(Ne)vinné lži na lavici obžalovaných justice aneb trestné činy, jichž se může dopustit obviněný lhaním - část I.

Tento článek navazuje na článek „Trestněprávní meze lži při obhajobě v trestním řízení“, v němž jsem se zabýval obecnými východisky trestněprávních limitů vědomě nepravdivých výroků v rámci obhajoby v trestním řízení. Tento článek se bude blíže zabývat jednotlivými trestnými činy, jež obsahuje zvláštní část zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), které tímto způsobem lze spáchat.

JP
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Foto: Fotolia

Cílem tohoto článku je vypracovat analýzu těchto trestných činů z toho hlediska, zda a případně za jakých podmínek bude mít skutečnost, že nepravdivý výrok byl vznesen v rámci obhajoby, vliv na trestní odpovědnost obviněného, potažmo jeho obhájce.  U většiny z nich se totiž rozhodovací praxe k tomuto dosud nevyjádřila. V odkazovaném článku jsem dospěl ke čtyřem možným základním přístupům k této otázce:

I. Trestný čin lze spáchat lží při obhajobě vždy, když tomu nebrání pozitivněprávní úprava (dále jen „I. přístup“).

II. Trestný čin nelze spáchat lží při obhajobě, váže-li se tato ke skutku, který je předmětem trestního řízení, resp. jde o lež o skutkovém ději (dále jen „II. přístup“).

III. Trestný čin nelze spáchat lží při obhajobě, váže-li se tato ke skutku či k procesním aspektům daného řízení, např. k postupu orgánů činných v trestním řízení (dále jen „III. přístup“).

IV. O trestní odpovědnosti nerozhoduje, k čemu se lež váže, ale to, zda vzhledem k okolnostem každého konkrétního případu převáží zájem obviněného na své obhajobě před zájmem nad ochranou oprávněných zájmů třetích osob, postižených lží obviněného (dále jen „IV. přístup“).

Čistě školometsky je třeba přidat ještě pátý přístup, který by lež při obhajobě v trestním řízení před trestní odpovědností imunizoval absolutně, myslím však, že takový přístup je možno dopředu vyloučit jako nepraktický. Vedle této čtveřice je pochopitelně možno vymyslet ještě zcela jiné či jejich modifikace. Vzhledem k tomu, že tato materie není v domácím odborném diskursu dosud příliš rozpracována, dovolím si vystačit prozatím s těmito základními přístupy, jež jistě možno v budoucnu dále doplňovat či cizelovat.

Po formulování relevantních přístupů přikročím nyní k rozboru jednotlivých trestných činů, které připadají v úvahu. Postupovat přitom budu tak, že nejprve přiblížím obecněji aspekty konstrukce příslušné základní skutkové podstaty (případně i těch kvalifikovaných) a přístup praxe k ní relevantní z hlediska předmětu zájmu tohoto textu, následně pak daný trestný čin konfrontuji se třemi shora popsanými teoretickými východisky.

Předesílám, že tento rozbor není řazen systematicky tak, jak jsou jednotlivé trestné činy uvedeny jeden po druhém ve zvláštní části tr. zák., ale spíše tak, jak na sebe budou navazovat jednotlivá zjištění v nich učiněná. Nejde ani o výčet vyčerpávající, neboť se zaměřuje na  trestné činy, které nejsou dosud jednoznačně v rozhodovací praxi či odborné literatuře řešeny.[1]

§ 345 Trestní zákoník. – Křivé obvinění

Patrně nejfrekventovanějším trestným činem v praxi, jehož se může obviněný dopustit lhaním, je trestný čin křivého obvinění dle § 345 odst. 1 tr. zák., případně, je-li učiněn v rámci obhajoby v trestním řízení, tedy za přítomnosti policejního orgánu[2] či státního zástupce, kteří jsou při své činnosti vázáni zásadou legality, i dle § 345 odst. 2 tr. zák. Mezi zde analyzované trestné činy byl zařazen proto, že jej lze spáchat toliko nepravdivým obviněním.[3]

Judikatura k tomuto trestnému činu bez jakýchkoliv pochyb upřednostňuje přístup I., tedy umožňuje, aby se tohoto trestného činu dopustil i obviněný.[4] Tento závěr se jednoznačně uplatňuje i ve vztahu k obvinění vznesenému při své vlastní obhajobě[5] včetně svalení viny na jiné osoby,[6] a to i třebas jen jiným vylíčením průběhu skutku,[7] přičemž obviněný nemusí znát přesnou právní kvalifikaci činu, z nějž někoho obviňuje, postačí, vylíčí-li skutkové okolnosti při vědomí, že zakládají trestní odpovědnost.[8] Rovněž konkrétní osoba nemusí být pachatelem identifikována individuálně, postačí, uvede-li dostatek znaků, na jejichž základě tato její identifikace může být provedena.[9] Spáchat jej lze i ve vztahu k orgánu činnému v trestním řízení ve vztahu k jeho postupu v trestním řízení.

