Konsenzuální způsoby vyřízení trestních věcí

Už jsme na tuto problematiku s mým váženým kolegou JUDr. Provazníkem publikovali dva rozsáhlé články, asi 50 stran, ale dnes jsem si vzal na pomoc umělou inteligenci, abychom tradiční obor trestního práva trošku oživili. Zeptal jsem se umělé inteligence, jestli vůbec ví, co jsou to ty konsenzuální způsoby vyřízení trestních věcí, jestli už třeba se nechýlí konec mého působení na právnické fakultě, protože už bude učit pouze umělá inteligence, jestli umělá inteligence dokáže sepsat prohlášení viny, dohodu o vině a trestu, ví například, kdy je možné odmítnout soudem prohlášení viny atd. Takže můj příspěvek bude částečně autentický, částečně vytvořený umělou inteligencí, aby to nebylo pouze o paragrafech.

Umělá inteligence, můžeme říci, se poměrně trefila. Zná instituty dohody o vině a trestu, prohlášení viny a i označení některých skutečností za nesporné, což jsou instituty, které zavedla novela trestních předpisů provedená zákonem č. 333/2020 Sb. Jde vlastně o to, že podle míry konsenzu mezi stanoviskem nebo vyjádřením obviněného obžalovaného vůči obžalobě jsou možné určité instituty, které mají za cíl zefektivnit, zjednodušit a zlevnit trestní řízení, protože tam, kde panuje konsenzus, tak se nedokazuje, a tím pádem i hlavní líčení trvají kratší dobu, respektive někdy ani neprobíhají. Pokud jde o otázku role obhájce v těchto způsobech, tak první otázka, která se nabízí, je, jestli obhájce za obviněného může učinit ono prohlášení viny nebo dohodu o vině a trestu. Tady je to vlastně osobnostní právo obviněného a není možné, aby obhájce, pokud k tomu nemá třeba písemný souhlas, aby takovéto instituty učinil.

Pokud jde o dohodu o vině a trestu, tak tento institut už v našem právním řádu máme několik let, je to možná už tradiční institut, který je vlastně nejširší. Zahrnuje jak prohlášení viny, prohlášení obviněného, že spáchal určitý skutek, doznává se ke všemu a výsledkem je, zjednodušeně řečeno, určitá dohoda mezi státním zástupcem a obviněným, která je pak předložena soudu ke schválení. Ten má pak možnost ji buďto schválit nebo, nebo neschválit. Tím, že je to vlastně nejkomplexnější konsenzuální způsob vyřízení trestní věci, tak se týká celého předmětu řízení, to znamená výrok o vině, výrok o trestu, eventuálně nějaké ochranné opatření, adhezní nárok, výrok o náhradě škody. Pokud jde o aktuální otázky související s dohodou o vině a trestu, tak ta již zmiňovaná novela rozšířila aplikovatelnost tohoto institutu na všechny trestné činy. Již neplatí omezení z hlediska typové závažnosti, omezení jen na zvlášť závažné zločiny. Takže i vražda elektrickým panelem by už na to dopadala, abych předešel této otázce, která by na mě padla.

Další, co se nás týká z hlediska obhajoby, je to, že dříve s tímto institutem byl spojen institut nutné obhajoby, dnes to již odpadá. Není to nutností, ale lze samozřejmě obviněným doporučit, aby při sjednávání dohody o vině a trestu byli zastoupeni. Dohodu o vině a trestu lze schválit jak v přípravném řízení, tak i nově v řízení před soudem. A čím dříve se dohody dosáhne, tím by státní zástupce měl být povolnější k tomu, aby se dohodli nebo dohadovali na tom trestu, který může jít v případě trestu odnětí svobody i pod zákonnou spodní hranici. Samozřejmě tam je velké riziko toho, že on je vlastně donucován k doznání. Takže jednou z velkých problematik je otázka vynucených, možná i nepravdivých doznání. A tam právě hraje soudce určitou pojistku garanta, aby takovou dohodu o vině a trestu, která neodpovídá zásadě materiální pravdy, tzn. zjišťování skutkového stavu bezdůvodných pochybností, tak aby tento konsenzus nepřipustil a nedal mu razítko odsuzujícího rozsudku.

