Tato novela, účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla jak do oblasti trestního práva hmotného, tak i do oblasti práva procesního. Autoři se soustředí především na změny trestního řádu (institut vyjádření k obžalobě, rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu a také nesporných skutečností, a rovněž i nového institutu prohlášení viny). Tento článek vybrané změny představuje včetně deklarovaných důvodů potřebnosti jejich přijetí, identifikuje aplikační problémy, které by tyto instituty mohly přinést, a nabízí jejich odůvodněná řešení.
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Institut prohlášení viny
Institut prohlášení viny je v českém trestním řízení novinkou, i když novinkou očekávanou. Již věcný záměr tr. řádu z roku 2004 návrh tohoto institutu obsahoval,[1] a to s velmi obdobnými parametry, jaké má dnes § 206a tr. řádu (tj. možnost soudu nepřijmout prohlášení, vyloučení odvolání atd.). V obdobném duchu pokračoval dokument Východiska a principy nového trestního řádu z roku 2015, který počítal se zavedením institutu uznání viny, s nímž by bylo spojeno obligatorní snížení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu.[2]
Toto řešení (naštěstí) platná a účinná právní úprava nepřevzala a spojuje s prohlášením viny toliko možnost fakultativního mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jakkoli je toto řešení principiálně správné (automatické honorování obžalovaného není způsobilé rozlišit individuální rozměry každého případu a nebyl by k němu důvod např. tam, kde obžalovanému nic jiného než prohlášení viny nezbývá, ale jinak si žádné mimořádné snížení nezaslouží), máme pochybnosti o tom, jestli v praxi není ničím jiným než pomyslnou „Sirénou, lákající nic netušícího obviněného na útes“.
Postup dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zcela v rukou soudu, což indikuje, že by k němu neměla postačovat jen samotná skutečnost, že obžalovaný prohlásil vinu (k ní obligatorně soud musí přihlédnout jen při stanovení druhu a výměry trestu dle § 39 odst. 1 tr. zákoníku),[3] ale soud by měl zohlednit i další individuální okolnosti daného případu, které těžko mohou být diametrálně odlišné od těch, které by zvažoval při mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud je přitom u mimořádného snížení dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rovněž vázán „absolutní“ minimální spodní hranicí trestní sazby (limity) dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a tedy je otázkou, zda může nastat situace, v níž by si nebylo možné po prohlášení viny obžalovaného tam, kde by pro to svědčily i další okolnosti, vystačit s obecným ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Samostatná existence § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak svým způsobem vytváří falešnou iluzi, že v případě prohlášení viny má obžalovaný šanci na zvláštní beneficium při ukládání trestu, na něž by jinak nemohl dosáhnout. Řečeno jinak, ne každé přijaté prohlášení viny (§ 206c tr. řádu) bude automaticky znamenat posouzení dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a beneficia z toho vyplývající.
Prohlášení viny má přitom velmi závažné procesní důsledky, spočívající prakticky ve znemožnění jakékoli účinné obhajoby v rozsahu tohoto prohlášení, neboť jak je jednou učiněno, mohou být procesní snahy obžalovaného směřovány již jen na ukládání právních následků trestného činu, a tak by k němu obžalovaný neměl být lákán kalkulem očekávání mimořádného snížení trestu odnětí svobody (v čemž může být, jak již uvedeno výše, snadno zklamán), a to ať již by šlo o kalkul chladný (nemá co ztratit), nebo o kalkul „horký“, plynoucí ze zvažování pro a proti uplatnění skutkové obhajoby, kterou obžalovaný k dispozici má. Jako vhodnější by se tak jevilo § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vůbec nezavádět (tedy za současného stavu zrušit), aby se obžalovaný nemohl spoléhat na žádný falešný příslib, a tedy aby bylo minimalizováno riziko, že o tento postup bude usilovat i někdo jiný než obžalovaný, který je skutečně pachatelem a který má upřímnou, žádným zištným postranním úmyslem nemotivovanou snahu řízení zrychlit a usnadnit.
