(Ne)vinné lži na lavici obžalovaných justice aneb trestné činy, jichž se může dopustit obviněný lhaním - část II. Zdroj: Fotolia

(Ne)vinné lži na lavici obžalovaných justice aneb trestné činy, jichž se může dopustit obviněný lhaním - část II.

U trestného činu podvodu se judikatura zabývala možnostmi dopustit se jej v rámci určitého právního řízení častěji, byť se typicky nejednalo o právo na obhajobu, ale o nepravdivá tvrzení vznesená v rámci civilního řízení či řízení správního.

JUDr. Jan Provazník, Ph.D.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

JUDr. Jan Provazník, Ph.D.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

První část článku naleznete zde.

Trestněprávní judikatura k této otázce je značně diferencovaná a v některých případech trestní odpovědnost za podvod připouští, v jiných nikoliv. Již provedeným shrnutím judikatury k této otázce jsem dospěl k závěru, že jediným relevantním kriteriem pro posouzení, zda v daném typu právního řízení přichází trestní odpovědnost za podvod pro úmyslné uvedení nepravdivých informací s cílem dosáhnout majetkového zvýhodnění na úkor třetí osoby, je zda měl rozhodující orgán možnost dostatečným způsobem prověřit tvrzené skutečnosti a důkazy, přičemž závěr o tom je třeba činit s přihlédnutím k typu právního řízení, postavení účastníků v něm, základních zásad dokazování v něm uplatňovaných atd.[1] Užitečné je připomenout výslovně jen základní východisko v této otázce, totiž že v rámci občanského soudního řízení sporného v zásadě jeho účastník úmyslným uváděním nepravdivých skutečností s cílem majetkově poškodit protistranu spáchat trestný čin podvodu nemůže.[2] Za tento závěr se postavil v zásadě i Ústavní soud.[3]

Pokud bychom tento závěr aplikovali na trestní řízení a nepravdivá tvrzení vznášená obviněným ve vztahu k majetkoprávním nárokům poškozeného, mám za to, že trestní odpovědnost obviněného za podvod takto vzniknout nemůže. Nejen, že zde orgány činné v trestním řízení mají zcela dostatečnou paletu nástrojů, jimiž mohou tvrzení obviněného prověřit a popřípadě vyvrátit (lze dokonce uvažovat nad tím, že tak dobře jako ony je z hlediska důkazních možností disponován málokterý jiný orgán veřejné moci, jestliže vůbec nějaký), ale poškozený má rovněž možnost v rámci svého procesního postavení strany na případné lživé tvrzení obviněného reagovat. Přičteme-li k tomu ještě skutečnost, že obviněný zde má právo na obhajobu, které jeho procesní pozici v tomto směru zesiluje oproti postavení účastníka občanskoprávního řízení, který má mít zcela rovné postavení jako jeho procesní „protihráč“ a velké části správních řízení, mám za to, že ačkoliv judikatura tento postulát neformulovala výslovně, byl-li by před ní někdy tento problém postaven, vyřeší jej dle II. či III. přístupu. Nebylo by totiž nedůvodné, aby se zde odchýlila od jasně naznačeného směru svých právních názorů zastávaných k trestní odpovědnosti za podvod nepravdivými tvrzeními uvedenými vědomě v jiných typech právních řízení. Domnívám se, že vzhledem ke spíše restriktivní judikatuře v této otázce by se uplatnil nejpravděpodobněji II. přístup. Úmyslně nepravdivými tvrzeními směřujícími mimo skutek samotný se tak obviněný dle mého názoru trestní odpovědnosti za podvod vystavuje.

