Zamyšlení nad ochranou lidského plodu v trestním právu Zdroj: Fotolia

Zamyšlení nad ochranou lidského plodu v trestním právu

Následující článek je prvním ze série článků věnujících se ochraně a právům lidského plodu v trestním právu. Obecně pojednává o problematice počátku lidského života, o možné aplikaci práva na život i na oblast prenatálního vývoje lidského života, o formách ochrany lidského plodu a o právech náležejících každému, resp. každému, kdo spadá pod pojem každý.

Mgr. Karin Říhová

Mgr. Karin Říhová

asistentka soudce na Městském soudu v Praze – trestní úsek

Mgr. Karin Říhová

asistentka soudce na Městském soudu v Praze – trestní úsek

V českém právu neexistuje žádná ucelená právní úprava, která by jasně vymezovala právní postavení lidského plodu a jeho ochranu. Základem lidskoprávní ochrany v ČR je ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, který přiznává právo na ochranu lidského života již před narozením.

Článek 6 Listiny zní: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“

Z daného, na první pohled zcela srozumitelného ustanovení, však vyplývá mnoho interpretačních kontroverzí. Dle mého názoru lze však ze znění dovodit, že na ústavněprávní úrovni je z práva na život vyčleněna ochrana nenarozeného dítěte a že pod pojem „každý“ není zahrnut lidský život před narozením.[1] Tímto zněním bylo umožněno přijetí legislativní úpravy destruktivních zásahů do přirozeného vývoje nenarozeného jedince,[2] zejména úpravy umělého přerušení těhotenství a výzkumů na lidských embryonálních kmenových buňkách.

Vymezení pojmu lidský život, jenž je klíčovým pojmem daného článku, včetně stanovení jeho počátku a konce, představuje pro právní odvětví obtížně řešitelný problém.[3] Kdy vlastně začíná lidský život a kdy se člověk stává člověkem hodným práv? Odpovědi se liší obor od oboru a často i člověk od člověka vzhledem k neexistenci konsensu. Právo musí respektovat výsledky, k nimž v dané době dospěla především lékařská věda. Jí přísluší určit, kdy nastává zrození a kdy smrt, a v souladu s tím musí být tyto výsledky promítnuty do právní úpravy. V kontextu daného pojednání je pak pojem lidského života významný především proto, že s pojmem lidský život je spjat pojem lidské bytí a lidská práva, jež náleží lidské bytosti. Ontologický personalizmus tvrdí, že lidská bytost je osobou hned od početí, tedy po splynutí vajíčka a spermie, empirický funkcionalizmus říká, že lidská bytost je lidskou osobou až v některém stádiu lidského vývoje.[4] Podle některých přístupů nemusí být lidská bytost hned lidskou osobou. Pro některé autory se tak stává nikoliv už oplozením, ale až například uhnízděním zygoty (buňka, která vznikne splynutím dvou pohlavních buněk) v děloze. Pro jiné autory to může být začátek vývoje nervové soustavy (tzv. neurální lišty), nebo je takovým milníkem tlukot srdce, pro další pak schopnost plodu existovat mimo tělo matky nebo velmi významný okamžik porodu.

Současná medicína za narození živého plodu považuje úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matky, jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života jako srdeční činnost, pulzaci pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena, přičemž narození mrtvého plodu je narození plodu, jehož úmrtí nastalo před vypuzením nebo vynětím z těla matky. Do této doby jde o plod, součást těla matky, z toho pak vyplývá právní úprava ochrany plodu v trestním právu.[5]

Samo těhotenství ženy je chráněno v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, Díl 4. Trestné činy proti těhotenství ženy §§ 159 - 162, které postihují přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství, pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Daná úprava navazuje na právní úpravu umělého přerušení těhotenství v zákoně č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, kde je upraveno právo ženy na dovolené přerušení těhotenství tak, že žena má právo uměle přerušit těhotenství do konce 12. týdne bez udání důvodu. Po této době může být interrupce provedena pouze ze zákonem stanovených důvodů, tj. ze zdravotních důvodů a s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu. Za tato jednání nemůže být v důsledku znění § 163 trestního zákoníku potrestaná sama těhotná žena, neboť těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo o to jiného požádá nebo mu to dovolí, není pro takový čin trestná, a to ani podle ustanovení o návodci a pomocníkovi. 

Dále je lidský plod, prostřednictvím těhotné ženy, chráněn formou kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů proti životu a zdraví v Díle I a II. trestního zákoníku. Vyvolání potratu nebo usmrcení dosud nenarozeného plodu se pak považuje dle § 122 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku za těžkou újmu na zdraví. Jinými slovy, kdo usmrtí dosud nenarozené dítě, dopustí se trestného činu těžkého ublížení na zdraví matky, nikoliv trestného činu vraždy dítěte, neboť předmětem trestných činů Dílu I. a II. je lidský život, chráněna tedy je ona těhotná žena.

Kdo však chrání plod proti jednání jeho matky? Zejména pak proti jednání těhotných toxikomanek, proti jednání žen závislých na jakékoli formě návykové látky, které mnohdy vědomě ubližují těmto nenarozeným jedincům. Právě z důvodu pojetí lidského plodu, lidského života, z důvodu znění čl. 6 a zejména pak jeho druhé věty, jenž není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz, nařízení či dovolení, ale termínem obsahujícím přání, tedy jakousi etickou normou[6] než že by to konstituovalo skutečnou právní ochranu života nenarozeného dítěte, se domnívám, že tato ochrana zaručena není.

Matku, která své dosud nenarozené dítě ohrozí v době těhotenství, lze usměrňovat jen velmi omezeně, nedopustí-li se zároveň jiného protiprávního jednání. V úvahu by pak mohlo připadat např. ochranné léčení, povinné léčení. V Norsku je ale kupříkladu možné těhotné ženy, které zneužívají drogy, hospitalizovat a podrobit léčbě závislosti právě jen s odkazem na práva dosud nenarozeného dítěte.

Změnit českou právní úpravu a výklad zákona po vzoru seveřanů lze v současné chvíli jen stěží, není to však nemožné. Domnívám se, že pokud se těhotná žena rozhodne si ponechat dítě po uplynutí zákonné lhůty k provedení legálního přerušení těhotenství, a v případě že nenastane jeden ze zákonných důvodu pro interrupci, vzniká jí za toto dítě odpovědnost, pokud tuto odpovědnost nerespektuje, je na řadě stát, aby ji svými prostředky vynutil a naplnil tak plnohodnotně ústavou zaručená práva, podle nichž je lidský plod hoden ochrany již před narozením.


[1] Srov. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 150 – 180, ISBN 978-80-7357-750-6

[2] VALC, Jakub. Má opravdu „každý“ právo na život? Časopis pro právní vědu a praxi.Ročník XXIV, 4/2016, STR. 597-605

[3] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne, 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005

[4] Srov. KRUMPOLC, E., POLÁKOVÁ, J., POSPÍŠIL, C.V. Z plnosti Kristovy, Praha: Karmelitánské nakladatelství, s. r. o., 2007, s. 153 - 155.

[5] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne, 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005

[6] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne, 31. 8. 2005, sp. zn. 5 To 81/2005

trestní právo dítě lidská práva právo na život

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články