Z praktického hlediska spatřujeme u prohlášení v té podobě, v jaké je aktuálně upraveno, problém především v tom, zda soud jednou přijaté prohlášení viny může později vzhledem k dalšímu vývoji hlavního líčení (např. pochybnost o vině nabude soud až v souvislosti s dokazováním jiného skutku z důvodu, který by mohl svědčit i o nevině obžalovaného skutkem, ohledně nějž vinu prohlásil, s dokazováním okolností relevantních pro ukládání právního následku činu atd.) dodatečně odmítnout (nepřijmout). Expressis verbis upravuje tr. řád nemožnost vzít prohlášení viny zpět toliko vůči obžalovanému. Jsme proto názoru, že v případě, že soud následně zjistí skutečnosti, které by prohlášení viny zpochybňovaly, má možnost a současně i povinnost dodatečně prohlášení viny per analogiam k § 206c odst. 5 tr. řádu odmítnout (nepřijmout). Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy i volného hodnocení důkazů a nesloužil by žádnému, byť i jen přibližně významnému legitimnímu cíli. Samotným účelem prohlášení viny je, jak uvedeno výše, zrychlení a zjednodušení hlavního líčení. Tento účel nemůže nikdy převážit nad účelem zjištění pravdy a vyloučení odsouzení nevinného.
Institut nesporných skutečností
Institut nesporných skutečností vzhledem ke své, kulantně řečeno, značně kusé právní úpravě (a to poměrně nepochopitelně přesto, že u institutu prohlášení viny zákonodárce explicitně upravil řešení některých problémů, které mohou úplně stejně vzniknout i u institutu nesporných skutečností) vzbuzuje i celou řadu pochybností a aplikačních nejasností.
Za nejpalčivější považujeme čtyři otázky:
- Může obžalovaný nebo státní zástupce vzít svůj souhlas s označením nějaké skutečnosti za nespornou zpět, ačkoli soud již rozhodl, že od jejího dokazování upustí?
- Může sám soud poté, co takto rozhodl, své rozhodnutí změnit a dokazovat i původně nespornou skutečnost?
- Může odvolací soud vyhovět námitce v odvolání, že skutečnost řádně označená za nespornou, o níž soud korektně rozhodl, že ji nebude dokazovat, se nestala či se stala jinak? A pokud ano, smí tak učinit na podkladě odvolání jen obžalovaného, nebo i státního zástupce či jiných stran řízení?
- Může sám odvolací soud takovou skutečnost dokazovat, dospěje-li k závěru, že dokazována být měla?
Jen zcela „mimo soutěž“ lze vyjádřit pochybnost i nad tím, zda má vůbec označování skutečností za nesporné nějaký smysl ze strany státního zástupce (srov. § 206 odst. 1 tr. řádu stanovící, že „Po provedení úkonů uvedených v § 205 předseda senátu vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu a uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné“) – u něj je přece třeba předpokládat, že za pravdivé musí považovat všechny skutečnosti uvedené v obžalobě, a tedy se jeví poněkud pitoreskní, měl-li by označit za nesporné jen některé z nich, neboť fakticky by to znamenalo připuštění, že tím zbytkem si vlastně jistý není.
K této výhradě lze však přistoupit samozřejmě tak, že státní zástupce může z taktických důvodů označit za nesporné jen ty skutečnosti, o kterých si myslí, že by s tímto označením mohl souhlasit i sám obžalovaný, ačkoli jinak je přesvědčen o pravdivosti všech skutečností, které uvádí v obžalobě. I pak lze ale namítnout, že režim označování mohl být učiněn jednoduše tak, že by je provedl toliko obžalovaný tím, že by skutečnosti, které uznává, vybral z obžaloby.
Každá z těchto otázek si po našem soudu bytostně zasloužila výslovné řešení v textu právní úpravy, jehož absence odsoudila institut nesporných skutečností k solidní nejistotě ohledně budoucího vývoje jeho aplikace v rozhodovací praxi. Pokusíme se nastínit odpovědi na každou z těchto otázek, ačkoli předem poukazujeme na to, že všechny tyto odpovědi jsou díky neúplnosti právní úpravy a míře narušení základních zásad novelou 333/2020, která značně oslabuje interpretační a aplikační funkci základních zásad, nejednoznačné a lze si představit vcelku snadno i opodstatněná jiná řešení.