O dohodě o vině a trestu bylo sepsáno několik článků, zejména byla akcentována otázka, že tento institut tím, že pochází z toho angloamerického prostředí, tak vlastně vykazuje určité deficity, co se týče tradičních zásad trestního řízení, zejména zásad dokazování. Protože když je uzavírána dohoda o vině a trestu, neprovádí se hlavní líčení, tudíž se tam ani tyto zásady nemohou uplatnit v plné míře, jako je to ve standardním hlavním líčení bez těchto urychlovacích mechanismů.

S tím souvisí otázka poučovacího mechanismu. Stát má zájem, aby urychlil trestní řízení, to znamená, že do trestního řádu se propisuje i mnoho poučení – například tehdy je-li, doručována obžaloba, tak soudce v rámci tohoto sdělí, že obviněný má možnost sjednat dohodu o vině a trestu, prohlásit vinu nebo označit některé skutečnosti za nesporné, obecně vzato, zda se cítí vinen nebo nevinen a jaký on navrhuje postup, jak by si to představoval. Samozřejmě je to konsenzuální způsob vyřízení trestních věcí a musí souhlasit i státní zástupce, který je prvotní pojistkou. Finální pojistkou je prvostupňový soudce, byť je tam možnost třeba i nějakého opravného řízení.

Institut prohlášení viny je omezenější než dohoda o vině a trestu. Tady nám obviněný vlastně prohlašuje, že se cítí vinen u určitého skutku, to znamená: jsem vinen, že tehdy a tehdy... souhlasím s právní kvalifikací, třeba s vraždou a bojuje už jen o výsledný trest. To je rozdíl oproti dohodě o vině a trestu, v rámci prohlášení viny je tam jen část o „vinen nebo nevinen“ a do hlavního líčení se už jde "bojovat" o trest, o který vlastně asi mnohdy nejvíc jde. A pro obviněného je to takové pochopitelnější, než že je odsouzen za zvlášť závažný zločin atd.

Za tímto účelem jsem opět povolal umělou inteligenci, aby mi sepsala prohlášení viny za obžalovaného spočívající v tom, a máme vymezen skutek. Lze říci, že až na nějaké nedokonalosti se to umělé inteligenci povedlo. Samozřejmě, píše třeba "Vážený pane předsedo soudu" - tak o tom většinou nerozhoduje předseda soudu, pokud není orgánem činným v tom konkrétním trestním řízení. Ale to jsou nějaké drobnosti, které už se možná umělá inteligence před těmi třemi dny nyní doučila. Takže tady už je velký pokrok, což je varováním pro nás, jako pro akademiky, možná i pro obhájce.

S problematikou vynucených nebo nepravdivých doznání souvisí to, že trestní řád na několika místech v souvislosti s prohlášením viny stanoví dvě situace, kdy se neakceptuje prohlášení viny. Jednak soud prohlášení viny nepřijme, pokud není v souladu se zjištěným skutkovým stavem. To znamená v rozporu se zásadou materiální pravdy. Anebo zjistí-li se, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného, to znamená, že byla porušena zásada řádného zákonného procesu, patrně v souvislosti se zásadou zajištění práva na obhajobu. Jinak řečeno, bylo tam nějaké vynucené doznání, nějaká závažná procesní chyba, kterou není možné napravit, respektive je natolik závažná, že ten proces činí nespravedlivým, aby to bylo možné přijmout, takže soud nepřijme.

Dále je situace, kdy soud prohlášení viny přijmout může, ale nemusí. Nemusí ho přijmout, pokud to nepovažuje za vhodné s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Takže typicky si můžeme představit modelovou situaci, že jde o několikanásobného vraha, který prohlásí vinu k další vraždě. To jsou okolnosti případu, kdy by soud takové prohlášení viny nemusel přijmout. Je to takové obecnější ustanovení, závisí na okolnostech případu a okolnosti případu jsou samozřejmě vždy jiné.

