Tato novela, účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla jak do oblasti trestního práva hmotného, tak i do oblasti práva procesního. Autoři se soustředí především na změny trestního řádu (institut vyjádření k obžalobě, rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu a také nesporných skutečností, a rovněž i nového institutu prohlášení viny). Tento článek vybrané změny představuje včetně deklarovaných důvodů potřebnosti jejich přijetí, identifikuje aplikační problémy, které by tyto instituty mohly přinést, a nabízí jejich odůvodněná řešení.
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Ke změnám v institutu dohody o vině a trestu
Ke změnám v institutu dohody o vině a trestu důvodová zpráva zmiňuje s odkazem na Zprávu o činnosti státního zastupitelství za rok 2017 relativně málo časté využívání tohoto institutu plynoucí z jeho konkurence s odklony v užším slova smyslu a omezenosti na řízení toliko o přečinech, a nikoli zvlášť závažných zločinech, přičemž u zvlášť závažných zločinů spatřuje důvodová zpráva právě nevyužité pole působnosti, které by dohoda o vině a trestu mohla opanovat.[1]
Kromě ulehčení soudům pak výhody spatřuje důvodová zpráva ve snížení rizika sekundární viktimizace tím, že poškozený nebude muset absolvovat hlavní líčení a zejména svědčit proti obžalovanému, a dále možnost uzavřít dohodu o vině a trestu se spolupracujícím obviněným dle § 178a odst. 1 tr. řádu v řízení o zvlášť závažném zločinu, což v těchto pravidelně se opakujících situacích zvýší motivovanost obviněných ke spolupráci, neboť při uzavření dohody o vině a trestu budou již v okamžiku jejího uzavírání vědět, jaký trest jim bude uložen.[2] Nebudou tak vystaveni „dvojímu ohni“ jako před novelou 333/2020, kdy na jedné straně museli „složit zbraně“, doznat se k vlastní trestné činnosti a poskytnout úplnou a pravdivou výpověď proti dalším osobám zapojeným do organizované trestné činnosti, na straně druhé až po skončení hlavního líčení rozhodl soud o tom, do jaké míry jejich spolupráci zhodnotí při mimořádném snížení trestu dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku (po novele jde o ust. § 58 odst. 5 tr. zákoníku),[3] přičemž konkrétní výsledek nemohli obvinění v době označení za spolupracující obviněné předvídat.
Dalším proklamovaným důvodem změn je zprůchodnění dohody o vině a trestu i v „samosoudcovských věcech“, kde tomu údajně brání obligatorní nutná obhajoba v případě dohody o vině a trestu, neboť prý není reálné očekávat, že i v případě doznání obviněného či podezřelého s vyhlídkou jeho rychlého postavení před soud budou orgány činné v přípravném řízení ochotny věc zdržovat iniciací zastoupení obviněného či podezřelého obhájcem. Není přitom prý třeba na nutné obhajobě v těchto věcech trvat, neboť byly do novely 333/2020 řešeny převážně vydáním trestního příkazu, u nějž důvod nutné obhajoby nebyl, přičemž zvážení, zda podat odpor, či nikoli, měl na svých bedrech tedy také jen sám obviněný či podezřelý.[4]
Proto došlo k vypuštění důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve znění do novely 333/2020. Vzhledem k důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 tr. řádu budou obvinění mít obhájce v každém řízení, v němž nebude k rozhodování příslušný samosoudce, a tedy nebude možné vydat trestní příkaz, nač novela 333/2020 reaguje tak, že zavádí obligatorní účast obhájce u sjednávání takové dohody (§ 175a odst. 3 tr. řádu).
K prohlášení viny
K institutu prohlášení viny důvodová zpráva uvádí, že má jít o jakýsi mezistupeň mezi dohodou o vině a trestu a označením skutečností za nesporné, přičemž jako důvod jeho potřebnosti je kromě kladného časového a finančního dopadu zmiňováno, stejně jako u dohody o vině a trestu, ještě snížení rizika sekundární viktimizace, jestliže oběť v důsledku prohlášení viny nebude muset svědčit.[5]
K nesporným skutečnostem
K institutu nesporných skutečností důvodová zpráva pouze uvádí, že: „Není však zřejmě důvodu, proč neumožnit, aby obviněný mohl prohlásit některé skutečnosti za nesporné nejen ve zkráceném řízení, ale obecně i ve standardním řízení, tj. v rámci hlavního líčení.“[6] Důvodem pro zavedení tohoto institutu je tedy jednoduše skutečnost, že v určité podobě v trestním řízení již existoval. Domníváme se však, že věc není ani zdaleka tak jednoduchá. Institut nesporných skutečností dříve (před účinností novely 333/2020) v tzv. zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení sice skutečně existoval a nečinil v praxi větších potíží, nicméně to bylo do značné míry dáno i povahou věcí řešených v tzv. zjednodušeném řízení (tj. věcí, o nichž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení) – šlo o věci skutkově jednoduché a typově méně společensky škodlivé (horní hranice trestní sazby nesměla přesáhnout pět let). Rozšíření této možnosti i do všech ostatních řízení tak samozřejmě netušené komplikace přinést může.