- Na první otázku´(Může obžalovaný nebo státní zástupce vzít svůj souhlas s označením nějaké skutečnosti za nespornou zpět, ačkoli soud již rozhodl, že od jejího dokazování upustí?) dle našeho názoru patří kladná odpověď. Jelikož, na rozdíl od prohlášení viny, zákonodárce výslovně nezakotvil nemožnost odstoupení od již jednou učiněného označení nějaké skutečnosti za nespornou, a tento institut byl zařazen do tr. řádu stejným zákonem jako institut prohlášení viny, je dle našeho názoru silný důvod proti analogii (a zde je třeba poukázat, že nemusí jít jen o analogii v neprospěch obviněného, ale i v jeho prospěch – o takovou variantu analogie by šlo tehdy, kdyby vyloučení zpětvzetí zabránilo státnímu zástupci v „znovuotevření“ dokazování nějaké skutečnosti, která by původně byla pro obžalovaného výhodnější, než jak by bylo zjištěno po tomto „znovuotevření“), neboť zde chybí pravá mezera v zákoně. Současně výslovné zakotvení zákazu zpětvzetí u prohlášení viny je silným důvodem proti připuštění možnosti, že výslovný zákaz přímo v textu právní úpravy se nevyžaduje, ale že je možné dovodit jej i jen výkladem (interpretací).
Na první pohled by se mohlo jako určité kompromisní řešení jevit připuštění této možnosti u obžalovaného, ale nikoli u státního zástupce (jako řešení in favorem defensionis), který měl k dispozici vedení celého přípravného řízení, aby si mohl dobře promyslet, které skutečnosti navrhne označit jako nesporné, avšak máme za to, že i u státního zástupce by měla být zachována. Jednak zde řešení spočívá v (ne)připuštění analogie, tedy závisí na tom, zda mezera v zákoně je, či nikoli (což se neliší u státního zástupce a obžalovaného, neboť absence úpravy je vůči oběma zcela stejná), jednak si takové zpětvzetí ze strany státního zástupce může vyžádat až neočekávaný vývoj dokazování v hlavním líčení, který nemohl státní zástupce předvídat a který zpochybňuje pravdivost některé nesporné skutečnosti.
- I na druhou otázku (Může sám soud poté, co takto rozhodl, své rozhodnutí změnit a dokazovat i původně nespornou skutečnost?) je dle našeho názoru třeba odpovědět kladně. Tento závěr by byl z teoretického hlediska odůvodnitelný právě zásadou materiální pravdy, neboť nelze za žádných okolností připustit procesní situaci, v níž soud má o nedokazované skutečnosti pochybnost, ale musí na jejím základě vydat rozhodnutí, o němž je vnitřně přesvědčen, že stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Chyběl by zde i legitimní účel takového řešení.
Hlavním důvodem pro přijetí institutu nesporných skutečností, jak výše uvedeno, byl tlak na rychlost řízení, přičemž ani ten však neodůvodňuje sice rychlé, ale (ze strany soudu) vědomě nesprávné rozhodnutí. Z praktického hlediska by pak kladnou odpověď na druhou otázku odůvodňoval hermeneutický charakter dokazování – dokazování se může i v hlavním líčení vyvíjet dynamicky a provedení každého důkazu může vést k potřebě znovu provést a přehodnotit již provedené důkazy,[4] přičemž popření této skutečnosti by znamenalo popření samotné podstaty dokazování v moderním systému založeném na volném (tedy materiálním) hodnocení důkazů.
