Předně je zde definován počátek trestněprávní ochrany lidského plodu a okamžik, v němž se lidský plod stává člověkem, a nabývá tak příslušných práv. Následovat poté bude závěrečné pojednání zabývající se trestněprávní kvalifikací jednání směřující proti životu a zdraví lidského plodu, resp. člověka, v různých časových etapách zrození.
Pro účely posouzení právního postavení lidského plodu je v prvé řadě třeba vymezit pojem lidský plod a zodpovědět otázku, od kdy lze hovořit o existenci lidského plodu jako o právem chráněné hodnotě a od jakého okamžiku lze jedince považovat za člověka, tj. subjekt práva, jemuž je garantováno právo na život a další odvozená práva. V daném kontextu je třeba rozlišovat mezi pojmy nenarozený jedinec - lidský plod, který je dle čl. 6 LZPS hoden ochrany a narozený jedinec – člověk, který je dle čl. 6 LZPS hoden práva na život.[1] Pokud jde o otázku počátku lidského života, tedy kdy přesně začíná lidský život, toto nespecifikují ani Mezinárodní smlouvy, jež právo na život garantují.
Počátek trestněprávní ochrany lidského plodu
Pojmem lidský plod neboli nasciturus označujeme nenarozené dítě nacházející se v těle matky. Pojmovým znakem trestněprávního pojetí lidského plodu je stricto sensu přítomnost lidského plodu v těle matky.[2] A právě prostřednictvím matky – těhotné ženy, je lidský plod také chráněn, až do okamžiku, kdy se z lidského plodu stane člověk. Objektem poskytované ochrany trestním zákoníkem není tedy pouze klíčící lidský život, ale především těhotná žena – matka, její život a její zdraví. Zásadním problémem je vymezení časového rámce, kdy je lidský plod chráněn prostředky trestního práva skrze těhotnou ženu, ať už ve smyslu ochrany zdraví těhotné ženy dle ust. § 122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku[3] či ochrany těhotenství dle ustanovení o nedovoleném přerušení těhotenství, a od kdy lze lidský plod chápat jakožto předmět útoku trestného činu vraždy[4] či ublížení na zdraví[5].
Ohledně počátku ochrany plodu existují různé teorie. V právních řádech většiny zemí převažuje názor, že na zárodek lze pohlížet jako na právem chráněnou hodnotu již od oplození, tj. splynutí samčí a samičí buňky, jiné teorie tento okamžik posouvají až na období od nidace.[6] K druhému názorovému proudu se také přiklání autoři komentářů k trestnímu zákoníku, když deklarují, že těhotenství je stav počínající uhnízděním vajíčka v děložní sliznici (nidace) v těle matky až do počátku porodu, těhotnou je tak žena v období od nidace do začátku porodu.[7] V této době je plod chráněn prostřednictvím těhotné ženy, nikoli jako samostatný subjekt. Jednání směřující proti životu a zdraví lidského plodu v této fázi vývoje lze kvalifikovat dle skutkových podstat trestního zákoníku - Hlava I, Díl 4 - Trestní činy proti těhotenství ženy - a za tyto trestné činy není těhotná žena, dle ust. § 163 tr. zákoníku, trestně odpovědná.
Počátek trestněprávní ochrany člověka
Porodem se pro trestní právo plod mění v živého člověka. Nicméně porod je proces, který trvá určitou dobu a z hlediska trestního zákoníku je třeba zvolit určitý okamžik jako rozhraní důležité pro rozlišení kvalifikace trestných činů vraždy, vraždy novorozeného dítěte matkou a trestných činů proti těhotenství ženy. Přirozený porod sestává z fyziologického hlediska ze tří fází neboli porodních dob, a to z fáze otevírací, končící úplným otevřením děložního čípku hlavičkou plodu (první doba porodní), fáze vypuzovací, okamžik narození dítěte (druhá doba porodní) a fáze placentární, při níž je vypuzena placenta (třetí doba porodní), čímž je porod ukončen.[8]
Počátek trestněprávní ochrany člověka je jedním z nejsložitějších problémů, přičemž v tomto ohledu panují značné spory i v české trestněprávní teorii.[9] Je možno vymezit několik přístupů, kdy trestní právo přestává chránit lidský plod ustanoveními o nedovoleném přerušení těhotenství a začíná jej chránit jako živého člověka. Dle mého názoru přehnaně formalistický názor k počátku trestněprávní ochrany plodu jako člověka zastal bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí z 1. 8. 1986, sp. zn. Ntd 246/86, kdy k pojetí počátku porodu uvádí, že narozením je vybavení plodu fyziologickými porodními cestami, resp. vyjmutí plodu operativně (císařským řezem) a novorozené dítě je takové, které alespoň jednou vydechlo a u kterého nenastala biologická smrt.[10] Na tento názor navázala Prof. JUDr. Dagmar Císařová, Dr.Sc, která uvedla, že novorozené dítě, je takové, které opustilo porodní cesty, bylo odděleno od matky a nadechlo se. [11] Z uvedeného lze dovodit, že autorka považuje za okamžik narození až úplné oddělení plodu od těla matky, tedy přestřihnutí pupeční šnůry. Naprosto odlišné stanovisko pak zastává Dolenský, který za začátek života člověka považuje začátek porodu,[12] tedy okamžik první doby porodní. Střední cestu pak zvolili autoři komentářů trestního zákoníku v souladu s rozhodnutím soudu č. B 2/1986-26,[13] dle kterých je živý člověk chráněn od okamžiku, kdy je plod vybavován z těla matky, když již alespoň částečně (hlavička, končetina), začal opouštět její tělo, tedy od druhé doby porodní.
