Pokud tedy stát neuplatňuje prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případě, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, postupuje stát nezákonně, resp. protiústavně.
Tato zásada je zakotvena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ačkoliv se jedná o jednu ze základních zásad trestního práva, obecné soudy v praxi tuto zásadu příliš neaplikují.
Tento trend potvrzuje i nedávný judikát Ústavního soudu, který se zabýval nedovolenou svépomocí při řešení rodinných konfliktů souvisejících s bydlením, v níž orgány činné v trestním řízení a obecné soudy spatřovaly trestný čin. Ačkoliv Ústavní soud zdůraznil, že při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je nutné vždy zohlednit konkrétní okolnosti případu, vyjádřil se do jisté míry i obecně k situaci, kdy osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem. Ústavní soud sice v souladu s obecnými soudy hodnotil takový postup jako protiprávní, avšak uvedené jednání označil za podstatně méně společensky škodlivé, než jednání té osoby, která postupuje protiprávně a navíc se snaží nastolit protiprávní stav.
Ústavní soud tedy při hodnocení podústavního práva citlivě a rozumně posoudil společenskou škodlivost jednání, které formálně vykazuje znaky trestného činu, ale dostává se do rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a rozumného uspořádání společenských vztahů. Na závěr zbývá dodat, že porušení zásady subsidiarity trestní represe posuzuje Ústavní soud ČR jako porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
* Autorem příspěvku je Mgr. Aleš Grulich, advokátní koncipient v AK Gřivna.
Diskuze k článku ()