K trestní odpovědnosti soudních exekutorů a jejich vykonavatelů jako úředních osob - část II.

První část článku si můžete přečíst zde.

Jednání pachatele má v tomto případě formu konání. Znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ovšem nejsou naplněny jen tím, že osoba vykonává objektivně závadným způsobem pravomoci úřední osoby ani zaviněním ve formě úmyslu. Pouhý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního zákoníku zahrnující okolnost, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, k naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu nestačí. úřední osoba musí zároveň jednat v pohnutce způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jestliže z hlediska subjektivní stránky je tedy zákonným znakem trestného činu také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Přitom musí jít o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co úřední osoba závadným výkonem pravomoci sledovala, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu.[1]

O překročení pravomoci [§ 329 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popřípadě jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud úřední osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Patří sem i případy, kdy úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní řád vyžaduje. úřední osoba, která s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svoji pravomoc [§ 329 odst. 1 písm. b)], se nemůže stát beztrestnou jen proto, že nadřízený orgán, do jehož pravomoci jinak věc patří, dodatečně její konání schválil anebo s ním vyslovil souhlas, ledaže by vzhledem k okolnostem případu nešlo o případ společensky škodlivý a bylo třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). Jestliže úřední osoba s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, schválení nebo souhlas nadřízeného orgánu s jednáním úřední osoby nepřichází vůbec v úvahu. 

O nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci [§ 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku] jde, když pachatel nesplní povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem vydaným na základě zákona a případně konkretizovanou jeho pracovní nebo funkční náplní. Jednání pachatele má formu opomenutí.[2] Povinnost nesplní i ten, kdo ji úmyslně opomene splnit, je si vědom možných následků své nečinnosti a je s nimi srozuměn. 

Formy jednání uvedené v § 329 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku se nepřekrývají a navzájem se vylučují, takže jeden útok nemůže být podřazen pod víc alternativ. Zneužívání pravomoci může být spácháno i více útoky, které mohou mít různé formy uvedené pod písmenem a) až c). Je-li dán jednotící záměr pachatele a blízká časová souvislost, jde o jeden pokračující trestný čin bez ohledu na to, že jedním skutkem pachatel opatřuje prospěch sobě, jiným skutkem opatřuje prospěch jiné osobě, eventuálně způsobuje jinému škodu. 

Ustanovení § 127 odst. 2 trestního zákoníku pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele vyžaduje, aby byl trestný čin spáchán úřední osobou v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Je tak zjevné, že samotné jednání úřední osoby je pro konstatování trestní odpovědnosti nedostatečné. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat souvislost jednání s pravomocí a odpovědností této osoby.[3] Důležité si je uvědomit, že osoba nadaná určitou pravomocí nemusí v konkrétním případě tuto pravomoc používat, a v důsledku toho není pak vůbec dána souvislost s pravomocí a odpovědností takové úřední osoby.[4] Jinými slovy − předpokladem trestní odpovědnosti za dokonaný trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku je zjištění, že úřední osoba v době, kdy se měla trestněprávně relevantního jednání dopustit, skutečně vykonávala svou pravomoc, a (současně), že jednala v některé z forem předpokládaných v § 329 odst. 1 pod písmeny a) až c) trestního zákoníku. 

O trestní odpovědnosti úřední osoby lze proto uvažovat za kumulativního splnění dvou podmínek:

• takovou osobu − z formálního hlediska, je možné podřadit pod některou z kategorií úředních osob uvedených v § 127 odst. 1 či § 334 odst. 2 trestního zákoníku, a (současně) 

• této osobě lze prokázat, že se jednání, které je součástí objektivní stránky trestného činu podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného v některé z forem pod písmeny a) až c), dopustila při plnění úkolů státu nebo společnosti a používala přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, resp. že trestný čin spáchala v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností (§ 127 odst. 2 trestního zákoníku). 

V určitých případech může být v praxi poněkud problematické posouzení druhé z uvedených podmínek – tedy správné vyhodnocení toho, zda obviněný v postavení úřední osoby také jednal, tedy zda si počínal způsobem podřaditelným pod některou z forem jednání uvedených v základní skutkové podstatě § 329 odst. 1 trestního zákoníku a zda (současně) plnil úkoly státu nebo společnosti a používal při tom pravomoci, která mu byla pro plnění těchto úkolů svěřena (zde hovoříme o tzv. materiální podmínce trestní odpovědnosti úřední osoby). 