Výše uvedené koreluje s definicí živě narozeného dítěte, která je uvedena v pokynech k vyplnění Listu o prohlídce zemřelého, kdy se za narození živého dítěte považuje „vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina, bez ohledu na délku trvání těhotenství, jestliže po narození dýchá nebo projevuje alespoň jednu ze známek života, to je srdeční činnost, pulzace pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva bez ohledu na to, zda byl pupečník přerušen nebo placenta připojena“.[14] Každý plod při takovém porodu se považuje za živě narozené dítě. Zde je tedy výslovně stanoveno, že narozením se rozumí vypuzení plodu, které spadá do druhé doby porodní, nikoliv do první či třetí doby porodní. Při úvahách de lege ferenda, by bylo vhodné pojmové vymezení živě narozeného dítěte zahrnout do platné národní legislativy, a to v souladu se zásadou zákonnosti, převládající v trestním právu. Jinak nezbyde než využít institutu analogie a za objekt trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství považovat lidský plod do okamžiku, kdy tělo novorozence začíná být vybavováno z těla matky (viz výše). Útok na život novorozence již vybaveného (byť částečně) z těla matky je nutno posoudit jako útok na samostatného lidského jedince podle § 140, 141, popř. § 142 tr. zákoníku, přitom musí jít o dítě živé a na takovém stupni vývoje, aby již bylo schopno mimoděložního života, jinak půjde o přerušení těhotenství.[15]
Mám za to, že toto pojetí počátku porodu jakožto druhé doby porodní, při které dochází k narození dítěte, je ideálním východiskem nejen s odkazem na znění ust. § 142 tr. zákoníku, podle něhož jde o trestný čin vraždy novorozeného dítěte již „při porodu“, tudíž se tohoto trestného činu lze prakticky dopustit již tehdy, kdy pachatel, resp. matka může položit ruku na své dítě, aby ho usmrtila. Při přijetí názoru, že plod přechází v živého člověka až okamžikem oddělení dítěte od těla matky, popř. okamžikem prvního nádechu nebo výdechu, by však usmrcení dítěte matkou při porodu až do okamžiku oddělení od těla matky nebo okamžiku prvního nádechu a výdechu bylo beztrestné dle § 163 tr. zákoníku. A naopak pokud bychom vycházeli z premisy, že porod začíná již děložními stahy (kontrakcemi) nepřípustně bychom rozšiřovali dopad skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví, neboť často lze porod v této fázi zastavit a dítě se může narodit (opustit tělo matky) až o několik týdnů či měsíců později.
[1] Srov. Karin Říhová. Zamyšlení nad ochranou lidského plodu v trestním právu. [online]. Právní prostor, 2018. Dostupné z https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/zamysleni-nad-ochranou-lidskeho-plodu-v-trestnim-pravu
[2] Zdeněk Kühn. K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 10, s. 19.
[3] Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví vyvolání potratu nebo usmrcení plodu.
[4] Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
[5] Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
[6] Zdeněk Kühn. K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 10, s. 19.
[7] Srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník – komentář. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, Fremr, Robert. In Draštík, Antonín. Trestní zákoník: komentář. I díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015.
[8] Císařová, Dagmar. Iura novit curia. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 5, s.
[9] Názorem převažujícím v anglickém právu je tzv. kritérium viability – schopností plodu žít mimo organismus matky.
[10] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 1. 8. 1986, sp. zn. Ntd 246/86, publikováno v Bulletinu NS č. 10/1987.
[11] Císařová, Dagmar. Iura novit curia. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 5, s. 20.
[12] Dolenský, Adolf. Momentum partus. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 3, s. 6.
[13] Rozhodnutí Fremr, Robert. In Draštík, Antonín. Trestní zákoník: komentář. I díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. (§ 140 trestního zákoníku).
[14] Příloha k vyhlášce č. 297/2012 Sb., o Listu o prohlídce zemřelého.
[15] Srov. FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář. I díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. (§ 159 trestního zákoníku).
Diskuze k článku ()