Analýza dopadů předmětných změn do právní praxe
Vyjádření obžalovaného k obžalobě
V obecné rovině je možné uvítat zavedení tohoto institutu s ohledem na posílení rovnosti zbraní a umožnění obhajobě prezentovat zvolenou obhajobu komplexně již při přípravě hlavního líčení tak, aby ji soud měl k dispozici, mohl si ji pečlivě nastudovat spolu s obžalobou a přizpůsobit jejímu obsahu a směřování přípravu hlavního líčení, bude-li to třeba. Jak uvedeno výše, tento cíl zjevně není tím, který by zákonodárce zavedením tohoto institutu sledoval, přesto v něm však spatřujeme jeho největší přínos.
Problematickým se však jeví vyjádření obžalovaného dle § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu a odpovídající vyjádření obžalovaného dle § 206a tr. řádu, tedy vyjádření se obecně ke skutečnostem v obžalobě, ke skutku, právní kvalifikaci, navrhovanému právnímu následku atd. S výhradou učiněnou výše ohledně důvodů zakotvení tohoto druhu vyjádření se domníváme, že by aplikační praxe měla k němu přistupovat právě tak, že umožňuje komplexní vyjádření obžalovaného podle jeho vlastní libosti, včetně všech dalších možných námitek a argumentačních linek, které v řízení chce uplatňovat. Ačkoli tento cíl zákonodárce nesledoval, umožňuje jej formulace „… vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména“ užitá § 196 odst. 2 tr. řádu v návětí. Text ustanovení tak vytváří pole pro jakékoli vyjádření ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, přičemž jednotlivé skupiny otázek uvedených v písm. a) až d) jsou toliko návodnými příklady.
Domníváme se, že by tato formulace měla být vykládána tak široce, že pod ni spadají i námitky a vyjádření obžalovaného nejen skutkového či hmotněprávního charakteru, ale i charakteru procesního, na který jinak žádné z vyjádření dle § 196 odst. 2 tr. řádu nemyslí. I problematika např. námitky nezákonnosti důkazů navrhovaných v obžalobě k provedení v hlavním líčení tak může do tohoto okruhu dle našeho názoru spadat. Jelikož pojem „skutečnosti uvedené v obžalobě“ přímo ust. § 196 odst. 2 tr. řádu nijak nelimituje, nevidíme důvod, proč by nemohlo být extenzivně vykládáno tak, že jde o jakékoli skutečnosti, které stojí v obžalobě, včetně skutečností procesních.
Jazykové vyjádření tomu nepřekáží a takový přístup je i v souladu s účelem tohoto ustanovení, neboť i tyto námitky mohou předsedovi senátu indikovat potřebu určitým způsobem uzpůsobit přípravu hlavního líčení jejich obsahu (např. nechat vypracovat znalecký posudek, jsou-li námitky proti odbornému vyjádření pádné, předvolat svědky, jejichž svědectví objasní, zda určitý vyšetřovací či jiný procesní úkon orgánů činných v přípravném řízení trestním byl či nebyl zákonný, atd.).
Dalším praktickým problémem vyjádření dle § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu je, že novela 333/2020 je zavádí v zásadě jako rovnocennou variantu k vyjádření, že obžalovaný má zájem uzavřít dohodu o vině a trestu, k prohlášení viny a k označení nesporných skutečností. Přitom však není úplně jasné, jak spolu tyto instituty reagují. Je kupř. možné, aby obžalovaný ve smyslu § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu (resp. obdobně dle § 206a tr. řádu v hlavním líčení) uvedl, že souhlasí en bloc („do puntíku“) se vším, co je v obžalobě, ale nechce uzavřít dohodu o vině a trestu? Nebo že souhlasí s tím, co je uvedeno v obžalobě, ale nesouhlasí s právním následkem, který je mu navrhován, aby to současně nebylo bráno jako prohlášení viny? Případně aby uvedl, že souhlasí s některými skutečnostmi uvedenými v obžalobě, ale že je nechce označit za nesporné?
