Doznání je polehčující okolnost, ale jistý trest Zdroj: Fotolia

Doznání je polehčující okolnost, ale jistý trest

Větu, kterou jsem použil pro název tohoto článku, používali, a často určitě ještě používají, obhájci ve věcech trestních, když se jich klient ptá, jakou taktiku v procesu zvolit.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Mimochodem, doznání jako polehčující okolnost není ani v současném trestním zákoníku, dokonce nebylo ani v trestním zákonu č. 140/1961 Sb.! Obdobně jako v tom minulém má současný trestní zákoník ono doznání „schované“ v několika ustanoveních § 41:

"Soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel

(...)

k) svůj trestný čin sám oznámil úřadům,

l) napomáhal při objasňování své trestné činnosti nebo významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jiným,

m) přispěl zejména jako spolupracující obviněný k objasňování trestné činnosti spáchané členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny,

n) trestného činu upřímně litoval, nebo

(...)"

Nicméně, ono doznání obžalovanému obvykle dost pomohlo a pomáhá, zejména, je-li podpořeno ještě dalšími polehčujícími okolnostmi.

To platilo beze zbytku do doby, kdy v trestním řádu přibyly procesní alternativní odklony, podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307) a narovnání (§ 309), které jsou podmíněny doznáním, respektive prohlášením obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán.

Zmíněné dva procesní odklony přinesly podstatně barvitější možnosti pro obhajobu, protože „doznání“ najednou není pouhou polehčující okolností, ale podmínkou pro šanci, že výpis z rejstříku trestů zůstane prázdný, což mimo jiné umožní nalezení podstatně lepšího zaměstnání.

V dalším textu se přestanu věnovat institutu narovnání jednak proto, že jeho využití je v tuzemsku oproti podmíněnému zastavení trestního stíhání minimální, jednak i proto, že případ, který mě inspiroval, je právě o postupu dle § 307 trestního řádu.

V něm rozhodoval Městský soud v Praze jako soud stížnostní, kdy prvostupňové rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání napadla stížností v neprospěch obviněného státní zástupkyně s tím, že pro postup nalézacího soudu není splněna podmínka doznání § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu:

"(1) V řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže

a) obviněný se k činu doznal,

b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě

c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,

a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující."

Ze čtyř uvedených podmínek je podle mého názoru podmínka doznání formulovaná nejjednoznačněji, bez alternativ a většího prostoru k výkladové fantazii. Také proto je nejčastěji sporným momentem v procesech, kde se o postupu dle § 307 trestního řádu uvažuje.

Tak co se vlastně stalo? Obviněný byl postaven před soud pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že v prodejně Albert poté, co poškozená uložila nákup do batohu a zapomněla na odkládacím pultu látkovou kabelku v hodnotě 100 Kč, ve které byla kožená peněženka v hodnotě 200 Kč, parfém zn. Yves Rocher ke dni odcizení bez hodnoty, embosovaná platební karta ČS, a.s., VISA na jméno poškozené, finanční hotovost 200 Kč, průkaz pojištěnce VZP, Opencard, občanský průkaz na jméno poškozené, 15 ks stravenek v hodnotě 60 Kč, přistoupil jako pracovník ostrahy výše uvedené prodejny k pultu a uvedenou kabelku i s jejím obsahem odcizil.

Jen tak mimochodem, vzhledem k možné zanedbatelné škodě a tomu, že v době přisvojení si kabelky obžalovaným ji poškozená evidentně neměla pod svou kontrolou, byl skutek kvalifikovaný pouze jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, což je pro policii klasický opěrný bod pro obvinění řady zlodějů.

Soud prvního stupně stíhání obviněného s jeho souhlasem podmíněně zastavil. Podle § 307 odst. 2 trestního řádu mu byla stanovena zkušební doba v trvání 1 roku.

A jak to bylo s oním doznáním jako nutnou podmínkou pro zvolený procesní postup?

Obviněný v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat.

Před soudem nejdříve uvedl, že danou věc odcizil, ovšem byl tak unavený, že si věci příliš neuvědomoval, tašku bohužel položil na místo, které nehlídal, a poté, co odešel, již nebyla k nalezení. Uznal nicméně za potřebné prohlásit, že se chce k trestnému činu přiznat a poškozené škodu zaplatit, ačkoli opravdu neví, co se s taškou stalo, nezůstala v jeho moci. Doznává však, že ji vzal.

K doplňujícím dotazům soudu a stran však dále uvedl, že tašku nevzal s úmyslem ji odcizit, chtěl ji samozřejmě odevzdat. Odložil ji tam, kam vždycky odkládal všechny věci, ale poté se jej na něco začala ptát nějaká paní a on nad taškou ztratil kontrolu.

Tak si to shrňme. Obviněný se sice doznal, že tašku skutečně z místa, kde ji zapomněla poškozená, vzal a přenesl jinam, ale popřel, že by měl v úmyslu si tašku přisvojit, nebo si protiprávně opatřit cokoli, co v ní bylo umístěno.

A tak shodně s obsahem stížnosti státní zástupkyně stížnostní soud konstatuje, že doznání nezahrnuje zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu, obžalovaný se naopak hájí tím, že takto zaviněně nejednal. Usnesení proto pochopitelně zrušil. V odůvodnění dále shrnuje konstantní judikaturu k tomuto tématu, z níž vyplývá, že doznání obviněného musí být především obsaženo v jeho výpovědi podle § 90 a násl. trestního řádu, což by splněno bylo. Ovšem doznáním, a to i pokud jde o otázku zavinění, se přitom rozumí doznání skutkových okolností, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků přečinu. Za doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu lze považovat i výpověď obviněného, ve které dozná skutečnosti umožňující závěr o tom, že se přečinu dopustil, aniž by výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým činem.

Požadováno tedy není primárně jakési vágní prohlášení o tom, že se obviněný cítí vinen, ale jeho doznání k trestnému činu ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí zahrnovat všechny skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu či nedbalosti.

Pravý opak toho, k čemu došlo ve zkoumaném případu.

Stížnostní soud tak dal za pravdu státní zástupkyni, která poněkud paradoxně ve své stížnosti podané v neprospěch obviněného zdůrazňovala, že nebude-li obhajoba obviněného vyvrácena, bude jej třeba obžaloby zprostit podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť by mu nebyla prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu.

Myslím, že si byl nalézací soud při svém rozhodnutí zmiňované slabiny vědom. Asi se jen snažil věc rychle rozhodnout a doufal, že jím zvolený postup akceptují obě strany jako bezbolestný výsledek. Neustálý mediální tlak na rychlost soudního řízení, jako by vlastně ani společnost nezajímala kvalita, občas soudce k takovým postupům vede.

trestní řízení doznání

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články