Z hlediska zájmové problematiky tohoto textu pak stojí za povšimnutí, že oproti trestnému činu pomluvy (viz dále) se v případě trestného činu křivého obvinění skutečnost, že toto směřuje proti orgánu veřejné moci, který je obecně vystaven větší míře dovolené kritiky i stížností, nepovažuje za relevantní faktor při posuzování, zda se obviněný tohoto činu dopustil, naopak dokonce zvyšuje společenskou škodlivost.[10]

Existují však i určité korekce přílišné tvrdosti konstrukce tohoto trestného činu. Předně se k jeho spáchání vyžaduje přímý úmysl ve vztahu k lživému obvinění,[11] přičemž znak kvalifikované skutkové podstaty dle § 345 odst. 2 tr. zák. spočívající v přivození trestního stíhání vyžaduje alespoň úmysl nepřímý.[12] Z hlediska našeho předmětu zájmu je relevantní i závěr, že má-li křivé obvinění směřovat k trestnému činu, jehož skutková podstata obsahuje i fakultativní znak subjektivní stránky (pohnutku či cíl), musí toto křivé obvinění zahrnovat naplnění právě i tohoto znaku.[13] To hraje svou roli zejména při posuzování obvinění orgánu činného v trestním řízení ze zneužití pravomoci.

Trestného činu křivého obvinění se rovněž nelze dopustit pouhým konstatováním podezření, že někdo spáchal trestný čin,[14] což může z hlediska procesní taktiky obhajoby představovat v situacích dilematu obviněného, obávajícího se, že by se jím bona fide učiněné obvinění mohlo obrátit nakonec proti němu, do značné míry velmi vhodný nástroj. Při opatrně formulovaném obvinění, v němž obviněný důsledně vyjadřuje toliko své podezření, nikoliv však s konečným závěrem, se totiž obviněný rizika trestní odpovědnosti za křivé obvinění v zásadě obávat nemusí. Dostatečná balance mezi jeho právem na obhajobu a zájmem třetích osob nebýt křivě obviněny je tak dosažena. Problém však může představovat nepříjemnost spočívající v možném spáchání tohoto činu nejen písemným podáním, ale i při výslechu, jehož spontaneita a dynamičnost možnost obratně formulovat toliko podezření, nikoliv obvinění, utlumuje. Na formě, v níž je křivé obvinění učiněno, přitom nezáleží.[15]

Zvláštní pozornost si zasluhuje problematika dokazování křivého obvinění, neboť ta dle mého názoru odráží i určitý požadavek na procesní kompenzaci ústavně zaručeného práva na obhajobu obviněného a jeho shora nastíněného dilematu v podmínkách přístupu I.

V prvé řadě se vyžaduje prokázání nepravdivosti obvinění, nepostačí tedy nedostatek skutečností nasvědčujících pravdivosti podezření jím vytvořeného.[16]

Co do výše předeslané situace dilematu obviněného, zda v rámci své aktivní obhajoby určitou pravdivou skutečnost, která by mohla být považována za obvinění, uvést či nikoliv ze strachu, že např. domluvou svědků proti němu bude nakonec toto jeho pravdivé tvrzení vyhodnoceno jako křivé obvinění, se zmírnění možné tvrdosti přístupu I. zabýval zejména Ústavní soud. Podle něj pouhá skutečnost, že osoba, označená za pachatele, byla následně zproštěna, nesmí vést k odsouzení za křivé obvinění.[17] Ačkoliv to Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí nezmínil, k tomuto závěru se plně přiklonil i ELSP, který zakročil proti francouzské právní úpravě, podle níž, zjednodušeně řečeno, zproštění osoby obviněné někým jiným z trestného činu vedlo automaticky k odsouzení této osoby, která ji obvinila, za francouzskou alternativu křivého obvinění (dénonciation calomnieuse).[18]

V situacích tzv. „slova proti slovu“ v tomto specifickém kontextu vyžaduje Ústavní soud velmi pečlivé dokazování a nařizuje nespokojit se jen s tím, že na jedné straně stojí vícero osob, jejichž jinak objektivně neverifikovatelné výpovědi se vzájemně podporují. V těchto případech je mimo jiné nutno zabývat se podrobně tím, zda tito svědci jsou na věci zainteresování čili nic.[19] Salience zde nenabývá pouze ústavně zaručené základní právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, ale rovněž presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Shrneme-li výše řečené, zjistíme, že praxe volí ve vztahu k trestnému činu křivého obviněné učiněného v rámci obhajoby bez jakýchkoliv pochybností přístup I. Tento přístup je přitom uplatňován zcela uniformě bez ohledu na to, proti komu a za jakých okolností obviněný své inkriminující tvrzení vznáší (např. vůči svému spoluobviněnému či svědku, že čin spáchal vs. vůči svědku, že křivě vypovídá proti němu vs. vůči orgánu činnému v trestním řízení, že se v průběhu trestního řízení proti němu a v jeho neprospěch dopustil trestného činu vs. vůči spoluobviněnému či poškozenému, že obviněného křivě obviňují).

