeteli, že sám obžalovaný ve své výpovědi z přípravného řízení, která byla u hlavního líčení čtena dle § 207 odst.2 tr. řádu uvedl, že…“trochu poškozeného přidusil, aby omdlel, a on omdlel..“, „ ...já jsem stočil tričko, natáhl jsem toho chlapa na sebe, dal jsem mu ho zepředu na krk a tahal jsem. Ten chlap říkal „Tak už mě doražte“…“ Nejen na základě výpovědí všech ostatních spoluobžalovaných, ale i na základě výpovědi jeho samotného je tak závěr soudu prvého stupně, že obžalovaný P škrtil „jen“ již zemřelého poškozeného, značně nelogický.

V této souvislosti je třeba připomenout, že závěry znalce nalézací soud nekomparoval nejen s výpověďmi všech obžalovaných, ale ani s fotografiemi a závěry pitevního protokolu dokladujícími stav mrtvoly v době jejího nalezení, kdy účinkem hmyzu chyběly značné části tkáně a hlava i krk poškozeného byly pokryty masami pohyblivých larev."

Omlouvám se za ten brutální závěr citace, ale jednak takové případy občas trestní spravedlnost projednávat musí, jednak stav těla oběti je právě tím středobodem pochybností apelačního senátu nad závěry znalce.

Odvolacímu senátu tak nezbylo, než připomenout z hlediska hodnocení znaleckých posudků často citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06:

"Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti.

Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce."

Má pointa: máme-li znaleckým posudkům vrátit jejich vážnost, musíme jim vrátit i jejich výjimečnost. Máme-li znalcům vrátit jejich exkluzivitu, musí se jednat v jejich případě o odborné společenství výjimečných. Nestane-li se tak, chyby znalců na straně jedné, či nekritické vývody soudů na straně druhé, budou dále znevěrohodňovat tento významný důkazní prostředek. A lákat politiky k populistickým řešením.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články