Domníváme se, že každá z odpovědí na tyto otázky je kladná, neboť jde o velmi formalizované instituty se značně rozdílnými dopady, a proto při fakticky stejném stanovisku obžalovaného má každý z nich vzápětí jiné – a dramaticky odlišné – procesní důsledky. Vůle obžalovaného tedy jednoznačně v jeho procesním úkonu spočívajícím ve vyjádření dle § 196 odst. 2 či dle § 206a tr. řádu musí směřovat k jejich vyvolání. Ze stejného důvodu není dle našeho názoru přípustná ani jakási subsidiární konverze, tedy že nesouhlasí-li obžalovaný s širším rozsahem redukce hlavního líčení, ale splňuje pro ně podmínky, automaticky nastupuje nejbližší další redukce rozsahu hlavního líčení (např. uznává-li vše, ale nechce uzavřít dohodu o vině a trestu, že by s ním automaticky mohlo být nakládáno tak, jako kdyby prohlásil vinu).
Nejmenší problém asi bude v prvním případě, neboť obžalovaný může mít jakýkoli důvod pro to, aby plně spolupracoval a proti ničemu neprotestoval, ale přesto nechtěl uzavřít dohodu o vině a trestu, např. jen z antipatií k dozorovému státnímu zástupci, proto, že institutu dohody o vině a trestu nerozumí, chce se z morálních příčin ze své viny vyznat ve veřejném hlavním líčení, chce zkusit štěstí v odvolacím řízení atd. Souhlasí-li pak obžalovaný se skutkem i právní kvalifikací uvedenou v obžalobě, ale činí tak toliko v rámci vyjádření k obžalobě, nejsa ochoten prohlásit vinu, bude muset soud i tyto skutečnosti dokazovat, obžalovaný se nevzdává svého práva na odvolání, může své stanovisko kdykoli změnit a jen se ochuzuje o možné hmotněprávní dobrodiní dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což ovšem nevylučuje – při splnění zákonných podmínek – použití jiného ust. § 58 tr. zákoníku. Souhlasí-li obžalovaný jen s některými skutečnostmi, ale nechce je označit za nesporné, bude třeba je v hlavním líčení dokazovat. Tím však vzniká zbytečně složitá a komplikovaná právní úprava, která vytváří mezi různými obžalovanými ve zcela stejném faktickém postavení právní nerovnost.
Za další problém považujeme až zarážejícím způsobem nejednoznačný vztah úpravy písemného vyjádření obžalovaného k obžalobě na výzvu soudu při doručení jejího opisu (§ 196 odst. 2 tr. řádu) a vyjádření obžalovaného k obžalobě po zahájení hlavního líčení (§ 206a tr. řádu). Jmenovitě není zřejmé, zda má vyjádření obžalovaného k obžalobě dle § 196 odst. 2 tr. řádu již samo o sobě účinky, které s takovým prohlášením na počátku hlavního líčení spojuje tr. řád v § 206a až 206d, nebo zda má jít jen o jakousi indikaci zájmu obžalovaného po zahájení hlavního líčení takové vyjádření učinit.
Ačkoli totiž zákon výslovně stanoví, že obžalovaný musí být ve výzvě dle § 196 odst. 3 tr. řádu poučen o následcích svého vyjádření, není zde vůbec upraveno ani to, jaké následky to mají být, ani to, zda jsou spojeny již s vyjádřením k obžalobě po jejím doručení, nebo až pro případ, že obžalovaný své vyjádření učiní v hlavním líčení. Výslovně jsou totiž následky těchto vyjádření upraveny jen ve zmíněných § 206a až 206d tr. řádu, jichž se však úprava vyjádření obžalovaného k obžalobě nedovolává. Toto považujeme za jeden z největších lapsů, jichž se tvůrci novely 333/2020 dopustili, protože se jedná o naprosto kardinální otázku, která je způsobilá výrazně zasáhnout do práv obžalovaného a taktiky obhajoby.
Vzhledem k absenci výslovné, jasné a předvídatelné právní úpravy následků vyjádření k obžalobě máme za to, že účinky, které s jednotlivými druhy vyjádření spojují § 206a až 206d tr. řádu, nastávají až tehdy, učiní-li některé z těchto vyjádření obžalovaný po zahájení hlavního líčení. Uvedené lze dovodit i z ust. § 206a odst. 1 tr. řádu in fine, kde je stanovena povinnost předsedy senátu zjistit, zda opravdu setrvává na svém vyjádření, či navrhuje jeho nějakou revizi: „pokud se obžalovaný k těmto skutečnostem vyjádřil již po doručení obžaloby, předseda senátu se jej dotáže, zda setrvává na svém vyjádření, nebo zda je chce nějakým způsobem změnit“.