Výskyt garancí proti možnému porušení práva na obhajobu obviněného tím, že bude vystaven dilematu, zda riskovat své odsouzení pro křivé obvinění v případě, že uplatní svou aktivní obhajobu a uvede inkriminující tvrzení, jež může následně být použito proti němu poté, co se stane obětí komplotu svých spoluobviněných, svědků či dokonce orgánů činných v trestním řízení, se děje čistě v rovině procesní zvýšeným akcentem na presumpci neviny a na dostatečné důkazní podchycení skutečnosti, že obviněný si byl nejen vědom, že jím uváděné informace jsou nepravdivé, ale zároveň i chtěl dosáhnout lživého obvinění jiné osoby, či byl dokonce alespoň smířen s tím, že tato osoba bude trestně stíhána. Lze v tom spatřovat určité prvky působení přístupu IV., ovšem toliko coby interpretačního východiska.

Přístup II., jenž se prosadil v polské rozhodovací praxi, natož přístup III. se zde nevyskytují prakticky vůbec ani náznakem. Rigorosní trvání na přístupu I. patrně vyplývá z poměrně značné závažnosti, kterou trestný čin křivého obvinění má, přičemž vycházíme-li z toho, že, jak výše uvedeno, v podmínkách výkonu práva na obhajobu se zpravidla bude jednat o kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 345 odst. 2 tr. zák., jeho následek zasahuje nejen do cti a dobré pověsti inkriminované osoby, což je zájem soukromý a chráněný na ústavněprávní úrovni čl. 10 odst. 1 Listiny, ale i do řádného chodu orgánů činných v trestním řízení,[20] považoval zákonodárce zřejmě za nutné nekompromisně již ex lege tyto zájmy nadřadit výkonu práva na obhajobu.

Přesto by de lege desiderata bylo vhodné tento přístup alespoň ve výjimečných případech kompenzovat připuštěním IV. přístupu (jakkoliv jsem tuto kombinaci obecně označil na nevhodnou), neboť pouhé procesní záruky nemusí být vždy stoprocentně dostačující k tomu, aby vyloučily případy, v nichž je obviněný učiniv inkriminující tvrzení bona fide obětí komplotu, v jehož důsledku je uznán vinným z trestného činu křivého obvinění. Kromě samotného dokazování by dle mého názoru v těchto případech soudy měly zvažovat zejména a především to, jak se obviněnému daná procesní situace jevila ex ante prizmatem taktiky jeho obhajoby, neboť jedině tak může být kompenzován poměrně svazující efekt této právní úpravy ve vztahu k právu obviněného na obhajobu v porovnání s její volností u trestného činu křivé výpovědi.

§ 184 Trestní zákoník – Pomluva

Tento trestný čin si lze představit vzhledem ke své konstrukci i podstatě z hlediska předmětu našeho zájmu asi jako nejbližší svou povahou trestnému činu křivého obvinění. V případech medializovaných procesů bude pravidelně v úvahu připadat dokonce kvalifikovaná skutková podstata dle § 184 odst. 2 tr. zák. Naopak skutečnost, že hlavní líčení bylo konáno s vyloučením veřejnosti, potenciální trestnost obviněného nevylučuje, neboť pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu postačuje sdělení nepravdivého údaje byť jediné osobě, zveřejnění ani sdělení na místě veřejnosti přístupném se nevyžaduje.[21] Ve své judikatuře se dosud české soudy specificky k problematice spáchání trestného činu pomluvy při obhajobě v trestním řízení nevyjádřily, a je tak třeba vycházet z jejich obecnějších závěrů, nicméně nelze nezdůraznit, že novela tr. zák., jejíž podepsání prezidentem republiky je v době dokončení tohoto článku na spadnutí,[22] zavádí nově orgánům činným v trestním řízení obviněného poučit nejen o následcích křivého obvinění, ale i pomluvy. To svědčí z hlediska předmětu tohoto článku o tom, že zákonodárce se chce vydat vstříc přístupu I.