Zbývá se však ještě vrátit k možné trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin poškození cizích práv a prozkoumat, zda se tento prediktivní závěr může uplatnit i ohledně něj. Domnívám se, že nikoliv. Zatímco v případě trestného činu podvodu zde vždy byla přímá spojitost mezi výsledkem příslušného právního řízení a vznikem škody nikoliv nepatrné na cizím majetku a šlo o to, zda rozhodující orgán mohl tomuto škodlivému výsledku předejít, u trestného činu poškozování cizích práv tento přímý vztah chybí a rozhodující orgán ani tam, kde je nadán dostatečnými možnostmi odhalit pravdu, nemusí být následku spočívajícímu v jiné těžké újmě předejít, neboť tato nevzniká až v důsledku jeho rozhodnutí jako u podvodu, ale může k ní dojít i zcela nezávisle na něm.

Např. ve shora uvedeném případě, v němž obviněný padělá milostný dopis svědka adresovaný švarné státní zástupkyni, aby tak snížil jeho věrohodnost, může nemajetková újma vzniknout tím, že se svědkem rozvede jeho manželka přesto, že trestní soud následně odhalil nepravost tohoto dopisu a lest obviněného, protože manželka svědka dále nezkoumala, jak se trestní řízení bude vyvíjet, a rovnou učinila kroky směřující k rozvodu, případně se ke svědkovi sice po odhalení pravdy vrátila, nicméně k tomu došlo až po několika měsících probíhajícím trestním řízení. Již jen po tuto dobu totiž svědek trpěl nemajetkovou újmou, již mu způsobil obviněný.

Jsem tedy názoru, že mechanicky uplatňovat závěry ohledně trestného činu podvodu na trestný čin poškození cizích práv v těchto souvislostech nelze. Tím opět nabývá na důležitosti rozlišení přístupu, jejž obecné soudy v této věci budou následovat. Ani zde není odpověď snadná, neboť žádné takové rozhodnutí vydáno nebylo, respektive o žádném takovém nevím.

Jak uvedeno výše, v I. přístupu možno dospět k jednoduchému závěru, že přímo formulace obou těchto trestných činů nijak nevylučuje trestní odpovědnost jen tím, že obviněný se uchýlil ke lži v rámci své obhajoby.

V II. Přístupu je opět nutno rozlišit, k čemu se lež obviněného vztahovala. Pokud se měla vztahovat k předmětnému skutku, což bude typičtější pro trestný čin podvodu (pachatel uvádí nepravdivá tvrzení např. o výši škody, kterou svým činem na majetku poškozeného způsobil, o tom, do jaké míry se poškozený sám na vzniku škody či nemajetkové újmy podílel atd.), bude pokryta beztrestností. Pokud by se vztahovala k procesním okolnostem (snaha zdiskreditovat svědka či alespoň snížit jeho věrohodnost atd. – to bude typičtější pro trestný čin poškození cizích práv), půjde o trestný čin.

Při aplikaci III. přístupu budou pokryta právě i ta nepravdivá tvrzení, jimiž se obviněný toliko snaží snížit věrohodnost poškozeného.

Tím se vracíme k problematice trestnosti pomluvy v rámci obhajoby a jejího vztahu k podvodu či poškození cizích práv při obhajobě. Již z dosavadně uvedených myšlenek vyplývá, že tato odpověď se bude lišit mezi podvodem (pravděpodobně II. přístup) a pomluvou (pravděpodobně I. přístup). Je tedy otázkou, zda bude shoda alespoň mezi pomluvou a poškozením cizích práv.

Domnívám se, že je na místě odpovědět kladně. Jak bylo uvedeno výše, pomluva a poškození cizích práv mají mnoho společného a mohou se i překrývat, dospěl jsem dokonce k závěru, že souběh mezi nimi není vyloučen. I kdybychom tento souběh vyloučili na základě zásady subsidiarity ohrožovacích trestných činů k těm poruchovým, mám přesto za to, že by problematika trestnosti těchto činů spáchaných v průběhu obhajoby by měla být řešena stejně. I taková subsidiarita by totiž vypovídala o blízkém vztahu těchto trestných činů. Lze tedy v zásadě konkludovat, že i zde lze očekávat nejspíše ze všeho zaujetí přístupu I. rozhodovací praxí.