Neexistuje obecná shoda (tedy ani mimo oblast trestního práva) o tom, co to je vlastně pravomoc. Z hlediska námi sledovaného účelu využitelné důvodové zprávy k § 89 odst. 9 trestního zákona[5] se pravomocí rozumí zejména oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech občanů a organizací a ukládat jim úkoly. Tím důvodová zpráva orientuje výklad pojmu pravomoc ve smyslu citovaného zákonného ustanovení poněkud úžeji, než je tento pojem chápán v obecné řeči, a vymezuje z obecného širokého pojetí úsek, který je zejména nutno chápat jako pravomoc ve smyslu trestního zákona. 

Pravomoc obecně je souhrn práv (disponovat prostředky a lidmi) a moci (nástrojů umožňujících požadovat určité činnosti, práce atd. a uplatňovat za jejich správný výkon odměny a za nesplnění sankce) umožňující splnění delegovaných úkolů. Pravomoc umožňuje dané pozici (a osobě zastávající tuto pozici) používat volnost k rozhodování, které ovlivňuje ostatní. čím jasnější je linie pravomocí od nejvyšší pozice managementu k jakékoli podřízené pozici, tím jasnější je odpovědnost za rozhodování. Pravomoc lze rozdělit na funkcionální, liniovou a zaměstnaneckou.[6] 

Obecně lze tedy chápat pravomoc v užším smyslu jako souhrn práv příslušejících tomu, kdo je oprávněn dbát na dodržování práva a spravedlnosti, v širším smyslu je pravomoc moc, oprávnění, právo rozhodovat vůbec, tedy jako tzv. kompetenci. Pomineme-li charakterizování pravomoci jako kompetence, což je v podstatě pouze vyjádření českého termínu termínem cizím, je pro širší pojetí pravomoci v obecném smyslu charakteristický také výkon určité moci, práva rozhodovat, podobně jako to vyjadřuje důvodová zpráva k trestnímu zákonu. I když tedy pravomocí podle ustanovení § 127 odst. 1 trestního zákoníku není možno vždy rozumět jenom oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech občanů a ukládat jim úkoly, je v pojmu pravomoc obsažen vždy prvek moci a prvek rozhodování, které mají širší společenský dosah.[7]

Moc a rozhodování lze v dané souvislosti chápat zejména z pohledu výkonu exekutivní funkce státu jako výkon vrchnostenské (někdy nazývané výsostné nebo úřední) správy. Tuto správu představuje souhrn právotvorných funkcí, pro které je charakteristická nerovnost subjektů a kdy je akt rozhodnutí vynutitelný donucovací funkcí jednoho ze subjektů. Rozhodování pak lze chápat jako výsledek procesu, kdy nadřazený subjekt na základě zmocnění obsaženého v zákoně autoritativně rozhodne o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob, přičemž toto rozhodnutí je vynutitelné úřední mocí. Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost „řídit“ podřízené, nejedná jako orgán veřejné moci, respektive nejde o rozhodování orgánu veřejné moci ve výše uvedeném smyslu. Nerozhoduje se o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde o „řízení“ podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru; jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý.[8] 

V případech relevantních z hlediska trestního práva musí být příslušný orgán veřejné správy nadán kompetencí (působností) vykonávat veřejnou správu, kterou navenek projeví vydáním příslušného aktu. Jak známo, ne každá osoba typově podřaditelná pod některou z kategorií úředních osob uvedených v § 127 odst. 1 či § 334 odst. 2 trestního zákoníku se protiprávního jednání dopustí v souvislosti se (svou) pravomocí a odpovědností úřední osoby, jak to k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby vyžaduje § 127 odst. 2 trestního zákoníku (vlastně nad rámec dovětku § 127 odst. 1 trestního zákoníku).[9]