Blízkost trestnému činu křivého obvinění zde spatřuji především v tom, že i zde bude zcela rozhodující pravdivost či nepravdivost údajů sdělených obviněným, neboť sdělením pravdivého údaje nelze tento trestný čin nikdy spáchat.[23] Z hlediska dilematu obviněného, který zvažuje, zda má v rámci své obhajoby uvést tvrzení, o kterém je sice přesvědčen, že je pravdivé, ale že je není schopen prokázat a zmanipulováním důkazů (například smluvením se svědků) by mohl být prokázán opak, je relevantní rovněž skutečnost, že pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu pomluvy od účinnosti tr. zák. postačí nepřímý úmysl,[24] přičemž úmysl přímý však rozhodovací praxe nevyžadovala jednoznačně ani za předchozí právní úpravy.[25]

Vyžaduje se, aby předmětný údaj byl ověřitelný, tj. aby nešlo toliko o hodnotící soud pachatele,[26] což je z našeho hlediska relevantní především pro kritická vyjádření na adresu orgánů činných v trestním řízení, nicméně pro vyjádření vztahující se ke skutkovému stavu tato skutečnost příliš významná není, neboť ta se zpravidla ponesou v rovině skutkových tvrzení (informace o tom, kdo byl na místě činu a jaký sled událostí se tam odehrál, nelze podřadit pod hodnotící soud).

Z praxe Nejvyššího soudu plyne, že trestného činu pomluvy ve smyslu § 184 odst. 1 tr. zák. se lze dopustit i tzv. hybridními výroky, tj, takovými, v nichž se mísí skutková tvrzení a hodnotící soudy, zpravidla tak, že hodnotící soud má určitý základ ve verifikovatelných údajích, z nichž vychází. V těchto případech provádí Nejvyšší soud poměřování práva na ochranu cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny s právem na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny s tím, že se hlásí k doktríně tzv. presumpce dovolenosti kritiky.[27]

I v případech skutkových tvrzení existuje korektiv přílišného zásahu do práva na svobodu projevu, a to v podobě znaku objektivní stránky požadujícího, aby nepravdivý údaj byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného. Ne každé nepravdivé tvrzení je touto intenzitou vybaveno.[28] To však neznamená, že by tato kritika nemohla být nedovolená a že by se jí pachatel nemohl dopustit trestného činu pomluvy dle § 184 odst. 1 tr. zák., je-li nepřiměřená tím, že exceduje z hranic tolerovaných hodnotících úsudků a ohrožuje-li přitom výrazným způsobem soukromí kritizovaných osob.[29]

Ačkoliv se naše soudy dosud nevyjádřily otevřeně k problematice spáchání pomluvy v rámci obhajoby, kromě výše uvedené novely, naznačující, že to možné je, již dnes řada rozhodnutí potvrzuje závěr, že pomluvu lze spáchat i v rámci procesního podání či podnětu k orgánu veřejné moci, např. podáním insolvenčního návrhu,[30] podáním oznámení o přestupku či o disciplinárním deliktu, ač se o nich vede neveřejné jednání[31] či učiněním stížnosti do protokolu v rámci správního, resp. daňového řízení.[32] Trestní odpovědnost za pomluvu mající svou povahou blízkou ke křivému obvinění neshledal jako rozpornou s právem na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“).[33]

Typové situace, v nichž v souvislosti s obhajobou obviněného tento trestný čin lze zvažovat, mohou být v zásadě trojí: Za prvé, obviněný se vyjadřuje kriticky ve vztahu k práci orgánů činných v trestním řízení (kritika jejich neschopnosti, neznalosti, nepřátelského postoje k obviněnému atd.), aniž by tím současně tyto orgány obviňoval ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby či jiného (dále „situace A“). Za druhé, obviněný se vyjadřuje kriticky ke svědkovi či znalci tak, že o něm uvede některý z údajů, kterým je možno trestný čin pomluvy naplnit (poukazování na drogovou závislost, náchylnost ke korupci[34] na nemravný způsob života, parafilii,[35] problémy s alkoholem,[36] psychické poruchy[37], u znalce nedostatečnou odbornou zdatnost či nedostatky v jeho předchozí znalecké činnosti atd.) s cílem snížit jeho věrohodnost či vyvrátit jeho tvrzení (dále „situace B“). Za třetí, obviněný se chová stejným způsobem ve vztahu k poškozenému či k některému ze spoluobviněných (dále „situace C“). Níže doplním, proč tuto situaci vyděluji jako zvláštní.

Situaci A lze v intencích přístupu I., považovat za neproblematickou. Subjekt základní skutkové podstaty dle § 184 odst. 1 tr. zák. je obecný, trestný čin pomluvy neobsahuje žádné výluky pro případ výkonu obhajoby a v prvém případě se nelze na výkon práv na obhajobu jakožto okolnost vylučující protiprávnost odvolávat přímo, neboť rámec tohoto práva je vymezen negativně tak, že při něm obviněný nesmí spáchat žádný trestný čin. O výkon práva na obhajobu zde tak nejde právě proto, že trestný čin je spáchán.

