Rozhodování v přípravném řízení a jeho současné problémy z pohledu soudce, jak jsem je možná popsal na konferenci Unie státních zástupců - část I.

Asi největší zádrhel pro mě nastal na samém závěru, kdy jsem byl vyzván, abych předal písemné znění svého vystoupení k publikování. Žádnou písemnou přípravu jsem, jak je mým zlozvykem, neměl. Tak jestli bych to tedy prý nenapsal. Slíbil jsem, že napíši, a proto v prvních dnech roku 2018 usedám k počítači, abych slib splnil. S odstupem několika týdnů od konference si ovšem nejsem zcela jist obsahem svého tehdejšího projevu, neměl jsem ani psané poznámky, takže následující text je dost možná originálem sám o sobě. Kdo jste mě tenkrát na konferenci slyšeli, posuďte sami.

Dovolte mi předložit tři momenty, proč je bohužel třeba s kritickým pohledem posuzovat současnou praxi rozhodování v přípravném řízení. Nejde mi vůbec o jednotlivá rozhodnutí, a to ani o ta skutečně nepovedená, ostatně, podle mé zkušenosti takřka žádná hrubá pochybení ve výkonu trestní spravedlnosti (není jich naštěstí zas tak mnoho) nemají příčinu ve špatné vůli, či dokonce korupci, ale obvykle v lenosti, neschopnosti, neznalosti či nedůslednosti konkrétních orgánů činných v trestním řízení.

Jde mi o tři oblasti, které občas vyvolávají systémovou nedůvěru nejen u veřejnosti, ale i uvnitř samotného trestního procesu, mezi policisty, státními zástupci, soudci, obhájci, účastníky trestního řízení vůbec.

Místní příslušnost soudu pro přípravné řízení. Já vím, co na toto téma pravil pro budoucnost Ústavní soud, ale stále ještě budeme možná řadu let rozhodovat v kauzách, kde třeba odposlechy „povoloval“ okresní soud, jehož příslušnost k tomuto úkonu nelze vůbec ze spisu pochopit. Byť samozřejmě jeho příslušnost odpovídá zákonu, konkrétně § 26 trestního řádu, který od 1. ledna 1994 v prvním odstavci stanoví, že k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh.

Soudce hodnotící důkazy v hlavním líčení sice zná uvedené ustanovení, nicméně v takových podivných případech jen těžko přeslechne námitky obhajoby, proč si asi státní zastupitelství netransparentně vybralo zrovna ten který okresní soud.

Sloužil jsem od roku 1999 do roku 2011 jako trestní soudce na Obvodním soudu pro Prahu 1, který byl vyššími patry státního zastupitelství a policejními útvary s celostátní působností v té době mimořádně oblíben pro rozhodování v přípravném řízení z jediného důvodu. Po léta zde tyto návrhy rozhodoval v pracovní době jediný soudce, proslulý svou vstřícností k argumentům orgánů činným v přípravném trestním řízení. Ty prakticky nikdy neodcházely od tohoto kolegy s nepořízenou, což jsme při víkendových a nočních službách pociťovali i my ostatní, údiv policistů a státních zástupců vyšších stupňů při neúspěšném návrhu byl spontánní a očividný.

Že nešlo o pouhý dojem, mohu demonstrovat na tom, že když jsem jako předseda soudu změnil rozvrh práce a dotyčného kolegu převedl na obecný trestní nápad, přičemž přípravné řízení převzal jiný kolega s podstatně pestřejším rozhodováním, během pár dní nápad nových kauz nesouvisejících výlučně s obvodem Prahy 1 prudce poklesl a nikdy se již na původní množství nevrátil.

Aby bylo jasno, já si opravdu nemyslím, že by existovala nějaká dohoda policie a státního zastupitelství s oním nejmenovaným kolegou. Dokonce jsem přesvědčen, že nejdůležitějším argumentem obliby tohoto soudu byl fakt, že jeden z těch několika málo policejních útvarů s celostátní působností sídlil rovnou přes ulici, ale stejně, proč nechodili tak často na Obvodní soud pro Prahu 7 sídlící ve stejném justičním paláci?

