Kdo využije bezbřehé naivity druhého, aneb čí je to pak vina?

Takové a jim podobné situace, které opřádá líbivý zvuk dobrodiní či mnohdy silné emoce, mají však často společného jmenovatele – podvodné jednání. Na jedné straně stojí často až přehnaně důvěřivá osoba, kterou vábivý zvuk nabídky zaujal, na druhé straně podvodník, který rozhodně nemá v úmyslu zasílat horentní sumy na účet neznámé osoby.

Kde je ale ona hranice důvěřivosti až naivity, při jejímž překročení se za důsledky stává odpovědná osoba, která při svém počínání neprojevila ani sebemenší opatrnost, a nelze ji tedy chránit prostředky trestního práva?

1) Kdo jiného uvede v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti

Skutková podstata trestného činu podvodu, jak je stanovena v § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník („TZ“) postihuje tři typy podvodného jednání:

a) Uvedení v omyl

Pachatel jiného uvede v omyl, jestliže v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností, a tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou.[1] Byť uvedená definice evokuje závěr, že uvedení jiného v omyl vyžaduje čistě aktivní konání, judikatura dodává, že v úvahu připadá i jednání konkludentní.[2] 

b) Využití něčího omylu

Jestliže někdo využije omylu jiného, pak sám aktivně k jeho vyvolání nepřispívá, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizí osoby sebe nebo jiného obohatil.[3] K naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu tedy postačí, jestliže pachatel využije mýlky určité osoby, aniž by ji musel v jejím omylu jakkoli utvrzovat či ztěžovat dané osobě zjištění takového omylu.  

c) Zamlčení podstatných skutečností

Za podstatné skutečnosti jsou považovány všechny ty, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k danému jednání ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek.[4] 

2) Občanskoprávní, nebo trestní ochrana?

Je nesporné, že většina jednání, která mohou naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, se nejčastěji odehrává v soukromoprávních vztazích, přesněji mezi fyzickými osobami. V této souvislosti pak ovšem vyvstává otázka, zda v případě řešení sporů u jednání čistě soukromoprávní povahy připadají do úvahy prostředky trestního práva.

Nelze totiž pomíjet základní hmotněprávní korektiv stanovený v § 12 odst. 2 TZ, tedy zásadu subsidiarity trestní represe známou též jako princip ultima ratio. Judikatura na tomto místě připomíná, že v souladu s touto zásadou je nutno šetřit s trestněprávní kvalifikací určitého jednání, které má však soukromoprávní základ, neboť prostředky trestního práva jsou v celospolečenských službách určeny pro ochranu základních společenských hodnot a nemohou současně nahrazovat ochranu práv jednotlivce v soukromoprávních vztazích, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu.[5]

Nejvyšší soud ve svém vytyčení hranice použitelnosti prostředků trestního práva v oblasti soukromoprávních vztahů upíná pozornost i k míře opatrnosti, kterou musí jednající subjekty při svém počínání vynaložit, a sumarizuje, že pokud jednajícímu vznikne v rámci soukromoprávních vztahů škoda z důvodu jeho zjevné neopatrnosti, které se však mohl snadno vyvarovat, musí se s důsledky svého jednání vypořádat za použití soukromoprávních instrumentů.[6] Tento konkrétní případ se týkal situace, kdy obviněný převzal od poškozených postupně částku 1.000.000,- Kč jako zálohu na koupi rodinného domu s pozemky, aniž by jim sdělil, že tyto nemovitosti jsou zatíženy právy třetích osob. Vzhledem však k tomu, že si poškození tuto skutečnost sami aktivně neověřili pořízením výpisu z katastru nemovitostí, dospěl soud k závěru o nenaplnění trestní odpovědnosti obviněného za takové jednání.

Výše popsaným principům ve svém důsledku koreluje i závěr Nejvyššího soudu, že jednání v soukromoprávní oblasti, které je postižitelné trestním právem, je pouze takové, kdy pachatel od počátku jedná se znalostí všech rozhodných skutečností, a především s vědomím, že soukromoprávní vztah s poškozeným je založen na podvodu, neboť tím je umocněna závažnost takového jednání, která již přesahuje sféru soukromého práva.[7] A contrario na jednání soukromoprávního rázu nelze obecně aplikovat normy trestního práva bez dalšího.  

3) Judikatura: odtud až potud s ochranou naivních

Z výše popsaných závěrů Nejvyššího soudu vztahujících se především k zásadě subsidiarity trestní represe v případě trestného činu podvodu jasně vyplývá, že právě ona minimální míra opatrnosti, kterou musí každý při svém jednání vynaložit, může být stěžejním důvodem pro užití této zásady a odkázání případných poškozených do občanskoprávního řízení. Podle dikce Nejvyššího soudu by totiž bylo přímo v rozporu s principy právního státu, aby trestním postihem byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti při ochraně vlastních práv.[8]  

Z tohoto závěru však rezultuje základní otázka: „v jakých intencích se minimální míra opatrnosti pohybuje a lze ji vůbec napevno stanovit a generalizovat“? Nejvyšší soud krystalizuje určitý rámec elementární opatrnosti, když stanoví, že míra obezřetnosti musí být přiměřená daným okolnostem, postavení jednajících osob, ale i kvalitě a hloubce vztahů panujících mezi nimi. Současně poukazuje na rozdíly co do míry obezřetnosti na příklad v oblasti nakládání s financemi mezi fyzickými osobami a peněžními ústavy, po nichž lze, na rozdíl od fyzických osob, požadovat téměř absolutní obezřetnost, neboť disponují vysoce kvalifikovaným personálem.[9]

Ani některá část starší judikatury však nešetří poškozeného co do jeho povinnosti ověřovat si to, na co mají být zapůjčené peníze určeny a jaká je solventnost dlužníka v případě, že jako věřitel – fyzická osoba zapůjčí cizí osobě peníze na tzv. forexové obchody.[10]

Poměrně obecné vymezení minimální míry opatrnosti však doplňují individuální faktory v kontextu jejichž působení pak Nejvyšší soud relativizuje jinak obecně vyžadovanou bazální opatrnost, když připouští, že „o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“.[11] Jak vidno, tento recentní závěr Nejvyššího soudu se odchyluje od dřívějšího závěru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 25. 5. 2010, které na aktivitu poškozeného kladlo vyšší nároky.

Jestliže tedy pachatel úmyslně předkládá nepravdivá potvrzení, jež mají dokázat jeho solventnost, je dle Nejvyššího soudu namístě posoudit toto jednání jako podvodné, byť byl poškozený objektivně způsobilý ověřit pravost a pravdivost předkládaných dokumentů.  

4) Závěr

Přestože skutková podstata trestného činu podvodu zní poměrně obšírně, její aplikace není bezbřehá, byť určitá jednání se zdánlivě jeví jako způsobilá naplnit znaky této skutkové podstaty. Základním korektivem, který Nejvyšší soud skloňuje ve své judikatuře a pravidelně na něj apeluje, je elementární míra opatrnosti, kterou musí každý při svém jednání vynaložit. Jestliže tato opatrnost absentuje, judikatura dovozuje, že nelze užít prostředků trestního práva k ochraně jednajícího, neboť tento postup odporuje principům právního státu a dostává se do přímého střetu s povahou trestního práva jakožto prostředku ultima ratio.

 

---

[1] KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. § 209 [Podvod]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 15.

[2] Usnesení Nejvyššího soudu sp.z. 5 Tdo 979/2018, ze dne 15. 8. 2018

[3] Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Tdo 1348/2017, ze dne 15. 11. 2017