Není nic trapnějšího, než opakované přehazování spisového materiálu z nižšího na vyšší soud a naopak, odehrávající se v přímém přenosu před zraky obžalovaného i dalších osob. To rozhodně nepřidává justici na požadované autoritě a respektu.
Vědom si tohoto faktu, nikdy jsem nepatřil k soudcům, kteří „kverulují“ proti názoru odvolacího soudu, odmítají plnit jeho pokyny, či dokonce svým následným rozsudkem předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zesměšňují. To mi však nebrání v občasném zamyšlení nad odlišným přístupem mnohých odvolacích senátů při jejich rozhodovací činnosti. A rozdíly jsou opravdu často do očí bijící.
Připomeňme si nejprve, v čem mohou spočívat vady rozhodnutí soudu prvního stupně.
Celkově je můžeme rozdělit zejména na vady skutkové (nedostatečně zjištěný skutkový stav), vady právní (zde správně zjištěný skutkový stav nebyl posouzen v souladu se zákonem) a vady procesního postupu (soud prvého stupně porušil procesní předpisy, jimiž se měl při svém rozhodování řídit). Přitom z hlediska rozhodování odvolacího soudu je i nezbytné rozlišit, zda jde o vady podstatné, které zpravidla vedou ke zrušení napadeného rozsudku, nebo o vady nepodstatné, které nemají zásadní vliv na správnost napadeného rozsudku jako celku. Bylo by nepochybně v rozporu se zásadou ekonomiky a rychlosti řízení, aby se i v důsledku menších nedostatků rozsudky rušily, nebo se dokonce k novému rozhodnutí vracely zpět nalézacímu soudu. A právě posledně jmenovaná možnost, tedy důvodnost vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, je předmětem mé dnešní úvahy. A troufám si tvrdit, že i nejokatějším rozdílem v rozhodovací činnosti jednotlivých odvolacích senátů.
Již na fakultě nás učili, že podle způsobu vyřízení opravného prostředku se rozlišuje mezi principem apelačním a kasačním. Apelační princip je výhodný větší hospodárností a rychlostí řízení (míněno ovšem trestního řízení jako celku, nikoli pouze řízení odvolacího), neboť dovoluje odvolacímu soudu výrazněji měnit zjištěný skutkový stav. A to i na podkladě vlastního dokazování. Odvolací soud tedy po případném zjištění vad napadený rozsudek zruší, sám vady odstraní a sám také učiní rozhodnutí nové.
V případě principu kasačního odvolací soud naopak po zjištění nesprávností napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí soudu prvého stupně. Znamená to tedy, že skutkový stav zjištěný nalézacím soudem je pro něj nedotknutelný, což zdůrazňuje zásadu, že těžiště trestního procesu je v řízení před nalézacím soudem. Je ovšem nezpochybnitelné, že tímto způsobem je celkové řízení výrazně prodlužováno.
Stávající koncepci našeho odvolacího řízení lze asi nejlépe nazvat jako princip apelační s prvky kasace. A to oproti stavu ještě před několika lety, kdy se naopak jednalo o princip kasační s omezenými prvky apelace. Já osobně tento vývoj právě s ohledem na časovou úsporu hodnotím velmi pozitivně. I v případě zrušení napadeného rozsudku by tak měl v drtivé většině případů rozhodnout ve věci sám odvolací soud, vrácení věci soudu prvního stupně s příslušnými pokyny k novému projednání a rozhodnutí má představovat výjimku.
Z logiky věci náprava vad právních, tedy překvalifikování správně zjištěného skutkového stavu, k němuž nalézací soud dospěl bez zásadních procesních pochybení, představuje nejmenší problém a samotná kasace by tak neměla přicházet do úvahy vůbec.
Horší už je to tehdy, pokud odvolací soud konstatuje závažné procesní vady, či nesprávně nebo neúplně zjištěný skutkový stav. Provádění důkazů v odvolacím řízení je na rozdíl od hlavního líčení fakultativní, dokazování je doplňováno pouze tehdy, pokud lze na jeho základě spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání a nejde přitom o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti nalézacího soudu (§ 263 odst. 6 tr. řádu).
Jak jsem již naznačil, v praxi se ovšem názory odvolacích senátů na toto zákonné ustanovení různí. K mé lítosti stále existují senáty, které, než by samy předvolaly a vyslechly jednoho jediného svědka, vyžádaly jednu listinu nebo opatřily jiný k rozhodnutí o odvolání potřebný důkaz, raději napadený rozsudek zruší a soudu prvního stupně přikáží, aby dokazování sám doplnil a znovu ve věci rozhodl. Tento postup považuji za alibistický a nesprávný. Je v rozporu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. řádu, podle něhož, je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části nutno učinit rozhodnutí nové, může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, zejména, jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování.