Ani výše rozebraná judikatura nijak trestní odpovědnosti obviněného za pomluvu nebrání, určitý filtr lze spatřovat toliko v hodnocení intenzity kritiky, mající zde patrně nejčastěji povahu hybridních tvrzení. Obdobný závěr zde lze učinit z hlediska přístupu II. V přístupu III. by trestnost pomluvy v úvahu nepřipadala, neboť charakter údajů obviněného (nesprávný procesní postup orgánů činných v trestním řízení, jejich nekompetentnost atd.) se k dosažení účelu trestního řízení zásadně vztahuje.

Přístup IV. v situaci A nabízí poměrně značně široký prostor pro vyrovnávání zájmů. Kritika orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, i v prvém a druhém přístupu představuje poměrně citlivou otázku ve vztahu k zachování nejen práva obviněného na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, ale rovněž i jeho práva na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny, již akcentuje ve shodě s požadavky Ústavního soudu a ESLP i Nejvyšší soud. K této problematice není třeba se na tomto místě hlouběji věnovat, neboť byla, zejména péčí D. Kosaře, v naší domácí odborné literatuře již mnohokráte předmětem zájmu.[38]

Pro situaci B z hlediska přístupu I. platí v zásadě totéž, co pro situaci A. Ani ve vztahu ke svědkovi ani znalci neobsahuje § 184 tr. zák. žádnou výluku. Z hlediska přístupu II. bude rozhodující, jakou povahu údaj sdělený obviněným má a jaká je povaha vydaného svědectví. Pokud se svědek nacházel přímo na místě činu a hrál určitou roli v jeho průběhu, bude lež pronesená obviněným pokryta rozsahem práva na obhajobu, jestliže se vztahuje právě k této roli (např. svědek konflikt mezi obviněným a poškozeným nemírnil, ale na místě činu se motal v alkoholickém deliriu; návykovou látku svědkovi obviněný nenabídl, ale byl o ni svědkem požádán na jeho úpěnlivé naléhání atd.). Lež týkající se věrohodnosti (má kognitivní vady, je osobou závislou na návykových látkách, které mu zprostředkovává třetí osoba, mající zájem na výsledku trestního řízení, svědek je notorický lhář atd.) pak rozsahem práva na obhajobu pokryta není.

Problematické může být, zda tento rozsah pokrývá i údaje, které se netýkají přímo role obviněného při utváření skutku na jedné a jeho osobnosti na druhé straně, ale které mají souvislost toliko se skutkovým dějem v nejširším slova smyslu, aniž by však svědek měl jakoukoliv roli v samotném stíhaném skutku. Půjde tak např. o situace, v nichž je svědek pouze pasivním přihlížitelem, přičemž sdělení obviněného se vztahují k jeho schopnosti podat svědectví o tom, co se reálně odehrálo. Obviněný tak např. může tvrdit, že svědek průběh skutku vůbec nemohl vidět, neboť byl v danou chvíli plně zaměstnán tím, že obtěžoval kolemjdoucí sexuálními návrhy či že v danou chvíli místo činu opustil, neboť si šel koupit návykové látky.

Odpověď na tuto otázku spočívá jednoduše v tom, jak široce bude vykládána ona spojitost s údajem uvedeným obviněným se skutkem, pro nějž se trestní stíhání vede. Při extenzivním výkladu, víceméně ztotožňujícím pojem skutku se skutkovým dějem, by pak byly pokryty i tyto situace. Při výkladu restriktivním pak nikoliv. Důvodem pro extenzivní výklad je dání přednosti práva na obhajobu a vyloučení shora popsaného dilematu obviněného, tedy lepší zajištění jeho práva na aktivního obhajobu tak, jak je zajištěno na ústavněprávní i mezinárodněprávní úrovni. Důvodem pro restriktivní výklad je pak ochrana práv třetích osob.

Situace B je nejméně problematická z pohledu přístupu III., neboť rozsah práva na obhajobu v něm zahrnuje všechny v předcházejících odstavcích zvažované varianty. Situaci B pak tanguje toliko v otázce lži na adresu svědka, který se přímo nepodílel na vývoji skutku s tím, že pro řešení v rámci tohoto přístupu nebude rozhodující výklad pojmu „skutek“, ale to, zda i dostatečné objasnění věrohodnosti jednotlivého svědka představuje podstatnou determinantu dosažení účelu trestního řízení. Závěr vyznívá dle mého názoru kladně, neboť právě z možnosti napadat jednotlivé procesní úkony se zajištění toho, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo, v tomto přístupu skládá.

