Myslím si, že valné většině obžalovaných je v tu chvíli úplně jedno, podle kterého písmene § 226 budou případně zproštěni, hlavně, aby se tak stalo. Ale obhájce si význam této „drobnosti“ dobře uvědomuje a v některých věcech to časem jistě ocení i jeho klient. Třeba, až se bude zajímat o možnost finanční satisfakce od státu.
Ale i z hlediska možných řádných a mimořádných opravných prostředků je důležité, podle kterého konkrétního ustanovení je obžalovaný zproštěn. Mimo jiné proto, že obžalovaný nemůže podat odvolání ve svůj neprospěch, ale na druhé straně se může opravným prostředkem domáhat pro něj výhodnějšího zprošťujícího důvodu.
Soud proto musí vždy opřít zprošťující rozsudek o některý z důvodů předvídaných v § 226 a zároveň ve výroku výslovně uvést tento důvod zproštění (§ 122 odst. 2).
Tyto důvody se ale vzájemně vylučují, soud proto musí určit a pojmenovat jeden jediný, přičemž z důvodu jejich rozdílné výhodnosti pro obžalovaného z logiky věci musí ve svých úvahách postupovat od důvodu pro obžalovaného nejvýhodnějšího.
Jak je tedy vlastně příslušné ustanovení trestního řádu koncipované?
§ 226:
Soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran,
a) nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán,
b) v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem,
c) nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný,
d) obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo
e) trestnost činu zanikla.
Na první pohled je zřejmé, že zprošťující důvody dle písmen „a - c“ jsou pro obžalovaného výrazně příznivější, než zbývající. Ty dva poslední (d, e) totiž znamenají, že skutek se stal, spáchal jej obžalovaný a tento skutek měl znaky skutkové podstaty trestného činu. Pouze další právem předpokládané podmínky (nepříčetnost, nebo zánik trestní odpovědnosti) brání odsuzujícímu rozsudku.
Z hlediska jazykového výkladu asi nemá nikdo potíž ani s ustanovením § 226 písm. c) tr.ř.. Skutek se stal, je trestným činem, jen tím pachatelem je někdo jiný, než obžalovaný. Ale pozor, když už se zabýváme onou výhodností jednotlivých zprošťujících důvodů, zproštění obžalovaného z důvodu podle § 226 písm. c) může být v konkrétním případě pro něj příznivější, než dle písmen „a, b“! (srov. Bulletin Nejvyššího soudu České republiky 2/1989-7-II.).
Mezi písmeny „a“ a „b“ se ovšem občas v praxi hranice hledá obtížněji. Vše se totiž motá kolem mnohdy zaměňovaných, často v praxi fakticky splývajících pojmů, skutek a trestný čin.
Ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. dopadá na případy, kdy nebylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek. Uplatní se, když soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů a na základě výsledků provedeného dokazování nemůže spolehlivě, bez rozumných a důvodných pochybností uzavřít, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu. Tedy konkrétní skutek, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení. Konstatuje tak, že se nestalo to, co se uvádí v popisu skutku.
Zproštění podle tohoto ustanovení soud vysloví jak v případě, pokud se jednoznačně prokáže, že se skutek nestal, tak i v případě, jestliže zůstanou důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek opravdu stal.
Oproti tomu § 226 písm. b) tr. ř. soud aplikuje tehdy, když žalovaný skutek není trestným činem. V tomto případě se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek. Tedy, byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat. Ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje některé z dalších znaků skutkové podstaty trestného činu, ať už objektivní, či subjektivní. Typicky si asi představíme absenci úmyslného zavinění u trestného činu, u něhož tuto formu zákon vyžaduje. Nebo třeba omyl obžalovaného (právní, skutkový), často také prokázaná existence okolností vylučujících protiprávnost.
Shrnutí: Totožnost skutku je zachována, je-li zachována totožnost alespoň jednání, či následku. V takovém případě nepřichází zproštění dle § 226 písm. a) tr. ř. do úvahy.
Pokud mě paměť neklame, podle teorie trestního práva tvoří jednání a následek, vedle příčinného vztahu mezi nimi, objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, čili jeden ze čtyř jeho znaků (subjekt, objekt, subjektivní stránka, objektivní stránka). Proč absence jednoho ze čtyř znaků vede ke zproštění podle „a“, a chybí-li některý z těch ostatních, je třeba aplikovat „b“? To právě často obhájce mate, ostatně, mnohdy to zmate i soud.
A tak nezbylo senátu Vrchního soudu v Praze v rozsudku 1 To 83/2014, kde právě zrušil zprošťující výrok nalézacího soudu dle § 226 písm. a) tr. ř. a sám obžalované zprostil dle § 226 písm. b) tr.ř., aby konstatoval:
Totožnost skutku mezi obžalobou a rozhodnutím soudu je dána při zachování totožnosti jednání a následku, avšak i v případě, je-li zachována jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Totožnost skutku proto neznamená, že mezi popisem skutku v obžalobě státního zástupce a skutkovými zjištěními, které jsou podkladem pro rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek.
Takovými okolnostmi nepochybně jsou i skutečnosti charakterizující subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, jako jsou zavinění a motivace jednání, tedy pohnutka. Totožnost skutku je proto v daném případě zachována, i když provedeným dokazováním bylo prokázáno, že prvky původně spekulativně obžalobou zahrnuté do souhrnu skutečností charakterizujících jednání, v daném případě pohnutka a zavinění, z popisu skutku jako neprokázané odpadly. Protože skutek obžalovaných popsaný v obžalobě po úpravě vypuštěním neprokázaných (resp. vyvrácených) tvrzení ohledně subjektivní stránky jednání nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu a jednání obžalovaných, je z trestněprávního hlediska zcela indiferentní, lze danou věc právně uzavřít tak, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Tak tahle to je.
Diskuze k článku ()