Obžaloba skutek kvalifikovala jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 trestního zákoníku. Ten je zařazen do hlavy IV. nazvané Trestné činy proti rodině a dětem. O objektu tohoto trestného činu tak zřejmě není pochyb, je jím zájem společnosti na ochraně všech osob proti domácímu násilí, tedy nejen osob blízkých, které spolu přirozeně žijí v jedné domácnosti, ale i jiných osob, žijících ve společném obydlí. Častou obětí domácího násilí jsou ženy, nicméně ze soudní praxe je zjevné, že i násilí ze strany žen vůči mužům přibývá. Čím dál tím častěji se však soudy v rámci trestního řízení setkávají i se situacemi, kdy je jednomu z partnerů kladeno za vinu jednání obžalobou kvalifikované právě jako týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, nicméně v průběhu dokazování začne vycházet najevo chování „oběti“ a soud zjišťuje, že rodinná situace připomínala spíše tzv. italskou domácnost. V takovém případě musí soud v kontextu rodinné situace zvážit, zda jednání, které je trestně stíhanému partnerovi kladeno za vinu, skutečně naplňuje znaky týrání ve smyslu trestního práva.
V případě, který chci popsat, obžaloba vinila muže z toho, že dlouhodobě, po dobu 10 let, fyzicky i psychicky týral svou družku, s níž měl dvě děti. Údajně ji ponižoval, vysmíval se jí, že je hloupá a že vydělává málo peněz, rozkazoval jí, co musí a nesmí dělat. Psychické týrání bylo doprovázeno i fyzickými útoky.
V průběhu dokazování bylo zjištěno, že výpovědi obou partnerů se značně liší. Partnerka barvitě vylíčila soustavné jednostranné psychické i fyzické útoky na svou osobu, obžalovaný naproti tomu popsal společné soužití jako výrazně konfliktní z obou stran a uvedl řadu případů, kdy se na něm psychického i fyzického násilí dopustila právě jeho družka. Sám se k tělesnému násilí uchýlil pouze dvakrát, a to v situaci, kdy jej chtěla polít horkou vodou a když mu prokousla palec u ruky.
Soud prvého stupně nechal vypracovat znalecké posudky na obžalovaného i poškozenou, kterými byl obžalovaný hodnocen jako nevyzrálá osobnost, plachá, citlivá, submisivní a do určité míry pasivní. Osobnost poškozené byla potom znalcem shledána jako citově nevyzrálá, avšak s velmi dobrou inteligencí a schopností adekvátně vnímat, s převahou racionality. Soud rovněž vyslechl mnoho svědků, žádný z nich však nikdy neviděl, že by obžalovaný partnerku fyzicky napadl, nebo se k ní choval nepřiměřeně, připustili pouze vzájemné dlouhodobé konflikty a to, že bylo zjevné, že vztah těchto dvou osob rozhodně není idylický.
Podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. V odstavci 2 a 3 potom následují kvalifikované skutkové podstaty popisující okolnosti, při jejichž naplnění trestní zákoník stanoví výrazně vyšší trest odnětí svobody. Z uvedeného znění základní skutkové podstaty je zřejmé, že objektivní stránku představuje týrání, jako zlé nakládání pachatele s jinou osobou, které se vyznačuje vysokým stupněm hrubosti, bezcitnosti a zároveň určitou trvalostí, přičemž dotčená osoba je pociťuje jako velké příkoří. Trvalost je však třeba posuzovat i ve vztahu k intenzitě tohoto jednání, lze říci, že čím je intenzita útoků nižší, tím delší doba se pro trvání násilí vyžaduje. Může jít jak o týrání fyzické, tak psychické, či kombinaci obou, je nerozhodné, zda jednání vedlo k následkům na zdraví oběti, podstatné je, aby je oběť pro krutost vnímala jako újmu.
Všichni asi tušíme, co znamená, když se o nějaké domácnosti řekne, že je italská. Toto slovní spojení používáme v souvislosti s emočně vyhrocenými partnerskými vztahy, kde klid je cizí slovo a pozitivní emoce se ve vteřině mění na negativní. Přesněji řečeno, jde o situaci, kdy k útokům dochází soustavně z obou stran. Vztah je ambivalentní, hádky a vzájemné psychické i fyzické napadání střídá usmiřování, nenávist v mžiku nahrazuje vroucí láska.
V případech, kdy je obžalovanému kladeno za vinu jednání kvalifikované jako týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, nastupuje v řízení před soudem rozsáhlé nezáviděníhodné dokazování, které většinou zahrnuje výslechy mnoha svědků, nejčastěji rodinných příslušníků či sousedů, kteří stejně nejsou schopni říci, co se doopravdy dělo za zavřenými dveřmi bytu či domu, neboť tomu nebyli přítomni. Jejich výpověď většinou pouze pomůže obecně objasnit, tak jako v uvedeném případě, jaký byl partnerský vztah zúčastněných osob, ale málokdy má soud k dispozici přímé svědectví ohledně trvalejšího fyzického či psychického násilí a musí tak vycházet především z výpovědi osoby obžalované a poškozené, které jsou většinou rozporné. V takovém případě je výsledkem dokazování většinou jen to, že manželství bylo dlouhodobě rozvrácené, nefunkční a docházelo k vzájemným hádkám a napadání.
Jsem toho názoru, že v situaci, kdy je prokázán pouze konfliktní partnerský vztah a dlouhodobé útoky obou partnerů vzájemně, je namístě, aby soud, veden zásadou v pochybnostech ve prospěch, volil možnost pro obžalovaného nejpříznivější a obžaloby jej zprostil z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán.
Ke stejnému závěru dospěl i soud ve shora uvedeném případě. Pro to, aby byl naplněn znak týrání, je podle jeho názoru třeba, aby role obou partnerů byly výrazně nevyrovnané a bylo tak možné jasně určit vůdčí roli trýznitele. Odsouzení si lze představit, avšak jen v situaci, kdy by například bylo bezpochyby prokázáno, že některý z útoků, které byly obžalovanému kladeny za vinu, byl takové intenzity, že by zakládal trestní odpovědnost za jiný trestný čin, například ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Pokud totiž k napadání dochází z obou stran, není možné rozlišit, kdo útočí a kdo se jen brání, tedy kdo je vlastně pachatelem a kdo obětí, a jen těžko je tak možné dojít k závěru o týrání. A pouze za konfliktní partnerské soužití a vzájemné napadání nemůže soud jednoho z partnerů trestat.
Je třeba totiž mít na paměti i smysl ustanovení § 199 tr. zákoníku. Jsem si jistý, že zákonodárce nezamýšlel, aby pod trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí byla podřazována všechna jednání, ke kterým dochází v nefunkčním a vyhroceném partnerském vztahu, kdy si partneři navzájem působí psychickou újmu a napadají se. Trestní postih by neměl sloužit k vyřizování si vzájemných účtů z takového vztahu, to by pak bylo možné za týrání s nadsázkou označit téměř každou ostřejší partnerskou hádku.
Diskuze k článku ()