Osobně si pod pojmem rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování představuji kupříkladu výslechy mnoha svědků či znalců, u nichž lze důvodně předpokládat, že budou vypovídat o okolnostech majících zásadní vliv na zjištění základního skutkového děje. Nebo jestliže vyvstane nutnost přibírat další znalce k posouzení složitých odborných záležitostí, které opět mohou zásadně ovlivnit skutkové či právní závěry soudu. I tak je však pro mne ona zákonem vymezená hranice rozsáhlého a obtížně proveditelného dokazování (a tím i nahrazování činnosti nalézacího soudu) poněkud nejasná a vždy podle mne záleží zejména na subjektivním posouzení odvolacího senátu.
Možná se mýlím, ale nevzpomínám si na případ, kdy by byl na základě mimořádných opravných prostředků odvolací rozsudek zrušen jen proto, že se odvolací senát pustil do tak horečného dokazování, že tím nahradil činnost soudu prvého stupně. Pokud někdo o nějakém takovém rozhodnutí ví, budu rád, když mě o něm bude informovat.
Jak jsem již zmínil, mnozí soudci odvolacích soudů ještě nepřijali zákonem stanovený postup za svůj a upřednostňují vrácení věci nalézacímu soudu i v situacích, kdy jim nic zásadního nebrání v tom, aby sami rozsudkem rozhodli. O to více potěší případy opačné. I u tak zásadní procesní chyby, jako je opomenutí přečtení výpovědí obžalovaných z přípravného řízení (kteří u hlavního líčení odmítli vypovídat), Vrchní soud v Praze nevrátil věc bez dalšího nalézacímu soudu k novému projednání, nýbrž toto pochybení sám napravil. Dovolím si citovat z rozsudku 12 To 114/2014:
„…předseda senátu přistoupil k výslechu obou obžalovaných, tito však v daném okamžiku odmítli vypovídat s tím, že se k věci vyjádří až po skončeném dokazování. Předseda senátu poté nepřečetl předchozí výpovědi obžalovaných podle § 207 odst. 2 tr. řádu a neučinil tak ani později při odročených hlavních líčeních. Přitom dne 25. 08. 2014, když obhajoba mimo jiné navrhovala i výslech obžalovaného P., zamítl další návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné a prohlásil dokazování za skončené. Fakticky tak nejen odepřel obžalovanému jeho právo dle § 33 odst. 1 tr. řádu vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, ale neprovedl důkaz ani přečtením dřívějších výpovědí obou obžalovaných, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že v odůvodnění rozsudku byly citovány důkazy, výpovědi obžalovaných, které před soudem nebyly provedeny, čímž došlo i k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení.
Vrchní soud se proto dále zabýval otázkou, zda jde o pochybení, které mohlo negativně ovlivnit správnost a zákonnost rozsudku a zda přichází v úvahu napravit je v řízení před soudem odvolacím. Jak se totiž odvolací soud přesvědčil, s výjimkou tohoto jediného, víceméně formálního procesního pochybení, byla v průběhu celého řízení důsledně respektována zákonem stanovená pravidla spravedlivého procesu a dokazování bylo v řízení před krajským soudem provedeno v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Podstatné důkazy potřebné ke zjištění, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, zda jej spáchali obžalovaní, jaké jsou podstatné okolnosti jejich spáchání i jaké jsou osobní poměry obžalovaných, byly opatřeny již v přípravném řízení a posléze nalézacím soudem ještě dále doplněny a řádně a zákonným způsobem provedeny v hlavním líčení. Oba obžalovaní přitom vždy měli právo se k provedeným důkazům vyjádřit, čehož zejména obžalovaný P., a to i v písemné formě, důsledně využíval. Základní skutková zjištění uvedená v odsuzující části rozsudku považuje odvolací soud za správná a ostatními provedenými důkazy dostatečně podložená. Proto uzavřel, že nebude nahrazováním činnosti soudu prvého stupně, když sám napraví popsané procesní pochybení a v rámci veřejného zasedání dal obžalovanému P. možnost k věci znovu vypovídat. Dřívější výpovědi obžalovaného B. pak odvolací soud přečetl dle ust. § 207 odst. 2 tr. řádu, neboť tento obžalovaný svou neúčast u veřejného zasedání omluvil a požádal o konání veřejného zasedání ve své nepřítomnosti.“
Před patnácti lety nemyslitelný postup, neboť trestní řád něco takového takřka neumožňoval, zejména pak praxe odmítala. V současné době, kdy zákonodárce nesporně preferuje v odvolacím řízení princip apelační, jde o správný, rozumný a koneckonců hospodárný postup.
Diskuze k článku ()