Úřední osoba by proto měla být nadána pravomocí, v níž se projevuje toto její vrchnostenské postavení navenek, vůči jí nijak služebně nepodřízeným subjektům. Vrchnostenské postavení, jinak řečeno vrchnostenská správa, je totiž charakterizováno nerovností subjektů stojících v daném právním vztahu na obou jeho stranách − na jedné straně stojí tzv. vrchnostenský správce, který je nadán pravomocí, tedy úřední mocí vydávat závazné akty, jimž je povinen druhý účastník tohoto vztahu se podřídit a jež lze vynucovat i odpovídajícími právními postupy, pokud je druhý účastník neplní dobrovolně. Popřípadě, z titulu své úřední moci, je oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech tohoto druhého účastníka. Neřeší tento právní poměr dohodou, smlouvou, kterou by s druhým účastníkem uzavíral na základě rovného postavení tak, jak je to typické pro soukromoprávní vztahy. Na druhé straně tohoto vztahu stojí účastník, jenž je v nerovnoprávném postavení, neboť není nadán stejnou mocí, o jeho právech a povinnostech vrchnostenský správce rozhoduje, a může se tomuto procesu a vydanému rozhodnutí (ať se navenek projevuje v jakékoli právní formě) bránit jen v mezích a prostředky, které zákon připouští. Již bylo shora připomenuto, že pokud by se například starosta obce – účastník řízení ve smyslu § 85 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, dopustil protiprávního jednání jako zástupce této obce, nejednal by v postavení úřední osoby. V tomto správněprocesním postavení by totiž nebyl nadán rozhodovací pravomocí ve vztahu k právům a povinnostem jiných subjektů.[10]

Jak bylo již výše naznačeno, není zde výslovně řečeno, že by muselo opět jít výslovně jen o odpovědnost za výkon uvedené pravomoci, tedy v pojímaném smyslu o odpovědnost za výkon vrchnostenské správy. Nesporně, je-li takové úřední osobě svěřena kompetence, tedy působnost vykonávat činnost ve vymezené oblasti společenských vztahů, a jsou-li jí k tomu svěřeny příslušné právní prostředky, jež samozřejmě mohou být různého charakteru, od pravomoci rozhodovat o právech a právem chráněných zájmech a povinnostech vně stojících subjektů přes oprávnění vydávat interní normy (i to lze ještě zařadit i pod pojem pravomoci) až po oprávnění řídit její chod prostřednictvím pokynů vydávaných podřízeným a činit za ni navenek dispozice soukromoprávní povahy, tak v celé této oblasti svěřené kompetence samozřejmě je jí uložena odpovědnost i za to, že tak bude činit a že tak bude činit v souladu se zákonem, ostatními závaznými pravidly výkon této působnosti upravujícími, i v souladu s ostatními principy, které lze z těchto pravidel odvodit. I přesto si však lze jen obtížně představit, že v souvislosti s pravomocí a odpovědností soudního exekutora či jeho vykonavatele (jak bude rozvedeno dále) by tyto osoby mohly spáchat například trestný čin v dopravě. 

Vykonavatel soudního exekutora jako úřední osoba? 

V § 127 odst. 1 trestního zákoníku jsou stanoveny základní znaky, jež musí úřední osoba kumulativně splňovat, aby mohla být za úřední osobu platným trestním právem považována. Jedním z těchto znaků, majících povahu sine quibus non, je, že musí jít o některou z osob taxativně vyjmenovaných v § 127 odst. 1 písm. a) až i) trestního zákoníku. Vykonavatel soudního exekutora není v tomto výčtu uveden. Jeho součástí je pouze soudní exekutor, který navíc požívá status úřední osoby jen při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Taxativnost výčtu a také značně konkrétní vymezení jednotlivých osob neposkytuje prostor pro extenzivní výklad ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku a nedovoluje touto cestou rozšířit dopad i na další, výslovně tam neuvedené osoby, aniž by byla zpochybněna zásada nullum crimen sine lege certa et stricta.[11]

Z § 5 exekučního řádu vyplývá jednak to, že (cit.) „exekutor může zaměstnávat zaměstnance“ (odst. 1), a dále to, že (cit.) „na základě písemného pověření uděleného exekutorem mohou jeho zaměstnanci vykonávat úkony exekuční činnosti a další činnosti za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem“ (odst. 2). Vedle exekutorského koncipienta, exekutorského kandidáta a dalších zaměstnanců v pracovním poměru může být zaměstnancem exekutorského úřadu vykonavatel exekutora. Exekutor může vykonavatele exekutora písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí vykonavatel (§ 27 exekutorského řádu). Rozsah oprávnění vykonavatele je dán jednak ustanoveními občanského soudního řádu, jednak § 46 jednacího řádu pro soudy a jednak některými dalšími předpisy. Jde zejména o prodej movitých věcí při likvidaci dědictví prováděný soudem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, úkony spojené s odnětím dítěte, prohlídku povinného a prohlídku jeho místností, soupis a zajištění movitých věcí, vyklizení, odebrání movitých věcí povinnému apod. 