§ 227 tr. zák. – Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku

Tento trestný čin nabyl zcela nových rozměrů v souvislosti s novelou TŘ provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., provádějící směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, tzv. „konfiskační směrnici“. Ta zavedla do tr. řádu § 7a, umožňující orgánu činnému v trestním řízení vyzvat obviněného k učinění prohlášení o majetku za účelem zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, zjištění majetkových poměrů obviněného či zajištění výkonu trestních sankcí. Dříve byl tento postup upraven v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

K posouzení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin dle § 227 tr. zák. učiněný v rámci své obhajoby je třeba nejprve zvážit, zda vůbec může naplnit jeho skutkovou podstatu, tj. zda vůbec připadá v úvahu přístup I.

  • § 7a odst. 1 věta druhá za středníkem tr. řádu jednoznačně umožňuje obviněnému odepřít splnění této výzvy. Trestní odpovědnost obviněného za porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku tedy nepřipadá v úvahu tam, kde se obviněný rozhodne výzvě nevyhovět a žádné prohlášení o majetku neučinit. Problém nastává, rozhodne-li se, že výzvě vyhoví, nicméně učiní prohlášení úmyslně neúplně či lživě. Skutková podstata trestného činu dle § 227 tr. zák. není co do subjektu omezená na svědky, ale na kohokoliv, kdo v řízení před kterýmkoliv orgánem veřejné moci odmítne splnit svou zákonnou povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku. Orgány činné v trestním řízení oprávněné obviněného k takovému prohlášení vyzvat jsou všechny orgány veřejné moci a děje se tak v rámci trestního řízení, tedy tato podmínka je splněna. Zbývá posoudit, zda má i obviněný v trestním řízení skutečně povinnost učinit pravdivé a úplné prohlášení o majetku.

Nabízí se v zásadě dvě argumentační linie. Za prvé, obviněný tuto povinnost nemá, neboť má právo vůbec prohlášení odepřít. V této argumentační linii je tedy obviněný trestně neodpovědný bez dalšího.

Za druhé, obviněný má právo toliko odepřít učinění prohlášení o majetku, jakmile se však rozhodne toto své právo nevyčerpat, má povinnost vypovídat pravdivě jako kterákoliv jiná osoba, která by byla dle § 7a odst. 1 tr. řádu vyzvána a právo odepřít splnění výzvy by jí nenáleželo. V takovém případě by se obviněný mohl následným neúplným či nepravdivým prohlášením o majetku trestného činu dle § 227 tr. zák. dopustit.

Vyjít by bylo možno z toho, že vzdát se určitého procesní práva není nic, co by obecně bylo neslučitelné s právem na obhajobu, jestliže je tak učiněno jednoznačným způsobem, jsou přítomny určité garance proti zneužití a obviněný mohl dopředu jasně předvídat důsledky tohoto vzdání se.[5] Tyto podmínky nelze v případě obviněného považovat za nenaplněné, neboť je pouze na jeho rozhodnutí, zda prohlášení vůbec učiní či nikoliv, přičemž, jak uvedeno v druhé části tohoto textu, obecně ústavně zaručené základní lidské právo lhát v rámci své obhajoby neexistuje.

Proti druhé argumentační linii by bylo možno vznést námitku porovnání s trestným činem křivé výpovědi, za kterou obviněný nemůže být trestně odpovědný, i když má rovněž možnost vůbec výpověď odepřít, tj. zákonodárce jej klidně mohl učinit trestně odpovědným i za křivou výpověď, kdykoliv se obviněný rozhodne vypovídat. Po formální stránce tkví největší slabina této námitky v tom, že zákonodárce v případě křivé výpovědi výslovně její skutkovou podstatu zúžil tak, že se jí může dopustit toliko svědek. Kdyby tedy chtěl vyloučit obviněného i z trestní odpovědnosti za porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, nic mu nebránilo konstruovat skutkovou podstatu tohoto trestného činu tak, aby ji obviněný naplnit nemohl.