Ostatně ponecháním rozlišování významu dílčího procesního úkonu pro dosažení tohoto účelu na zvážení rozhodujícího orgánu a umožnění závěru, že obviněný se trestného činu pomluvy dopustil, jestliže procesní úkon, k němuž jím uvedená lež směřovala, dostatečně závažný nebyl, by se setřel rozdíl mezi III. a IV. přístupem, a tím by pozbyl i svou největší výhodu, tj. umožnění práva na obhajobu v tom nejširším možném rámci bez nejistoty pro obviněného.

Situace C se svou podstatou i řešením podle jednotlivých přístupů podobá situaci B. Zásadní rozdíl, a tedy i důvod, proč tuto situaci vyděluji zvlášť, spočívá v tom, že v situaci B proti sobě vystupují na jedné straně právo obviněného na obhajobu, na druhé straně „jen“ právo na ochranu cti a dobré pověsti svědka či znalce, zatímco v situaci C proti sobě stojí na jedné straně právo na obhajobu obviněného na jedné straně proti právu na ochranu cti a dobré pověsti spoluobviněného či poškozeného a současně jejich právům na obhajobu či na objasnění věci na straně druhé. Paradoxně tak v tomto náhledu ve vztahu ke spoluobviněnému či k poškozenému vystupují silnější důvody pro jejich ochranu před pomluvou ze strany obviněného, než tomu bylo v případě svědků a znalců.

Tato úvaha by měla největší relevanci pro přístup IV., neboť z hlediska vážení zájmů by zde najednou byly silnější důvody pro přiznání ochrany zájmů třetích osob než pro přiznání ochrany právu obviněného na obhajobu. Významu zde rovněž může nabývat skutečnost, zda poškozený v daném trestním řízení má tzv. právo na účinné vyšetřování[39] či nikoliv, neboť pokud je odpověď kladná, váha zájmů na straně pro závěr o trestní odpovědnosti se tím zvyšuje.

Který z těchto tří přístupů v té které situaci případně rozhodovací praxe zvolí, je těžko předjímat. Od věci jistě není porovnat přístup k trestnému činu křivého obvinění, neboť jeho konstrukce má s konstrukcí trestného činu pomluvy mnoho společného. Jestliže zákonodárce v případě křivého obvinění jednoznačně tíhne k přístupu I., nabízí se intrinsicky stejné řešení i u pomluvy. Svědčí pro ně jak částečně se překrývající objekt (ochrana cti jednotlivců), tak i ohrožovací charakter.

Dokonce i relevantní rozdíly z hlediska obhajoby obviněného zde tomuto závěru spíše nahrávají. Jestliže se totiž rozhodovací praxe nerozpakuje obecně vyvozovat trestní odpovědnost za křivé obvinění v rámci obhajoby přesto, že tento trestný čin je typicky spjat s vlastním skutkem[40] a hrozí zde zvýšené riziko justičních omylů, neboť se nelze vystříhat situací, kdy se část spoluobviněných domluví a svalí odpovědnost na jediného z nich, který pak nebude schopen prokázat zmanipulovanost jejich postupu a jejich pravdivým obviněním si nakonec „vyslouží“ ještě trestní odpovědnost za křivé obvinění, o to snadněji lze obecně konstatovat trestní odpovědnost v případě pomluvy. Ta totiž typicky[41] spíše spočívá v napadání věrohodnosti svědků, schopností orgánu činných v trestním řízení atd., tedy v okolnostem „mimoskutkových“, ale procesních.

Jeví se tedy pravděpodobným, že rozhodovací praxe se vydá spíše ve svých vlastních šlépějích vedoucích k závěru o trestní odpovědnosti za křivé obvinění v rámci obhajoby i ve věcech pomluvy v rámci obhajoby.

§ 181 tr. zák. – Poškození cizích práv a § 209 tr. zák. – Podvod

U tohoto trestného činu připadá v úvahu jeho spáchání obviněným v rámci obhajoby tehdy, pokud tento uvádí nepravdivé skutečnosti či využívá omylu orgánů činných v trestním řízení, svědků či poškozeného tak, aby tím prospěl sám sobě či nějaké třetí osobě (spoluobviněný, neodhalený spolupachatel) atd., přičemž tím nějaké třetí osobě vznikne těžká újma na právech jiného než majetkového charakteru.[42] Stejně by si bylo v zásadě možno představit i uvažovanou kvalifikaci jakožto podvodu tam, kde by tím samým postupem obviněného měla vzniknout škoda nikoliv nepatrná na majetku poškozeného či jiné osoby.