V této souvislosti je třeba připomenout, že původní znění § 27 exekutorského řádu nerozlišovalo mezi vykonavatelem exekutora a (jiným) zaměstnancem. Upravovalo výslovně možnost exekutora zaměstnávat v pracovním poměru další zaměstnance a pověřit je prováděním jednoduchých úkonů, které souvisejí s exekuční nebo jinou činností. Teprve novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 11. 2009, přinesla rozlišení vykonavatele exekutora a dalšího zaměstnance a rozšířila do stávající podoby činnosti, kterými může být vykonavatel exekutora pověřen. 

Zatímco rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považující soudního exekutora za konkrétních podmínek za úřední osobu je v delším časovém období v zásadě konzistentní, totéž nelze říci o vývoji právních názorů obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) na postavení vykonavatele soudního exekutora jako úřední osoby. 

V jednom z dřívějších rozsudků[12] vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že vykonavateli soudního exekutora nelze přiznat postavení úřední osoby (tehdy veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona). Takový závěr odůvodnil tím, že vykonavatel soudního exekutora není soudním exekutorem podle § 1 odst. 1 exekutorského řádu, nýbrž má pouhé postavení tzv. dalšího zaměstnance exekutora podle § 27 odst. 1 exekutorského řádu, který je soudním exekutorem pověřen k vykonávání jednoduchých úkonů, a nedopadá na něj proto ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona [nyní § 127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku], podle něhož byl veřejným činitelem mj. soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, jímž se rozumí exekuční řád. 

V zásadě shodný názor, podle kterého vykonavatele soudního exekutora, ani další zaměstnance soudního exekutora, kteří mohou vykonávat na základě pověření soudního exekutora pouze jednoduché úkony podle § 27 odst. 2 exekučního řádu, nelze považovat za úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, je seznatelný i z některých dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu.[13] Podle tohoto názoru statutu úřední osoby požívá pouze sám soudní exekutor, nikoli jeho další zaměstnanci. Exekutorský úřad je totiž ve smyslu § 1 exekutorského řádu spojen se soudním exekutorem jako fyzickou osobou, která v rámci pověření tímto úřadem vykonává zákonem svěřené činnosti. V této souvislosti byl učiněn odkaz na literaturu, podle které přenesení některých těchto činností na další osoby je v mezích zákona možné, avšak přenesení osobního statutu exekutora spojeného s exekutorským úřadem, a v rámci něho i přenesení statutu úřední osoby, možné není.[14]

Oproti těmto názorům se mezi trestními soudci obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) vyprofilovala názorová skupina, podle které by vykonavatel soudního exekutora měl být za úřední osobu považován. Stoupenci tohoto názoru argumentují tím, že úkony exekutora se považují za úkony soudu, a rovněž poukazují na rozdílný režim ochrany a odpovědnosti vykonavatele soudního exekutora a soudního vykonavatele. Logicky si tedy kladou otázku, proč by zaměstnanecký poměr k soudnímu exekutorovi měl vykonavatele soudního exekutora vylučovat z okruhu úředních osob, když osoba se stejnými oprávněními v exekučním řízení, tj. vykonavatel soudu, pouze z titulu odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci, je zákonem definována jako úřední osoba. Status úřední osoby by podle zastánců tohoto názoru měl být chápán jako důsledek výkonu určité pro stát strategické a důležité činnosti, nikoli jako nepřenosný institut vázaný striktně na určitou osobu; ochrana je poskytována úřední osobě nikoli kvůli osobním kvalitám, ale jako ztělesnění výkonu veřejné moci. Soudní exekutor navíc ve většině případů sám neprovádí výkon rozhodnutí, reálně jej činí právě jeho vykonavatel.[15]

Vzhledem k této nejednotné rozhodovací praxi obecných soudů v otázce možného postavení vykonavatele soudního exekutora jako úřední osoby využil nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyplývajícího z § 12 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a v červenci roku 2014 podal podnět předsedovi Nejvyššího soudu k tomu, aby navrhl Nejvyššímu soudu zaujetí stanoviska k předmětné otázce. Trestní kolegium Nejvyššího soudu se touto otázkou následně zabývalo se závěrem, který vyjádřilo ve svém stanovisku z listopadu roku 2015. Jeho podstatou je tvrzení, že vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, tedy jako odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci.[16] Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že přístup zvolený v tomto stanovisku je v souladu s uvedenou evropskou judikaturou. Stanovisko zcela jistě nelze považovat za svévolnou změnu judikatury, neboť právní názor v něm zaujatý směřuje ke sjednocení dosud odlišné rozhodovací praxe soudů v dané otázce. 