Vyjádření k obžalobě dle § 196 odst. 2 tr. řádu je tak třeba vnímat jen jako nezávaznou sondáž zájmu obžalovaného některé z těchto prohlášení učinit. Zdá se, že důvodová zpráva zastává spíše opačný názor (ačkoli ani ona takto esenciální otázku výslovně neřeší), neboť praktičnost vyjádření dle § 196 odst. 2 tr. řádu spatřuje především v tom, že učiní-li obžalovaný vyjádření, že chce uzavřít dohodu o vině a trestu, případně že prohlásí vinu, předseda senátu nemusí komplikovat přípravu hlavního líčení tím, že by předvolával zbytečně svědky atd.[7]
Domníváme se, že i v tomto ohledu výrazně převažuje ryze pragmatický a formalistický pohled na věc, zaklínající se až do úmoru zrychlením a zlevněním trestního řízení, který ovšem z hlediska vedoucích základních zásad, na nichž je celé trestní řízení vystavěno, a samotného účelu trestního řízení nemůže obstát. Spolehlivé, všestranné, objektivní a úplné zjištění skutkového stavu bez důvodné pochybnosti dosažené s plnou garancí práv osoby, proti níž se řízení vede, nemůže ustupovat pouhému zjednodušení práce orgánů činných v trestním řízení.
Ostatně i z pragmatického hlediska je zřejmé, že krok s tak výraznými procesními dopady, jako je např. prohlášení viny, nemůže být ponechán toliko písemnému vyjádření obžalovaného učiněného bez přítomnosti soudu. Soud musí mít vždy možnost posoudit přímo (v duchu zásad ústnosti a bezprostřednosti) při hlavním líčení, zda některé takto významné vyjádření obžalovaného je činěno dobrovolně a bez nátlaku, jakož i s pochopením všech důsledků, k nimž vede, nehledě k tomu, že i kdyby to snad nemělo být v nejlepším zájmu dosažení účelu trestního řízení samo o sobě, přinejmenším je nutné pro eliminaci možných pozdějších námitek zjistit, že obžalovaný své písemné vyjádření učinil omylem, z neznalosti, že byl zastrašován atd.
Obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem
Odstranění důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu za současné obligatorní účasti obhájce v jiných případech nutné obhajoby dle § 175a odst. 3 tr. řádu považujeme za korektní řešení. Máme však velké pochyby o tom, zda vůbec může obstát argument, že orgány činné v trestním řízení budou o uzavírání dohod o vině a trestu usilovat po zrušení důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu v tzv. „samosoudcovských věcech“ nějak podstatně více než nyní. Z pohledu státního zástupce i soudu bude dle našeho názoru i nadále nejjednodušším a nejrychlejším způsobem vyřízení věci vydání trestního příkazu.[8] Státní zástupce musí stejně objasnit skutkový stav tak, aby o něm nebylo pochyb, tedy jeho práce z hlediska dokazování bude stejná v případě, kdy bude uzavírat dohodu o vině a trestu, jako bude-li podávat návrh na potrestání, neboť ani skutkový stav, ani hmotněprávní kvalifikace předmětem žádné dohody být nemohou.[9] Oproti sjednávání dohody o vině a trestu přitom při podání návrhu na potrestání, u nějž lze očekávat, že bude vyřízen trestním příkazem, ušetří organizační a administrativní náklady (především svůj čas) na vlastní vyjednávání s obviněným či podezřelým.
Samosoudce se bude muset se spisovým materiálem dopodrobna seznámit, ať už před ním bude ležet návrh na schválení dohody o vině a trestu (má přece povinnosti dle § 314o odst. 1 tr. řádu), nebo návrh na potrestání, na jehož podkladě se rozhodne vydat trestní příkaz (má povinnost dle § 314e tr. řádu). V případě vydání trestního příkazu pak, nebude-li podán odpor, samosoudce vůbec nebude muset věc projednávat za přítomnosti stran, zatímco návrh na schválení dohody o vině trestu bude vždy muset projednat ve veřejném zasedání (§ 314q odst. 1 tr. řádu).[10] I státní zástupce tak ušetří organizační a administrativní náklady spojené s návštěvou soudu v případě vydání trestního příkazu, oproti schvalování dohody o vině a trestu. Lze přitom očekávat, že množina obviněných, která podá proti trestnímu příkazu odpor, nebude o mnoho menší než množina obviněných či podezřelých, kteří by nebyli svolní k uzavření dohody o vině a trestu.