V právu obecně je upravena spousta skvělých myšlenek, které mají pomáhat těm hodným, správným, spravedlivým. Ale jak se tato práva začnou nikoli užívat, ale využívat, nadužívat, obrátí se často proti těm, kterým měla sloužit. Vyčítám proto představitelům státního zastupitelství v druhé polovině devadesátých let, že v oněch dobách, kdy jim, a klíčovým policejním útvarům, zákon možnost volby konkrétního okresního soudu pro přípravné řízení dal, nepřijali nějaké, byť neformální vnitřní omezení, které by zpětně prokazovalo transparentnost postupu v každé věci.

Důvěra obecenstva právě v těch nejzávažnějších trestních kauzách byla otřesena. Úplně zbytečně.

Má cenu o místní příslušnosti mluvit i dnes. U sofistikované hospodářské trestné činnosti lze takřka vždy dohledat potenciální místní příslušnost více okresních soudů pro přípravné řízení i ve smyslu § 18 trestního řádu. O distančních deliktech nemluvě. A hlavně, musí se mluvit o zbytečné chybě v minulosti proto, aby se podobná v budoucnosti neopakovala.

Nadměrné právně-formální nároky na rozhodnutí v přípravném řízení. Píšu „na rozhodnutí“, myslím tím pochopitelně nároky na odůvodnění rozhodnutí. Připouštím, že tato výhrada vychází z mého osobního pohledu na výkon trestní spravedlnosti v naší vlasti, výrazně ovlivněného tím, že až na zhruba pět roků v druhé polovině devadesátých let jsem vždy a pouze soudcem prvostupňovým, nalézacím.

Když tak čtu některé formální výtky odvolacích a vyšších soudů, týkající se „nedostatečného odůvodnění“ v přípravném řízení, představuji si, jak by během náročné dosažitelnosti na okrese asi vypracovali rozhodnutí soudci těchto senátů. Dovedou se vůbec ještě vcítit do situace, že se jednomu soudci sejde během víkendového dne několik návrhů na potrestání se zadrženými podezřelými, pár návrhů na vzetí do vazby, dvě tři „domovky“ a do toho se přiřítí policie se žádostí o rozsáhlé odposlechy v drogové kauze, kde k předání „zboží“ má dojít za čtyři hodiny? Jistěže je takový souběh výjimečný, lokálně podmíněný, ale je možný.

Stalo se mi, že jsem za jeden trochu divočejší víkend v centu Prahy měl návrhů na potrestání se zadrženými osobami a návrhů na vazbu víc než dvacet během dvou dnů. To se stane jednou, dvakrát za pár let, a proto by bylo od předsedy soudu neekonomické, aby nařídil ve stejnou dobu dosažitelnost ještě dalšímu trestnímu soudci, a zejména administrativě, kde i samotná pohotovost odčerpává mzdové prostředky z rozpočtu soudu. Ale ten soudce prostě rozhodnout musí, a třeba u těch odposlechů, nestihne-li rozhodnout včas, už tou prodlevou samotnou vlastně rozhodl. A odchází domů s pocitem, že možná ohrozil, možná zmařil objasnění mimořádně závažné trestné činnosti.

Zkrátka, na rozdíl od rozhodnutí v hlavním líčení, které má být nařízeno až po pečlivém prostudování celého spisu, kdy navíc soud může pro případ komplikované důkazní situace dokonce odročit pouze na vyhlášení rozsudku (srovnej § 128 odst. 3 trestního řádu), na rozhodnutí v přípravném řízení má soudce obvykle pár hodin. A někdy ani to ne.

Přitom procesní chybu v hlavním líčení či vadu rozsudku napraví odvolací soud, v krajním případě rozsudek zruší a dá tak nalézacímu soudu šanci chyby napravit, zatímco špatný postup v přípravném řízení je takřka vždy nevratný. Ať už vede k omezení osobních práv tam, kde k tomu dojít nemělo, či naopak. Případně zpochybní použitelnost neopakovatelných důkazů při rozhodování o vině.

Psáno pro Union, časopis Unie státních zástupců České republiky.