Loupež a hranice trestněprávního postihu Zdroj: FOTOLIA

Loupež a hranice trestněprávního postihu

Dle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platí: „Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let“. V praxi někdy dochází k nesprávné právní kvalifikaci, kdy je za loupež považováno jednání pachatele naplňující reálně skutkovou podstatu jiného trestného činu. Z pohledu pachatele však může být ještě významnější otázka, kdy (ne)má být jeho čin řešen prostředky trestního práva.

Mgr. Petr Motyčka

advokát, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s.r.o.

Mgr. Petr Motyčka

advokát, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s.r.o.

Odlišnosti od dalších trestných činů

Trestný čin loupeže bývá v některých případech zaměňován s krádeží. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v použití násilí (resp. pohrůžky), které je v případě loupeže použito ještě před zmocněním se cizí věci, zatímco u krádeže není použito buď vůbec, nebo teprve poté, co si pachatel cizí věc přisvojí (a násilí použije, aby si věc uchoval).[1] Za násilí zde přitom není považováno např. neočekávané vytrhnutí věci z ruky a přisvojení si cizí věci tímto způsobem proto není považováno za loupež, ale krádež.[2] Na druhou stranu pokud se pachateli takto věc vytrhnout nepodaří a přikročí např. k vláčení osoby, která se věci drží, k naplnění znaků loupeže již dojde.

Loupež má rovněž blízko k vydírání. Toho se pachatel dopustí v případě, že poškozenému hrozí násilím, které by se mělo uskutečnit teprve v budoucnu. Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž byl tento úmysl uskutečněn.[3]

Loupež lze spáchat i tak, že pachatel se násilím anebo hrozbou bezprostředního násilí proti jinému zmocní cizího motorového vozidla s úmyslem užívat jej pouze přechodně. Takové jednání nebude posouzeno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci.[4] Okolnost, že pachatel loupeže se zmocňuje věci s úmyslem užívat ji pouze přechodně, může mít vliv na naplnění kvalifikačních znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, neboť v případě přechodného užívání nepředstavuje hodnota věci, které se zmocnil, bez dalšího škodu způsobenou trestným činem loupeže.[5]

V případě všech tří výše uvedených trestných činů je ve srovnání s loupeží zákonem stanovena nižší trestní sazba. Pečlivá analýza jednání pachatele vedoucí k případnému závěru o spáchání méně závažného trestného činu tak může mít pro pachatele značný význam. 

O loupež může jít, i když „se nic nestalo“

Z pohledu pachatele se v některých případech může zdát, že nemohl být spáchán trestný čin, pokud poškozenému nezpůsobil fyzickou újmu a zároveň nedošlo k násilnému odebrání věci. Judikatura je však poměrně striktní. Nejvyšší soud vyslovil: „O zločin loupeže, na který je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, se může jednat i v případě, že pachatel nezískal od poškozené osoby žádnou věc a ani ji nezpůsobil žádná zranění. Ani poněkud menší intenzita, s jakou pachatel naplnil formální znaky citovaného zločinu, totiž nevylučuje závěr o společenské škodlivosti takového činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.“[6] Loupež lze spáchat i v případě minimální intenzity násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Poškozený nemusí klást žádný odpor (např. je-li si vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele).[7] Pohrůžka násilím dokonce ani nemusí být pachatelem výslovně pronesena a postačit tak může i konkludentní jednání, dává-li pachatel zároveň poškozenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (např. naznačování úderů či ukázáním nějaké zbraně, zastavení poškozeného, zejména jde-li o osobu výrazně fyzicky slabší než pachatel, na odlehlém místě).[8]

Nelze kriminalizovat každé jednání

Na druhou stranu však nelze použít nástroje trestního práva proti všem jednáním, která formální znaky trestného činu loupeže naplní. Uvažovat lze zejména o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zde připadá v úvahu zejména posouzení jednání jako spáchání přestupku. V případě loupeže se může v závislosti na okolnostech věci jednat o přestupek proti občanskému soužití.[9] Rozdíl mezi trestným činem a přestupkem představuje „obecně řečeno míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty. Společenská nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být alespoň vyšší než nepatrná, zatímco přestupkem může být i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné.“[10] Argumentace o spáchání „pouhého“ přestupku tak bude mít nízkou šanci na úspěch např. tehdy, pokud pachatel zdůrazní pohrůžku použití násilí nožem či jinou zbraní.[11]

V souvislosti s trestným činem loupeže Nejvyšší soud judikoval, že je třeba zohlednit např. duševní stav, v němž se pachatel dopustil protiprávního činu i to, jak poškozený vnímal a pociťoval jednání pachatele a jaký k němu nakonec zaujal postoj. Obzvlášť opatrně je třeba používat prostředky trestního práva v případě spáchání protiprávního činu mezi osobami blízkými.[12] Zásada subsidiarity trestní represe může nalézt uplatnění i v případech, kdy bylo cílem pachatele zmocnit se věci nepatrné hodnoty.[13]

Specifickou kategorií případů jsou pak situace, kdy se pachatel pomocí násilí, resp. pohrůžkou bezprostředního násilí domáhá svého práva. Lze sice souhlasit s tím, že násilné vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže[14], na druhou stranu však Ústavní soud vyslovil: „Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit.“[15]

Obecně je třeba posoudit, zda jednání pachatele odpovídá „běžné“ loupeži, jak ji chápe Nejvyšší soud: „Typická forma trestného činu loupeže se vyznačuje tím, že pachatel přepadne poškozeného, ke kterému jinak nemá žádný bližší vztah, a násilným způsobem nebo pod pohrůžkou přímého násilí mu odebere nějakou věc nebo ho donutí k jejímu vydání, a to se zištným motivem opatřit si pro vlastní potřebu nějaké prostředky, zpravidla peníze či cennosti, ale i jiné věci k uspokojování vlastních potřeb, ke zpeněžení apod.“[16] Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe by mělo být zváženo např. tehdy, usiloval-li pachatel pouze o uhrazení své pohledávky, zejména jednalo-li se o nízkou částku a k tomuto postupu byl donucen nepoctivým jednáním dlužníka, proti kterému navíc nepoužil násilí (a použít jej ve skutečnosti ani nehodlal).


[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 10. 1970, sp. zn. 7 Tz 31/70

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 633/2010

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 11. 1987, sp. zn. 7 Tz 55/87

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 374/2016

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 147/2013

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009

[9] § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

[10] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45

[11] UsneseníNejvyššího souduze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 732/2006

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015

[13] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 2 To 60/2010

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 6. 1990, sp. zn. 8 Tz 94/90

[15] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13

[16] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015

trestní právo loupež

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články