K obligatornímu zvažování dohody o vině a trestu po podání obžaloby a při zahájení hlavního líčení důvodová zpráva tvrdí, že ze strany aplikační praxe zazníval požadavek na to, aby bylo možné uzavřít dohodu o vině a trestu na počátku hlavního líčení, přičemž proti dle našeho názoru instinktivně kontrujícímu argumentu, že v takovém okamžiku už nebude k uzavření dohody ochota ani ze strany státního zástupce, ani ze strany obžalovaného, ani ze strany soudu, důvodová zpráva poukazuje na to, že nově musí být v obžalobě přímo uveden návrh druhu a výměry trestu, tedy už po přečtení obžaloby může obžalovaný nabýt zájmu místo hlavního líčení uzavřít dohodu o vině a trestu, neboť ten je mu nyní znám,[11] a tedy tento nyní „ví, do čeho jde“.
Pro úplnost je třeba dodat, že zákonodárce se pokusil ještě více zatraktivnit, a tím i zvýšit aplikovatelnost dohody o vině a trestu tím, že mezi případy mimořádného snížení trestu odnětí svobody zakomponoval i nové ust. § 58 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého „Lze-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může být trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby též tehdy, je-li ukládán rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu.“ Zde však platí nepřekročitelné limity stanovené v § 58 odst. 4 tr. zákoníku.[12]
Samotná skutečnost, že byl trest uložen rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu, však k aplikaci tohoto ustanovení nestačí, kumulativně s tím je nutné, aby byla splněna i podmínka, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání vzhledem k jeho poměrům a povaze jím spáchané trestné činnosti.[13] Ve skutečnosti je tak dopad tohoto ustanovení jen takový, že výslovně zakotvuje možnost již do dohody o vině a trestu zahrnout mimořádné snížení trestu dle § 58 odst. 3 tr. zákoníku, žádné další rozšíření možností aplikace tohoto institutu to však nepřináší. Kromě toho je z praktického hlediska nutné pamatovat na to, že dohodou na mimořádně sníženém trestu dle § 58 odst. 3 tr. zákoníku není soud absolutně vázán, a tomu tedy při posuzování této dohody náleží přezkum, zda za daných okolností není trest nepřiměřeně mírný, a dospěje-li k závěru, že tomu tak je, může jen z toho důvodu, že státní zástupce a obžalovaný přecenili poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti coby faktor pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, dohodu neschválit.[14]
Pokračování článku si můžete přečíst zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období sněmovny, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041, str. 15 a násl.; str. 27.
[2] Tamtéž, str. 16.
[3] K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody srov. J. Mulák: Mimořádné snížení trestu odnětí svobody, in: J. Jelínek a kol.: Deset let od přijetí českého trestního zákoníku, Leges, Praha 2019, str. 194-213; J. Mulák: Mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve světle novely trestního zákoníku, in: T. Gřivna, H. Šimánová, (eds.): Ukládání trestů a jejich výkon, Aleš Čeněk, Praha 2020, str. 302-323.
[4] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, str. 17.
[5] Tamtéž.
[6] Tamtéž, str. 14.
[7] Tamtéž, str. 27.
[8] Srov. k tomu shodně i P. Šámal, J. Říha, J. Strya: Odklony v justiční praxi – 1. část, Trestněprávní revue č. 9/2019. Citováno dle: www.beck-online.cz (online), část II.2.
[9] P. Škvain: Dohoda o vině a trestu nejen z pohledu aplikační praxe státního zastupitelství, in: V. Kalvodová, M. Fryšták, J. Provazník: Trestní právo (stále) v pohybu, Pocta Vladimíru Kratochvílovi, Masarykova univerzita, Brno 2018, str. 477 a násl.
[10] Ostatně i důvodová zpráva na jiném místě zdůrazňuje, že soud je garantem správnosti dohody o vině a trestu a že posouzení jejího návrhu nemůže být v žádném případě jen formální – viz Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období Sněmovny, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041, str. 23.
[11] Tamtéž, str. 17.
[12] J. Mulák: Mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve světle novely trestního zákoníku, in: T. Gřivna, H. Šimánová (eds.): Ukládání trestů a jejich výkon, Aleš Čeněk, Praha 2020, str. 302-323.
[13] V. Kalvodová in F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník, Komentář, C. H. Beck, Praha 2020, str. 793.
[14] Tamtéž, str. 792.
Diskuze k článku ()