Položil jsem umělé inteligenci otázku na rozdělení – tedy nepřijme (tzn. nesmí přijmout), kontrapozičně s přijmout nemusí. Tady mi nabídla na jinou otázku téměř totožnou odpověď, takže tady je to ještě v pořádku, tady si ještě neví rady, ještě ji nemůžeme pustit do procesu rozhodování. Ale jednoduché prohlášení viny napíše.

S dohodou o vině a trestu i s prohlášením viny, jak už jsem naznačil, je spojen fakultativní postup v případě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici, což je asi to největší lákadlo pro obviněné a má to vlastně za cíl více aplikovat tyto instituty v trestním řízení, aby stát ušetřil a nedokazovalo se něco, co vlastně nikdo nerozporuje. Navíc je tam určitý benefit pro obviněného, že učinil nějaké pokání, nějaké doznání. Pokud jde o roli obhájce nebo o důsledek přijatého prohlášení viny, tak tam samozřejmě, když to nerozporujeme, nemůžeme se vůči tomu dále obhajovat a obhajoba se koncentruje zejména na otázku o to, co my bojujeme, to znamená druh a výměru trestu, jestli je třeba možný nějaký alternativní trest místo trestu odnětí svobody atd. Je to handlování s justicí, ale ještě můžeme říci ústavně konformní.

Otázkou je, dokdy lze vinu prohlásit. Z hlediska systematického je to zařazeno na začátek hlavního líčení, to znamená, že na začátku hlavního líčení by k takovému prohlášení viny mělo dojít. Zákonodárce ale striktně nestanoví určitý koncentrační moment, dokdy to prohlášení viny lze uzavřít, resp. kdy lze prohlásit vinu. Je to možné s nějakými výjimkami i v odvolacím řízení, a to zejména tehdy, když jsme se nacházeli ve vakuu od účinnosti novely, tedy před 1. 10. 2020. Někdo si podal odvolání a byli jsme u odvolacího soudu a co platí v trestním právu procesním? Rozhoduje se podle zákona účinného v době realizace procesního úkonu. Najednou se tam objevilo prohlášení viny, takže soudci vlastně byli postaveni do situace, jestli mohou prohlásit vinu i vůči odsuzujícímu rozsudku, tedy že někdo prohlásí vinu k něčemu, co už bylo dokazováno. Takových případů už bude ubývat.

Posledním konsenzuálním způsobem vyřízení trestních věcí jsou nesporné skutečnosti, slovy zákona označení některých skutečností uvedených v obžalobě za nesporné. I státní zástupce je dotazován na to, které skutečnosti považuje za nesporné. No, tak když podává obžalobu, tak se předpokládá, že všechny je považuje za nesporné, nikoliv za sporné, protože by jinak přiznával to, že si tak úplně není jistý. Ale je to takové delikátní a z vlastní praxe jsem ještě nezažil, že by státní zástupce neřekl, že všechny skutečnosti uvedené v obžalobě považuje za nesporné. Jak už napovídá název tohoto institutu, tak to, co označím já za nesporné, tak v procesu dokazování už se nadále nedokazuje. Je to zase v té triádě ten nejmenší nebo z hlediska aplikovatelnosti nejmenší institut, nejsou s ním dále spojeny benefity, co se týče mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Je samozřejmě otázkou, kdy označím nějakou skutečnost za nespornou, abych mohl třeba žádat přihlédnutí k toto mému postupu při úvaze o druhu a výši trestu. Zákonodárce to zase nestanovuje, ustanovení § 206d je poměrně obecné, je to vlastně jedna věta, takže nabízí více otázek než odpovědí. Samozřejmě, jak případy nabývají, tak i otázky nesporných skutečností, tzn. možnost jejich přezkumu v rámci opravného řízení, se postupně dostává v rámci trestního kolegia Nejvyššího soudu i na protichůdná rozhodnutí, ani evidenční senát si mnohdy neví rady. Něco tam je zamítnuto, neschváleno, takže tady ještě žádná judikatura v tom pravém slova smyslu není.