Po materiální stránce je však tato námitka docela silná. Jestliže zákonodárce umožnil obviněnému lhát při své výpovědi a současně důvodem, proč tak učinil, ačkoliv jeho odpovědnost za jiné trestné činy (ty výše uvedené, typicky křivé obvinění) nevyloučil, je, že „pouhou“ křivou výpovědí obviněný nikomu bezprostředně neubližuje, resp. bezprostředně nezasahuje do právem chráněných zájmů třetích osob, pak není rozumného důvodu, proč tyto úvahy nepřevést i na jeho prohlášení o majetku dle § 7a tr. řádu.  Zde sice obviněný nevypovídá za podmínek § 91 a násl. tr. řádu, ale jde o zvláštní postup, není zde ovšem nic, co by garance práva na obhajobu u tohoto postupu umožňovalo oproti výpovědi obviněného modifikovat, přičemž nic takového zde není ani z hlediska garancí ochrany oprávněných zájmů třetích osob, neboť ani zde obviněný do nich nezasahuje bezprostředně, protože jeho výpověď má bezprostřední vliv toliko na orgány činné v trestním řízení.

Jistě by bylo možno podpořit oponenturu ještě tvrzením, že zde sice nedochází k bezprostřednímu zásahu do oprávněných zájmů třetích osob, zprostředkovaně však ano, a to velmi citelně. Snižuje se tím totiž možnost prokázání trestné činnosti obviněného (je-li vinen) a jeho řádného potrestání, na čemž má oprávněný zájem nejen celá společnost, ale především i poškozený.

I tuto oponenturu by však s úspěchem bylo možno vrhnout taktéž proti výluce obviněného z trestnosti za trestný čin křivé výpovědi, neboť i ten takto může zasahovat zprostředkovaně do zájmů třetích osob, zákonodárce zde však garanci práva na obhajobu považoval za významnější. Není důvod se odchýlit ani v případě trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku.

Mám tedy za to, že trestní odpovědnost obviněného za trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku dle § 227 tr. zák. v případě, že tento lže či zatajuje určité skutečnosti k výzvě příslušného orgánu činného v trestním řízení dle § 7a tr. řádu, nevzniká.[6]     

Trestné činy dle § 355 až § 357 tr. zák.

Další skupinu trestných činů, jejichž spáchání v rámci obhajoby připadá velmi dobře v úvahu, představují trestné činy hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob dle § 355 tr. zák., podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle § 356 tr. zák. a šíření poplašné zprávy dle § 357 tr. zák. Přiměřeně se následující úvahy mohou aplikovat i na trestné činy projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 tr. zák. a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 tr. zák. Tyto trestné činy mají společné, že patří mezi typické tzv. verbální trestné činy. Již to samo o sobě je kvalifikuje jako způsobilé být spáchány při obhajobě v trestním řízení.

Z pohledu obhájce je u této skupiny trestných činů ještě jedna důležitá skutečnost –pokud bychom připustili, že trestný čin může být při obhajobě tímto způsobem spáchán, je obhájce povinen přijetí takového pokynu odmítnout (§ 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Opak by automaticky neznamenal povinnost pokyn klienta splnit, neboť ten by stále mohl být shledán v rozporu se stavovskými předpisy,[7] nicméně pozitivní závěr by pro obhájce znamenal jednoznačnou povinnost pokyn klienta vést obhajobu tímto způsobem po předchozím poučení odepřít, trval-li by na něm.

Rozpětí situací, v nichž mohou vzniknout pochybnosti, zda v rámci obhajoby tyto trestné činy nebyly spáchány, lze nastínit asi následujícím způsobem:

A) obviněnému je kladena za vinu jiná, typicky násilná trestná činnost s diskriminační problematikou nijak nesouvisející. Obviněný prezentuje v rámci své obhajoby smyšlenou skutkovou verzi, při níž využívá kulturně zakořeněných stereotypů a svaluje svou vinu na nekonkrétní osobu či jinou skupinu osob, o níž se domnívá, že soud bude ochoten uvěřit, že by v trestném činu, který přitom sám spáchal, mohla mít prsty. Vzhledem ke zjitřeným náladám v naší společnosti se přidržme pro demonstraci takové skupiny např. cimrmanovského koňského handlíře,[8] ať nemusíme uvádět žádnou etnickou či náboženskou skupinu dneška.

