Spoluobčané, kteří až tak často soudní písemnosti poštou nedostávají, jsou jistě často překvapeni, kolik informací se na ně valí již ze samotné obálky, stále stěžejního prostředku k doručování.
(Mimochodem, jak dlouho ještě bude trvat státu, myslím zejména moci výkonné, než si spočítá úsporu za povinné zavedení datových schránek pro všechny občany? A to i s logickým podpůrným servisem pro ty, kteří takovou komunikaci prokazatelně zvládnout nedokáží.)
Pokud jde o základní způsob jednání trestního soudu, hlavní líčení, je otázka obsažená v nadpisu článku relativně snadno zodpovězena v ust. § 198 trestního řádu, který v prvém odstavci praví, že den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění…
Ve druhém odstavci pak zákonodárce stanovil, že o hlavním líčení se vyrozumí státní zástupce, zákonný zástupce a obhájce obžalovaného, jakož i poškozený a zúčastněná osoba. Mají-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, vyrozumějí se o hlavním líčení jen jejich zmocněnci…
Pochopitelně osoby, kterých je v hlavním líčení třeba, typicky svědci a znalci, se rovněž předvolávají, neboť právě tento právní nástroj vymáhá přítomnost osob u hlavního líčení, zatímco vyrozumění, velmi zjednodušeně řečeno, jen dává právo oslovenému se hlavního líčení zúčastnit.
Co mě ovšem inspirovalo k napsání tohoto článku, to je rozdílná praxe předvolávání, případně vyrozumívání osob k veřejnému zasedání. V tomto typu jednání se přitom projednává celá řada závažných otázek, četností ovšem asi dominuje typicky jednání odvolacího senátu.
Když jsem v polovině devadesátých let minulého století měl tu čest se stát členem odvolacího senátu Městského soudu v Praze, zarazilo mě, že jednotlivé senáty se liší v tom, zda a kdy obžalovaného k veřejnému zasedání předvolávají, případně o něm toliko vyrozumívají. Vlastně jsem překvapen, že jsem doposud nezaznamenal podobnou veřejnou debatu třeba od obhájců, vždyť zvolená forma informování obžalovaného má významné procesní dopady.
Tak jak to je?
Stejně jako při nařízení hlavního líčení zákon rozlišuje mezi předvoláním osob k veřejnému zasedání podle § 233 trestního řádu: "Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět."
Povšimněte si především, že oproti právní úpravě hlavního líčení zákonodárce neukládá u konkrétních osob jednoznačný způsob jejich informování. Dokonce ani obžalovaný tak nemusí být k veřejnému zasedání vždy předvolán!
Vše vychází ze stanovení okruhu osob, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná a proto je třeba je předvolat. To pochopitelně závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání, případného dokazování, a podobně. A tak nejčastěji bývá předvoláván ten, proti němuž se vede řízení, ovšem jen pokud je jeho účast nezbytná (srov. R 38/2003-I), dále tlumočník, je-li ho potřeba, a osoby, které mají být ve veřejném zasedání vyslechnuty, kupříkladu svědci a znalci.
Konkrétní okruh osob předvolaných k veřejnému zasedání stanoví předseda senátu, případně samosoudce v rámci přípravy veřejného zasedání. V samotném průběhu veřejného zasedání pochopitelně může podle potřeby rozhodnout senát nebo samosoudce o nutnosti předvolat další osoby, nebo naopak upustí od osobní přítomnosti některých předvolaných osob v případech, kdy se jejich přítomnost ukáže jako zbytná.
Rozhodnutí příslušného soudce při přípravě veřejného zasedání se musí ohledně obžalovaného jasně projevit při tvorbě referátu pro konkrétní soudní oddělení, které pak v praxi předvolání či vyrozumění rozesílá. Pokud zdůrazňuji tento moment, pak nejde o funkčnost soudního oddělení, ale jde o významné procesní rozhodnutí, které může ovlivnit právní kroky apelačního senátu, ba i Nejvyššího soudu ČR.
Rozhodnutím o předvolání obžalovaného dává předseda senátu najevo, že jeho účast u veřejného zasedání je nutná a nezbytná, tedy že v jeho nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést, jak vyplývá z § 233 odst. 1 věta první trestního řádu.
Proto nedostaví-li se předvolaný, přichází v úvahu zpravidla odročení veřejného zasedání, ledaže by senát změnil původní názor na nutnost předvolání takové osoby a podle § 205 odst. 2 trestního řádu za použití § 238 trestního řádu rozhodl, že veřejné zasedání je možno provést, přestože se nedostavila předvolaná osoba. Takové rozhodnutí by bylo třeba provést usnesením, které se zaznamená v celém znění do protokolu o veřejném zasedání a není zapotřebí ho vyhotovovat a doručovat, jak upravuje § 136 odst. 1, 2 trestního řádu.
Dodržení tohoto postupu má význam zejména tehdy, jestliže je předvolanou osobou obžalovaný, který se však nedostavil k veřejnému zasedání, typicky v řízení o odvolání. Pokud by soud bez dalšího konal veřejné zasedání v nepřítomnosti předvolaného obžalovaného, aniž učinil rozhodnutí podle § 205 odst. 2 a § 238 trestního řádu o možnosti takového postupu, zatížil by řízení procesní vadou, která by mohla naplnit dokonce i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, spočívající v tom, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání (viz pro odvolací řízení R 36/2004, s. 282, TR NS 4/2004-T 677. a TpR 8/2005, s. 211).
Stále ovšem znám vynikající předsedy odvolacích senátů, kteří obžalované k veřejnému zasedání vždy předvolávají.
Diskuze k článku ()