Pro zápornou odpověď by mohl svědčit argument, že o upuštění od dokazování nesporných skutečností soud rozhoduje a svým vlastním rozhodnutím je vázán. Tento argument však dle našeho názoru není přesvědčivý, neboť jde o rozhodnutí, jímž se toliko rozhoduje o průběhu dokazování, které soud v hlavním líčení může změnit, objeví-li se nová skutečnost – existuje celá řada takových rozhodnutí týkajících se dokazování, např. i přes prohlášení o tom, že dokazování bylo skončeno, může po vyslechnutí závěrečných řečí soud rozhodnout o doplnění dokazování, důkaz zamítnutý původně pro nadbytečnost může být proveden poté, když z jiných v mezidobí provedených důkazů vyplyne, že i tohoto původně zamítnutého důkazu je k objasnění věci zapotřebí, atd.
- Na třetí otázku (Může odvolací soud vyhovět námitce v odvolání, že skutečnost řádně označená za nespornou, o níž soud korektně rozhodl, že ji nebude dokazovat, se nestala či se stala jinak? A pokud ano, smí tak učinit na podkladě odvolání jen obžalovaného, neboi státního zástupceči jiných stran řízení?) patří dle našeho názoru rovněž kladná odpověď. Jelikož jsme připustili zpětvzetí označení nějaké skutečnosti za nespornou, není důvod, proč by k němu nemohlo dojít až v odvolacím řízení, bude-li v něm prováděno dokazování. Trestní řízení doposud nezná koncentraci důkazních návrhů či námitek v hlavním líčení (s určitými výjimkami např. v podobě dopadu prohlášení viny, k tomu však viz jinde v tomto článku), a tedy odvolání nespornosti nějaké skutečnosti nic nebrání. Naopak, bude-li důvod o ní pochybovat, je to žádoucí za účelem zajištění řádného, úplného a pravdivého objasnění skutkového stavu. Není přitom důvod tento režim odlišovat podle toho, jaká strana nespornost odvolává, ani podle toho, zda bylo odvolání podáno ve prospěch či v neprospěch obžalovaného. Kolidovat s tím nemůže ani zásada zákazu reformationis in peius, která se uplatňuje až co do výsledku odvolacího řízení a nikterak nezapovídá, aby bylo provedeno (doplněno) dokazování i ohledně skutečností v neprospěch obžalovaného, toliko celkový výsledek pro něj nesmí být méně příznivý.
Pro tento závěr svědčí i absence ustanovení obdobného § 246 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve znění novely 333/2020, která vyloučila z rozsahu přípustnosti dovolání výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny obžalovaného [jen pro zajímavost je zde třeba poukázat na to, že obdobná limitace nebyla zavedena v § 246 odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy že i proti takovému výroku může stále podat odvolání státní zástupce]. Naproti tomu ohledně nesporných skutečností právní úprava řízení o odvolání žádných změn nedoznala. I zde se tedy dle našeho názoru uplatní argument, že kdyby zákonodárce chtěl omezit odvolání ohledně nesporných skutečností stejně jako u prohlášení viny, byl by tak učinil výslovně stejnou novelou.
- Konečně i čtvrtá otázka (Může sám odvolací soud takovou skutečnost dokazovat, dospěje-li k závěru, že dokazována být měla?) by po našem soudu měla být zodpovězena kladně, a to koherentně s našimi postoji k předchozím otázkám. I v odvolacím řízení, ať už je založeno na apelačním (apelačním s prvky kasace), či kasačním (kasačním s prvky apelace) principu ohledně způsobu vyřizování opravného prostředku, platí zásada volného hodnocení důkazů a materiální pravdy, provádí-li odvolací soud dokazování. Má-li tedy odvolací soud pochybnost o správnosti skutečnosti označené za nespornou a považuje-li za nutné o ni doplnit dokazování, je v souladu s uvedenými zásadami, bude-li tak smět učinit.
Závěr
Je nepochybné, že novela trestních předpisů – provedená zákonem č. 333/2020 Sb. – přináší dlouhou řadu změn, z nichž některé jsou zásadního rázu. Zatímco se mediální pozornost věnuje zejména posunutí (zdvojnásobení) hranic pro výši škody (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), čímž fakticky dochází k dekriminalizaci části jednání, neměly by laické a ani odborné veřejnosti uniknout i podstatné změny, které se týkají tr. řádu.