Během své obhajoby v hlavním líčení za přítomnosti médií tak obžalovaný bude tvrdit, že poškozenému neublížil on, ale blíže neztotožněná skupina koňských handlířů (pro účely § 357 tr. zák. by mohl ještě dodat, že v daném místě řádí mimořádně divoká, agresivní a nebezpečná skupina koňských handlířů), přičemž bude vyzdvihovat negativní rysy této skupiny, o nichž věří, že povědomost o nich je obecně rozšířená. Bude tak upozorňovat na jejich sklon k páchání trestné činnosti, skupinovou predisposici ke všemu špatnému, vědecky osvědčenou intelektuální či fyzickou méněcennost koňských handlířů, vedoucí k jejich větší disponovanosti jednat protizákonně, zákeřně, zbaběle a zločinecky, snažit se přesvědčit soud, že by s koňskými handlíři měl zatočit stát a nečiní-li tak, nemůže trestat jej za to, že to vzal do vlastních rukou atd.

B) obviněný prezentuje v rámci své obhajoby proti obvinění z jiné, řekněme násilné trestné činnosti, které se dopustil na koňském handlíři, sice skutečnou skutkovou verzi, snaží se jí ovšem obdobným způsobem jako v předchozím případě dodat na přesvědčivosti, čímž se snaží prokázat, že jednal v nutné obraně, případně poukázat na to, že poškozeného nenapadl, ale že pouze překročil meze nutné obrany, nebo alespoň upozornit soud na míru spoluzavinění poškozeného a vyprovokování k činu. Bude tak např. tvrdit, že koňský handlíř jej jako první napadl a snažit se prokázat, že to bylo dáno obecnými negativními vlastnostmi koňských handlířů.

C) obviněnému je kladen za vinu některý z trestných činů dle §§ 355-357 tr. zák. či dle §§ 404 až 405 tr. zák., jehož se dopustil vůči koňským handlířům, v rámci své obhajoby se snaží soud přesvědčit o to, že věcně má pravdu o tom, že koňští handlíři jsou méněcenní a je třeba je potlačovat či dokonce vyhubit.

Ohledně situací A) a B) lze konstatovat, že se jedná o typově obdobné případy, jaké byly výše popsány ohledně trestného činu pomluvy. I tam popsané varianty řešení jsou zde proto dle mého názoru použitelné. Zvláštní důraz zde však musí být kladen na skutečnost, jaký druh nepravdivého údaje obviněný zvolil, což bude v porovnání s jinými výše popsanými situacemi (zainteresovanost ve věci pro romantické pocity ke státní zástupkyni, neuspořádaný osobní život atd.) zpravidla stěžovateli přitěžovat.

Ve vztahu k situaci C) pak celá otázka spočívá v tom, zda může obviněný spáchat obhajobou trestného činu z nenávisti, který spáchal, další (nový) trestný čin z nenávisti, když v rámci této obhajoby vlastně opakuje svůj předchozí skutek. Děje-li se tak za přítomnosti veřejnosti při hlavním líčení, formální znak příslušných skutkových podstat zde naplněny budou. Výslovně však nemožnost spáchat takový trestný čin podruhé obhajobou trestného činu již spáchaného s prakticky identickou povahou formulován v této (a ani v domácí) judikatuře formulována není, naopak povinnost ke kriminalizaci některých nenávistných projevů je pro Českou republiku zakotvena v některých mezinárodních dokumentech,[9] v unijním právu[10] a k tzv. doktríně „bránící se demokracie“ či „aktivní intolerance k netoleranci“ se hlásí i ESLP.[11]

Domnívám se, že omezení práva na obhajobu v těchto případech (a obzvláště v nich) umožněním obviněnému toliko spolupracovat či se vymezovat vůči skutkovým zjištěním, není vhodné řešení. Vztáhli-li bychom na tuto situaci již výše zmíněné závěry rozsudku ESLP ve věci Brandstetter proti Rakousku na tyto případy, mám za to, že v situaci C) by zřejmě sama podstata práva na obhajobu byla obviněnému odňata.