V zásadě dle mého názoru není vyloučen souběh trestného činu poškození cizích práv a pomluvy, neboť jedním skutkem je možno jak značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, tak mu způsobit zcela konkrétní těžkou újmu na právech jiného než majetkového charakteru. Pro tuto souběžnou kvalifikaci však považuji za nezbytné, aby se ohrožující následek ve vztahu ke spoluobčanům nepřekrýval s poruchovým následkem.

Např. obviněný usilující o snížení věrohodnosti svědka tohoto úmyslně nepravdivě nařkne z toho, že je bývalý agent STB, který bil a jinak týral disidenty a že dnes působí jako agent Ruské federace, takže mu není radno věřit, přičemž v důsledku toho je svědkovi dána výpověď, neboť pracuje na zastupitelském úřadu USA (těžká újma na právech), a přepis nařčení se dostane i do místního periodika, kde si ji může přečíst každý, kdo bydlí ve stejné lokalitě jako svědek.

Již jen z toho je patrné, že režim odpovědnosti za nepravdivé výroky uvedené v rámci obhajoby by měl být stejný jak pro skutky kvalifikovatelné jako pomluvu, tak pro skutky kvalifikovatelné jako poškození cizích práv či podvod. Tímto se však budu zabývat níže. Nyní se budeme věnovat jen „čisté“ trestní odpovědnosti za poškození cizích práv či podvod.

Typově nás tedy budou zajímat jen ty situace, kdy sice obviněný nikoho přímo neobviňuje ze spáchání trestného činu ani přímo o nikom nesděluje nepravdivý údaj způsobilý značnou měrou snížit jeho vážnost u spoluobčanů, ale přesto se snaží – byť nekonkrétně a nepodloženě – napadnout něčí věrohodnost předstíráním nějaké nepravdivé skutečnosti. Např. obviněný předloží padělanou soukromou listinu s padělaným podpisem svědka, který prokazuje jeho špatnou finanční situaci s tím, že poukazuje na eventualitu, že mohl být při své výpovědi snadno ovlivnitelný slibem finanční odměny někoho z nepřátel obviněného; případně obsahem této padělané listiny bude vyznání lásky k poškozené s cílem prokázat, že mohl být ovlivněn při výpovědi svými city k ní, aniž však obviněný v kterékoliv této variantě tvrdí, že k nějakému ovlivnění skutečně došlo. Informace o špatné finanční situaci svědka se následně rozkřikne a svědek přijde o lukrativní obchod, na němž závisel rozvoj jeho podnikání/ rozkřikne se informace o jeho lásce k poškozené, kvůli níž se s ním rozvede jeho žena, která by tak jinak neučinila.

Ještě prozaičtější příklad by mohl být, že obviněný padělá soukromou listinu prokazující, že se s poškozeným již vyrovnal, takže by mu neměl být přiznán nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení.[43]

Rozhodovací praxe se staví k možnosti obviněného spáchat tento trestný čin v rámci své obhajoby poměrně rezervovaně. Tento trestný čin tak např. nelze spáchat nepravdivým oznámením Policii České republiky.[44] Pro předmět tohoto textu je v této souvislosti rozhodující, že jádrem odkazovaného judikátu je, že Policie České republiky nemá právo na pravdivé informace, čímž má Nejvyšší soud na mysli, že nikde takovéto právo explicitně formulováno není (nevymezuje jej tak negativně v podobě existence trestní odpovědnosti např. za křivé obvinění). V tomto judikátu neřešil přitom Nejvyšší soud situaci, v níž by toto trestní oznámení podal obviněný v rámci své obhajoby, přesto jeho závěr dopadá dle mého názoru i na takovou situaci, jelikož zákonem definované právo na pravdivé informace nemá Policie České republiky ani jako orgán činný v trestním řízení, dokonce je nemá ani žádný jiný orgán činný v trestním řízení. Jelikož Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl mimo jiné proto, že křivé trestní oznámení není trestným činem, je v této souvislosti relevantní otázka, nakolik může mít toto východisko vliv i na postavení obviněného, který se trestného činu poškození cizích práv či podvodu dopustí v souvislosti se svou obhajobou.

Toto východisko není zcela bez problému ani v I. přístupu, který jinak Nejvyšší soud uplatňuje např. u křivého obvinění. Absence trestní odpovědnosti za křivé trestní oznámení totiž sama o sobě v tomto přístupu nevylučuje trestní odpovědnost za jiné trestné činy – to je ostatně pro I. přístup symptomatické. Toto východisko proto může nabývat na významu jen jako argumentační podklad pro II. či III. přístup, neboť byť Nejvyšší soud, jak již uvedeno, danou kauzu neřešil na podkladu práva na obhajobu, o to silněji by tento závěr vyzníval, kdyby k prosté absenci práva orgánu činného v trestním řízení na pravdivé informace ještě přibylo právo osoby, které takovéto nepravdivé tvrzení činí, na obhajobu. Domnívám se však, že určité vodítko je možno najít v judikatuře k trestnému činu podvodu úmyslným uvedením nepravdivých informací v různých typech právních řízení.