Zde jde především o tři instituty, jimiž má dojít k rozšíření prohlášení viny obviněného v trestním řízení. Jsou jimi rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu (na všechny trestné činy, dosud bylo vyloučeno u zvlášť závažných zločinů) a její obligatorní zvažování, rozšíření aplikovatelnosti nesporných skutečností (i v hlavním líčení) a zavedení institutu prohlášení viny.
Pokud by se obviněný se státním zástupcem zcela shodl na vině (v otázkách facti et iuris), trestu a dalších výrocích, byla by sjednána dohoda o vině a trestu. Novelou došlo také k odstranění negativní podmínky, že nelze sjednat dohodu o vině a trestu u zvlášť závažných zločinů (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Pokud by se státní zástupce a obviněný shodli jen na vině (v otázkách skutkových i právních), nikoli však na trestu a dalších výrocích, počítá se s prohlášením viny (guilty plea), kde by se další trestní řízení vedlo toliko pro účely rozhodnutí o sankci. Poslední možností je prohlášení některých skutečností za nesporné, resp. rozšíření tohoto institutu i ve standardním řízení, tj. v rámci hlavního líčení, a to tehdy, pokud by se strany shodly (alespoň zčásti) na skutku, nikoli však již i na vině (rozpor by byl v určité části skutkového děje, popř. pouze v právní kvalifikaci jinak souhlasně prohlášených skutkových okolností).
Výše uvedené možnosti mají mít i pozitivní vliv na situaci svědků, kteří nebudou muset u hlavního líčení svědčit, čímž (v případě, kdy je svědek obětí trestného činu) dojde ke snížení rizika jeho sekundární viktimizace. Pokud se jak obžalovaný, tak i státní zástupce shodnou na určitých skutečnostech jako na nesporných, pokud obviněný prohlásí svoji vinu nebo pokud dojde ke sjednání dohody o vině a trestu, je zde potenciál, že se trestní řízení zrychlí, což lze obecně přivítat.
Uvedené instituty mají své konsekvence do úrovně hmotného práva, resp. sankcionování.[5] Kontradiktornost trestního řízení je pak posílena dvěma instituty, a to možností zaslání stanoviska obviněného k podané obžalobě (opening statement) a tomu předcházející povinností státního zástupce v podobě uvedení navrhovaného druhu a výše trestu (popř. návrhu na upuštění od potrestání) mezi obligatorní náležitosti obžaloby.
V článku jsme se pokusili identifikovat některé interpretační a aplikační obtíže přijatých změn. Ačkoli se domníváme, že některé z nich bude možné překonat výkladem, případně analogií, bylo by z hlediska právní jistoty dobré, aby byly některé nedostatky napraveny (doplněny a upřesněny) právní úpravou.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Návrh věcného záměru zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), in: Rekodifikace trestního práva procesního (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.justice.cz/documents/11715/0/N%C3%A1vrh+v%C4%9Bcn%C3%A9ho+z%C3%A1m%C4%9Bru+T%C5%98+2004.doc)dc8ede59-b41b-4f87-ae63-7d3218ba02be?version=1.0, str. 107.
[2] Východiska a principy nového trestního řádu, in: Vláda České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/Priloha_4_Material_cj-_44-15.zip, str. 28 a násl.
[3] Shodně srov. F. Ščerba: Změny trestního zákoníku provedené novelou č. 333/2020 Sb. a jejich důsledky, Trestněprávní revue č. 4/2020, cit. dle: www.beck-online.cz, část I.1.
[4] Srov. např. J. Fenyk, J. Provazník: § 2 Základní zásady a základní pojmy důkazního práva, in: J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 7. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 346.
[5] Srov. § 39 odst. 1 tr. zákoníku – obecné ustanovení, § 41 písm. l) tr. zákoníku – doznání jako polehčující okolnost, § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody u prohlášení viny, § 58 odst. 3 tr. zákoníku – možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody u dohody o vině a trestu.
Diskuze k článku ()