Tento závěr dle mého názoru sám o sobě postačuje, přesto považuji za vhodné tuto argumentaci rozvést poněkud do šíře. Uvedený rozsudek ESLP se totiž vztahoval jednak k jinému skutkovému stavu (nešlo o hate crime, ale o pomluvu svou podstatou blízkou křivému obvinění), jednak samo právo na obhajobu není absolutně neomezitelné a do značné míry nad ním může převážit nějaký jiný chráněný zájem.

Jistě totiž může např. být namítnuto, že takový požadavek legitimizuje názory či postoje, které mají „ve slušné společnosti“ být naprosto nepřípustné. Jde zde do značné míry o otázku hodnotovou a ani nepředpokládám, že by se mnou každý souhlasil v negativním závěru při posuzování proporcionality zásahu do tohoto individuálního práva jednotlivce v zájmu skupinového zájmu dané menšiny či skupiny lidí (v našem ilustrativním příkladu koňských handlířů), nicméně mám za to, že rozhodujícím argumentem je zde ten trestně politický.

Demokratický a právní stát založený na respektu k pluralitě by se neměl ani v těchto případech uchylovat k totálnímu zákazu úplně pomýlených myšlenek, i když již dlouhou dobu panuje uspokojivá celospolečenská shoda na tom, že byly vědecky vyvráceny (např. vyvrácení myšlenek o intelektuální podřadnosti některých ras či etnik). O to snazší, oč silnější je tato jistota, je totiž v takových situacích vypořádání se přesvědčivě s předloženou argumentací, a její důsledné vyvrácení může těžko být považováno za legitimizaci jejího uplatnění.

Závažnější protiargument může však být, že tímto vyvracením již tisíckrát bezpečně vyvráceného již není dosaženo žádného nového pozitivního výsledku, zatímco se tím však pokaždé otevírají staré rány, které ubližují skupině, proti níž je útok namířen, již samy o sobě (pokaždé, když koňský handlíř musí v televizi sledovat, jak někdo pronáší v rámci své obhajoby při hlavním líčení nepravdy a zvrácenosti na hlavu jeho i jeho druhů, je mu to nepříjemné a má chuť pustit se do nějakého povolání časem prověřeného jako zcela bezpečné, např. do popelařiny, i když je nakonec obviněný odsouzen).

Ani tento argument však dle mého názoru není přesvědčivý. Kromě vcelku širokého prostoru pro úvahu nad tím, kde lze již uvažovat nad ostrou hranicí mezi absolutně nepřípustnými myšlenkami a myšlenkami, u nichž je ještě možno dát obviněnému šanci, aby se je pokusil obhájit, považuji za zcela kardinální výchovný účel trestního řízení. Apriorní zavrhnutí činu i obhajoby obviněného s odkazem na nepřípustnost ideologie, které věří, dosažení tohoto účelu vylučují.

Jistě lze namítnout, že je naivní věřit, že indoktrinovaný jedinec, který věří obludné ideologii, prohlédne a pochopí svůj omyl v důsledku brilantně napsaného odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Přesto se domnívám, že alespoň na pokus o takový výsledek nelze rezignovat. I kdyby totiž přímý efekt na pachatele trestných činů z nenávisti byl zanedbatelný, může nepřímo podpořit proces resocializace a převýchovy tím, že obviněný alespoň bude mít s čím polemizovat a nad čím přemýšlet.

I pokud bychom tento vývod nebrali jako přesvědčivý, lze celou věc nazírat ještě opačnou optikou. Jakkoliv lze pochybovat, zda je věcné vyvrácení obhajoby obviněného pro dosažení výchovného účelu trestního řízení efektivní, bude-li obhajoba obviněného odmítnuta „bez diskuse“, je závěr o tom, že tím nic pro tento účel nebude získáno, jistý. Domnívám se tedy, že v situacích C je třeba aplikovat přístup III.