Pokračování článku naleznete zde.

Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 6/2019.


[1] Srov. ke shrnutí některých těchto trestných činů, ať už řešení vyznívá pro trestní odpovědnost, ať proti ní, např. MANDÁK, Václav. Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 10, s. 29.

[2] Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010.

[3] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.11. 1990, sp. zn. Tzv 28/90 (Rt 63/1991).

[4] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006 (Rt 56/2007).

[5] RIZMAN, Stanislav. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. KomentářII. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2956.

[6] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 13 To 63/2006 (Rt 59/2006).

[7] ZEZULOVÁ, Jana. In: DRAŠTÍK, Antonín; FREMR, Robert; SOTOLÁŘ, Alexandr a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. a 2. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentář k § 345. Citováno dle: ASPI [právní informační systém], bod 5.

[8] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1017/2014.

[9] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1987, sp. zn. 1 Tz 46/86 (Rt 29/1988).

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1484/2012.

[11] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017.

[12] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 713/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1238/2017.

[13] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016.

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65 (Rt 44/1965).

[15] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 138/2018.

[16] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014.

[17] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 26/25 SbNU 205).

[18] Rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2011 ve věci Klouvi proti Francii, stížnost č. 30754/0, bod 42.

[19] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853).

[20] Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015.

[21] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 665/2004.

[22] Sněmovní tisk č. 79, vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky byl přijat a schválen usnesením č. 331 ze dne 19. 9. 2018 na 19. schůzi Poslanecké sněmovny; Senát Parlamentu České republiky jej přijal a schválil usnesením č. 34 dne 15. 11. 2018 na 2. schůzi; k podpisu prezidentovi republiky byl návrh doručen dne 22. 11. 2018.

[23] VOČKA, Vladimír. In: DRAŠTÍK, Antonín a kol., op. cit. Komentář k § 184, bod 4.

[24] ŠÁMAL, Pavel. In: ŠÁMAL, Pavel a kol., op. cit., s. 1644.

[25] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011. V tomto rozhodnutí šel Nejvyšší soud jednoznačně formuloval, že dokonce postačuje, pokud si pachatel uváděný údaj neověřil, a tedy musel být srozuměn s tím, že tento údaj může být nepravdivý.

[26] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 477/2015.

[27] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 Tdo 608/2008.

[28] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 143/2018.

[29] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 701/2013.

[30] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 (Rt 49/2015).

[31] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011.

[32] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009.

[33] Rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnosti č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, bod 52.

[34] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 748/12.

[35] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 256/2012.

[36] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 489/2017.

[37] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 1980, sp. zn. 6 Tz 66/79 (R 52/1980-II.).

[38] Srov. např. KOSAŘ, David. Kritika soudců (a dalších představitelů soudní moci) v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, In: Soudní rozhledy, 2010, č. 8, s. 281 a násl.; KOSAŘ, David. Kritika soudců v České republice. In: Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 113 a násl.; KOSAŘ, David. Pomluva soudce v dopise. In: Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 154; REPÍK, Bohumil. Svoboda projevu advokáta při výkonu obhajoby v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. In: Bulletin advokacie. 2003, č. 1, s. 17 a násl.; ŠÁMAL, Pavel. Limity projevu obhájce v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. In: GŘIVNA, Tomáš a kol., Právo na obhajobu. Teorie a praxe 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 81 a násl. Byť v tomto posledním odkazovaném díle vztahuje autor své myšlenky k obhájci, řada z nich platí i pro projevy učiněné samotným obviněným.

[39] Srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 7. 2005 ve věci Nachova a další proti Bulharsku, č. stížností 43577/98 a 43579/98, body 110–113 ve vztahu k článku 2 Úmluvy; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2012 ve věci El-Masri proti Makedonii, stížnost č. 39630/09, body 182 – 185 ve vztahu k článku 3 Úmluvy; rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2010 ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku, č. stížnosti 25965/04, bod 288 ve vztahu k čl. 4 Úmluvy.

[40] Byť je toto tvrzení vědomě generalizující, neboť výše jsem nastínil širší paletu situací, v nichž může obviněný někoho obviňovat ze spáchání trestného činu v rámci své obhajoby.

[41] A předchozí poznámka platí v plné míře mutatis mutandis i zde.

[42] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1267/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1007/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1575/2016.

[43] Srov. v těchto případech však trestný čin maření spravedlnosti dle § 347a tr. zák., který v době dokončení tohoto článku ještě nebyl součástí našeho právního řádu, ale jeho zavedení bylo již vysoce pravděpodobné.

[44] Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 (Rt 21/2007).

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články