Vhodnost zvýšené ochrany vykonavatele na úroveň vykonávacího pracovníka soudu vyplývá i z toho, že opačný přístup by nastolil nerovný přístup k subjektům ve stejném postavení. Vykonavatel soudního exekutora činí řadu úkonů, které v sobě nesou prvky výkonu pravomoci a rozhodování, a v tomto ohledu je ve stejném postavení jako zaměstnanec soudu (vykonavatel), jehož status úřední osoby dovozuje judikatura z § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.[17] Jak se rovněž uvádí v odborné literatuře, jestliže je tedy vykonavatel soudního exekutora ve stejném postavení jako soudní vykonavatel, není důvodu mu postavení úřední osoby nepřiznat, protože jinak by byl pro pracovníky se stejnými oprávněními zakotven rozdílný právní režim.[18] V současné době soudní exekutor v naprosto drtivé většině případů sám výkon rozhodnuti neprovádí, ale realizuje ho právě prostřednictvím vykonavatele, popřípadě dalších zaměstnanců. Z uvedeného též plyne, že sám soudní exekutor se zpravidla nedostane do situace, kdy by musel čelit napadení při samotném provedení některých úkonů, jako je například soupis movitých věcí a jejich zajištění. Zákon však musí chránit především ty, kdo exekutorskou praxi vykonávají fakticky. 

Z hlediska použití § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku jde tedy o to, zda lze vykonavatele soudního exekutora považovat za odpovědného úředníka jiného orgánu veřejné moci. Lze souhlasit s autory, kteří nepovažují za rozumné ani udržitelné hledání formálních rozdílů a kladení překážek rovnocennému vnímání postavení soudního vykonavatele a vykonavatele soudního exekutora, chce-li soudní praxe i nadále zastávat právní názor, že soudní vykonavatel jako odpovědný úředník jiného orgánu veřejné moci (soudu) je úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Relevantní je, že soudní exekutor, byť jím je fyzická osoba, fakticky vykonává státní moc, tj. konkrétně moc soudní, a plní při výkonu exekuční činnosti funkci orgánu veřejné moci. Má tedy postavení jiného orgánu veřejné moci a okolnost, že jde o fyzickou osobu, je v daných souvislostech jen otázkou právně technickou.[19]

Závěr 

Je nesporné, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není při výkladu podmínek trestní odpovědnosti úřední osoby za její protiprávní jednání z dlouhodobějšího hlediska přesvědčivě jednotná. Svými názory se však zcela zřetelně přiklání k extenzivnějšímu výkladu objektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, konkrétně znaku jednání úřední osoby. Tak například v jednom ze svých „mladších“ rozhodnutí judikoval, že pod pojmem vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu je třeba rozumět nejen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ale také porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané, kterými je úřední osoba povinna se řídit při plnění úkolů, jež vyplývají z jejího zvláštního postavení a mají zároveň širší společenský dosah. Takový pachatel je proto odpovědný v případech, jedná-li úmyslně v rozporu se zákonem, který vymezuje jeho konkrétní činnost jako tzv. speciálního subjektu – úřední osoby, vybaveného k ní určitou pravomocí, činí-li tak se záměrem způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch v podobě materiální, popřípadě imateriální výhody.[20] 

Závěr orgánů činných v trestním řízení o zavinění úřední osoby – soudního exekutora a jeho vykonavatele nevyjímaje - je závěrem právním, jenž musí mít, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Na zavinění a jeho formu přitom mohou orgány činné v trestním řízení usuzovat jen na základě konkrétních okolností každého případu a z tohoto hlediska významných důkazů, které je nutno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu pečlivě hodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu. Jakkoli není sporu o tom, že v každé trestní věci jsou posuzovány vždy konkrétní okolnosti jednání úřední osoby ve vztahu ke konkrétnímu skutkovému základu, nezřídka v rámci ideální konkurence více trestných činů,[21] podceňovat tuto problematiku se nevyplácí již jen z toho důvodu, že na její řešení existují v právní teorii i praxi rozdílné názory.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2018

---

[1] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 72/2010.