Závěr

Tento článek se zabýval posouzením vybraných trestných činů z toho hlediska, zda a za jakých okolností je možno je spáchat při obhajobě v trestním řízení lhaním. Konkrétně šlo o trestný čin křivého obvinění, pomluvy, poškozování cizích práv, podvodu, porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku a trestné činy představující tzv. hate speech. U každého z těchto trestných činů byla nastíněna relevantní judikaturní východiska, byla-li k dispozici, a byly uvedeny možné přístupy k posuzování jejich trestnosti při obhajobě v trestním řízení.

Článek si nečiní a ani nemůže činit nárok na úplnost, neboť nepojednává např. o trestném činu maření spravedlnosti dle § 347a tr. zák., který byl v době jeho dokončení na nejlepší cestě stát se platným a účinným ustanovením tr. zák. Při zpracovávání poznámek k tomuto trestnému činu jsem však dospěl k závěru, že by jeho zařazením do tohoto článku jeho text neúměrně nabobtnal, neboť se jedná o materii, jejíž jen základní nastudování a orientační přiblížení si vyžaduje přinejmenším vlastní odborný článek. Čtenáři o něj jistě nebudou ochuzeni, neboť pevně věřím, že tento trestný čin vyvolá v odborných kruzích diskusi, k níž jsem připraven přispět.

Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 6/2019.


[1] PROVAZNÍK, Jan. Chce být klamán svět, v němž není nic, co není ve spise? In: KALVODOVÁ, Věra; FRYŠTÁK, Marek; PROVAZNÍK, Jan. Trestní právo /stále/ v pohybu. Pocta Vladimíru Kratochvílovi. Brno: Masarykova univerzita, s.302 nn.  

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (Rt 24/2006).

[3] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247).

[4] Srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 2. 1992 ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, stížnost č. 10802/84, rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2004 ve věci Frommelt proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 49158/99, z novějších např. rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2016 ve věci Dāvidsons a Savins proti Lotyšsku, stížnosti č. 17574/07 a 25235/07.

[5] Reviduji tak své dřívější stanovisko, vyjádření zde: PROVAZNÍK, Jan. In: FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle ASPI (právní informační systém). Komentář k § 7a, bod 17.

[6] Záleželo by samozřejmě na konkrétní situaci, považuji však v současnosti tuto otázku přinejmenším za spornou. V několika posledních letech odbornou veřejnost zaujal případ obhájce, který za svou klientku, eufemisticky médii označovanou za „pravicovou aktivistku“, podal v trestním řízení námitku podjatosti proti znalci s tím, že tento je patrně židovského původu, proto je zde pochybnost o tom, zda může být skutečně objektivní při zpracovávání posudku týkajícího se činnosti obviněné, již obžaloba spojovala s pravicovým extremismem. Pokud se mi podařilo správně dohledat detaily, tento případ, kterým se příslušné orgány České advokátní komory zabývaly opakovaně, skončil zrušením posledního rozhodnutí odvolací kárné komise ve správním soudnictví, ovšem pro nepřezkoumatelnost. Palčivá otázka, zda takto podaná námitka podjatosti představuje porušení stavovských předpisů či nikoliv, eventuálně za jakých okolností, tak, zdá se, zůstává otevřena.

[7] Jsem si dobře vědom, že koňský handlíř nenaplňuje žádnou z modalit dle § 355 tr. zák. a tedy připadal by do úvahy jen v mezích trestného činu dle § 356 tr. zák. jako jiná skupina lidí, dovolím si však pro názornost a neutralitu jej přece využít, jako kdyby ji splňoval.

[8] Např. čl. 4 Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhláška Ministerstva zahraničí České republiky č. 95/1974 Sb.).

[9] Např. čl. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2008/913/SVV ze dne 28. listopadu 2008, o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva.

[10] HERCZEG, Jiří. Trestné činy z nenávisti. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 245.

trestný čin pomluva křivé obvinění lež porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 3 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články