A emoce planou o to více, je-li vůči řečníkům používáno trestní právo, ten nejpřísnější právní nástroj v rukách státu.
Jako soudce bych asi neměl veřejně prezentovat svoje názory na to, zda verbální delikty, typicky třeba vychvalování, respektive schvalování nacismu a komunismu, mají být trestné či ne, ostatně tento rozpor za mě částečně vyřešil Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2011, když k propagaci neonacismu pod sp. zn./č. j.: IV. ÚS 2011/10-1 poměrně rozsáhle argumentoval ve prospěch obrany demokracie i trestními prostředky.
Ústavní soud se v tomto rozhodnutí ztotožňuje s principy takzvané bránící se demokracie, jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě. Na straně druhé připomíná, že svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší.
Omezení či dokonce trestní postih projevů bude dle Ústavního soudu nezbytně nutný pouze tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti, jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. Uzavírá tak, že i politickým projevem může být spáchán trestný čin, přičemž v rámci úvah soudu upínajících se k závěru o naplnění jeho skutkové podstaty se soud nemůže hodnocení takového politického projevu vyhnout.
Tak dobře, stíhat můžeme a máme, shodnul se na tom zákonodárce i strážce Ústavy.
A co vlastně stíháme? Hanobení (§ 355), podněcování k nenávisti (§ 356), založení, podporu nebo propagaci hnutí (§ 403), projevování sympatií (§ 404), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování (§ 405). Takže určité projevy, nejčastěji asi slovní, písemné, grafické.
Aby takový protiprávní čin měl na společnost dopad odpovídající použití trestního práva, musí být prokázána určitá škodlivost, nebezpečnost jednání pachatele. A to zejména v tom, že jeho projev nějak rezonuje v jeho okolí, získává souputníky, další aktivisty, či naopak jitří city potomků obětí a podobně.
Že se bere pátrání po významu projevu podezřelého vážně, to jsem si znovu uvědomil, když jsem se v televizi dozvěděl, že katedra politologie Západočeské univerzity v Plzni bude zkoumat výroky poslankyně Marty Semelové (KSČM) pronesené v únoru 2014 v pořadu České televize Hyde park. K příspěvku byly připojeny úryvky z citovaného pořadu, tedy věty, které budou podrobeny znaleckému zkoumání. Doslova je odcitovat nedokáži, ale i bez příslušného znaleckého rozboru je svedu interpretovat asi takto:
Ruská invaze v roce 1968 nebyla v žádném případě okupací, nýbrž internacionální pomocí a proces s Miladou Horákovou možná nebyl vykonstruovaný, neboť paní Semelová pochybuje o tom, že přiznání Horákové bylo vynucené.
Nedalo mi to a pro jistotu jsem si vyhledal celý pořad, abych se přesvědčil, zda se paní poslankyně nedopustila ještě nějakých dalších zásadních výroků, jež by byly našinci natolik nesrozumitelné, že je nutné je rovněž zkoumat odborníkem z oboru politologie. Překvapení, alespoň pro mne, se nekonalo a i další výroky se nesly v obdobném duchu.
Opravdu nechci hodnotit výroky paní poslankyně. Ostatně, to by měli hodnotit zejména její voliči a já tuším, že právě pro některé z nich to paní poslankyně také řekla.
Ale někdo podal trestní oznámení a policie zřejmě zvažuje případné trestní stíhání, jistě po konzultaci se státním zástupcem. A přibrali znalce, zdá se, že dokonce znalecký ústav! To jsme opravdu tak nevzdělaní, nedůvtipní či přímo natvrdlí, že k posouzení obdobných výroků potřebujeme znalce?
Přitom respektovaný komentář k trestnímu řádu uvádí:
Znalce není třeba přibírat, jestliže k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení postačí odborné vyjádření, nebo dokonce běžné znalosti a praktické zkušenosti získané školním vzděláním a výchovou, které z určité odborné oblasti má každý kulturní člověk. Přibírání znalce bez zákonného důvodu vede zpravidla k neúčelnému a nežádoucímu prodlužování trestního řízení, které má za následek oslabování ochrany společnosti a nehospodárnost trestního řízení.[1]
Osobně již dlouhodobě pochybuji o nezbytnosti přibírat znalce ve verbálních trestních kauzách, v nichž jsou obviněným kladeny za vinu nejrůznější, většinou více či méně trapné a lítost vyvolávající výroky, případně šifrované jinotaje odkazující na minulost, v nichž orgány činné v trestním řízení spatřují trestné činy.
Znalci vysvětlují, promiňte ten populismus, ale za peníze daňových poplatníků, co znamená na mikině číslo 18 nebo 88. Může jít prý o pořadí písmen v abecedě značící AH – Adolf Hitler, HH – Heil Hitler! (i na sportovním dresu?) Runové znaky, webové odkazy na obskurní internetové stránky, rudou pěticípou hvězdu řešil dokonce Evropský soud pro lidská práva!
Teď je tedy na řadě zkoumání, zda okupace, nebo internacionální pomoc, a co to vlastně znamená.
Otázka trestní odpovědnosti je ale otázkou právní, kterou znalec nesmí zkoumat. Takže bude interpretovat, co to vlastně paní poslankyně řekla. Těm slovům vážně policisté, ani státní zástupci nerozumí? Vždyť je jenom jejich povinností podezřelý projev promítnout do znění trestního zákoníku a najít právní argumenty pro případné zahájení trestního stíhání a třeba podání obžaloby!
Jinak jde podle mého názoru nikoli o znalecké zkoumání, ale o tlumočení z češtiny do češtiny.
Mimochodem, a teď nikoli k paní poslankyni, nejsou některé „extrémistické“ projevy hodny spíše jiného znaleckého zkoumání, toho psychiatrického?
[1] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 4700 s.
Diskuze k článku ()