[2] Srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1978 a pod č. 19/1981 Sb. rozh.tr.

[3] Srov. LICHNOVSKÝ, O. Trestněprávní odpovědnost úředních osob při správě daní. Trestněprávní revue, č. 4, 2013, s. 87.

[4] Srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1 vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1218.

[5] Důvodová zpráva k § 127 trestního zákoníku v tomto směru mlčí.

[6] K vymezení pravomoci pro trestněprávní účely srov. například rozhodnutí publikované pod č. 48/1972 Sb. rozh. tr.

[7] Srov. rozhodnutí publikované pod č. 17/1967 Sb. rozh. tr.

[8] Srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1993 sp. zn. II. ÚS 75/93 a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1999 sp. zn. I. ÚS 505/98.

[9] Tak například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 6 Tdo 466/2010 byl vysloven právní názor, že žádost či prosbu o předběžné zkontrolování kompletnosti žádosti, kterou za třetí osobu vznese u orgánu veřejné správy osoba činná ve služebním poměru příslušníka Policie české republiky, nelze pokládat za výkon pravomoci, i když se pachatel vůči oprávněné osobě představí jako policista. Významné zde je totiž zjištění, že pachatel nevystupoval jako veřejný činitel vykonávající svou pravomoc, a to ať již svěřenou nebo domnělou.

[10] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1131/2011.

[11] Srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. Tpjn 304/2014 publikované pod č. 51/2015 Sb. rozh. tr.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 5 Tdo 478/2004. Na právní názor vyjádřený v tomto rozsudku posléze odkázal Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 32/2006. Nutno ovšem také upozornit, že jde o rozhodnutí přijatá před rokem 2009, a tudíž před novelizací exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2009 Sb., který, jak již bylo uvedeno, přinesl rozlišení vykonavatele exekutora a dalších zaměstnanců a nově také upravil postavení zaměstnanců exekutora ohledně rozšíření jejich pravomocí.

[13] Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1396/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 7 Tz 65/2013. Z rozhodnutí nižších soudů srov. napříkad rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 4 To 69/2013 či usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 13 To 559/2013.

[14] KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 4.

[15] Před zaujetím stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. Tpjn 304/2014 z tohoto stanoviska vycházel například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 3 Tz 168/2001, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2000 sp. zn. 4 To 810/2000, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 9. 2014 sp. zn. 24 T 249/2011 nebo rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 6 T 38/2014.

[16] Jedná se o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu cit. sub 23. V této souvislosti trestní kolegium Nejvyššího soudu v odůvodnění stanoviska výslovně upozornilo, že (cit.) „nelze přehlédnout, že takto užitá formulace, tj. v podstatě obecná, značně rozšiřuje (což ne- lze vnímat jakkoliv negativně) jinak taxativní výčet osob majících postavení úřední osoby.“

[17] Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 3 Tz 168/2001.

[18] Kuchta, J. Jsou soudní exekutor a jeho zaměstnanci úředními osobami ve smyslu § 127 nového trestního zákoníku? In SEHNÁLEK, D., VALDHANS, J., RADOVAN, D., KYNCL, L. (eds.) Dny práva – 2009 − Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2009.

[19] FRYŠTÁK, M., KUCHTA, J., PROVAZNÍK, J., čEP, D., op. cit. sub 8, s. 33.

[20] Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 3 Tdo 396/2013, v němž Nejvyšší soud fakticky poněkud prohloubil výklad definice úřední osoby (veřejného činitele) tím, že výkon pravomoci takovou osobou nespojuje pouze s „autoritativním rozhodováním o právech a povinnostech jiných subjektů“.

[21] Typicky se může jednat o jednočinný souběh s trestnými činy proti životu a zdraví a majetkovými trestnými činy (podvodem, zpronevěrou a porušením povinnosti při správě cizího majetku). V případě korupčních trestných činů je spáchání činu úřední osobou (přijetí úplatku) nebo vůči úřední osobě (podplacení) znakem kvalfikované skutkové podstaty. V případě trestného činu nepřímého úplatkářství je působení na výkon pravomoci úřední osoby znakem objektivní stránky základní skutkové podstaty.