Ačkoli se účastníci řízení na tento okamžik připravují po celou dobu trestního stíhání, teprve stanovení konkrétního data, kdy se bude rozhodovat o vině a případném trestu, posouvá stav jejich příprav do horké fáze. A není tak divu, že procesní předpis garantuje určitý minimální časový úsek, který musí účastníci mít od chvíle, kdy se o termínu hlavního líčení dozvědí, do jeho konání.
Jde-li o přípravu na první hlavní líčení v dané věci, je lhůta stanovena celkem jasně v ustanovení § 198 trestního řádu:
"(1) Den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu.
(2) O hlavním líčení se vyrozumí státní zástupce, zákonný zástupce a obhájce obžalovaného, jakož i poškozený a zúčastněná osoba. Mají-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, vyrozumějí se o hlavním líčení jen jejich zmocněnci…"
Lhůty jsou tedy dvě, pro obžalovaného, jeho obhájce a státního zástupce pět pracovních dnů, tedy minimálně kalendářní týden čistého času. Nedodržení tohoto časového úseku na přípravu znamená, že hlavní líčení nejde vůbec zahájit, nedojde-li k prohlášení dotčených dle věty druhé odstavce prvého § 198 trestního řádu.
Na straně druhé ostatní účastníci jmenovaní ve větě třetí téhož ustanovení mají garantovanou dobu na přípravu tří dnů, aniž by zákon rozlišoval, zda jde o dny pracovní, či nikoli. Zejména však již ze samotného gramatického výkladu je zřejmé, že případné nedodržení této lhůty nemá dopad na možnost konání hlavního líčení.
Fanoušky představy, že by poškozený měl mít vždy stejná procesní práva jako obžalovaný, upozorňuji, že citované „diskriminační“ ustanovení je souladné s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ten garantuje čas na přípravu toliko obžalovanému: "Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce…"
Pro ty z vás, kteří nepřicházíte s trestním soudním řízením tak často do kontaktu, je však třeba zdůraznit další případy, kdy lhůta k přípravě na hlavní líčení musí být dodržena znovu. Ano, v tom samém soudním řízení. Pochopitelně je tak tomu zejména tehdy, když došlo k nějakému zásadnímu vývoji případu, ať už ohledně právních otázek, či skutkových zjištění.
Především vždy, koná-li se hlavní líčení poté, co dřívější vydané rozhodnutí ve věci bylo zrušeno v řízení o odvolání, o stížnosti, o dovolání, o stížnosti pro porušení zákona nebo o návrhu na povolení obnovy řízení (srovnej například R 1/2007). Tento právní názor vcelku logicky vychází z přesvědčení, že rozhodnutím o uvedených opravných prostředcích nastala nová procesní situace, která vyžaduje od předvolávaných a vyrozumívaných účastníků řízení náležitou přípravu.
Stejně tak je tomu tehdy, kdy soud, obvykle ten nalézací, upozorní obžalovaného na možnost změny právní kvalifikace ve smyslu § 225 odst. 2 trestního řádu: "Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit."
Dále pak za situace, když nebyla lhůta k přípravě zachována při předvolání obžalovaného k dřívějšímu hlavnímu líčení, které bylo třeba odročit. V praxi těžko uvěřit tak roztodivnému postupu soudu, který by odročil mimo jiné i proto, že nebyla dodržena lhůta k přípravě, a přitom odročil na neurčito, čímž by lhůta neběžela. A pak jednání nařídil tak neobratně, že se dostane do téže procesní situace.
Při běžném odročení hlavního líčení nepočítá procesní předpis, ale ani judikatura s tím, že by lhůta k přípravě musela být zachována, a to dokonce ani u obžalovaného. Nicméně v některých krajních případech by předseda senátu měl se lhůtou k přípravě počítat i v těchto případech. Samotné odročení hlavního líčení je upraveno v § 219 trestního řádu, z něhož vyjímám:
"(2) Dříve než hlavní líčení soud odročí, předseda senátu zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit.
(3) Jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu."
Při postupu dle odstavce druhého může být navrženo tolik nových důkazů, se kterými doposud protistrana vůbec nepočítala, že by velmi krátké odročení mohlo být nefér. Nově se vyvíjející směr dokazování může znamenat i novou strategii v postupu před soudem a s tím souvisí i úvaha nad poskytnutím lhůty k přípravě.
Ve třetím odstavci je pak naznačen další možný důvod pro novou lhůtu k přípravě. Výjimečně dlouhá doba odročení, typicky třeba při těžké nemoci obžalovaného, zajišťování důkazů v zahraničí a podobně, kdy od posledního jednání uplynou měsíce. Účastníci na podstatné okolnosti předchozího jednání zapomenou, fakticky, materiálně jsou v podobné situaci jako před prvním jednáním ve věci.
Předseda senátu zkrátka musí počítat s tím, že důvody k poskytnutí další lhůty k přípravě mohou být širší, než ty vyplývající ze znění trestního řádu a konstantní judikatury.
Diskuze k článku ()