Tato novela, účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla jak do oblasti trestního práva hmotného, tak i do oblasti práva procesního. Autoři se soustředí především na změny trestního řádu (institut vyjádření k obžalobě, rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu a také nesporných skutečností, a rovněž i nového institutu prohlášení viny). Tento článek vybrané změny představuje včetně deklarovaných důvodů potřebnosti jejich přijetí, identifikuje aplikační problémy, které by tyto instituty mohly přinést, a nabízí jejich odůvodněná řešení.
Novela zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), provedená zákonem č. 333/2020 Sb. (dále jen „novela 333/2020“), účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla do dosavadní úpravy trestního řízení a svými dopady se výrazně dotkla i jeho koncepce a povahy. Cílem tohoto článku je analyzovat vybrané změny tr. řádu vyplývající z novely 333/2020, které dle našeho názoru přináší největší konsekvence pro koncepci trestního řízení. Zaměříme se na představení těchto změn, analýzu důvodů, jimiž původci novely 333/2020 opodstatňují jejich potřebnost, a identifikujeme jejich problematická místa jak z hlediska teorie, tak z hlediska praxe. K těm druhým uvedeným problematickým bodům se pokusíme nabídnout přímo jejich řešení. Příspěvek navazuje na náš článek „Dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. na základní zásady trestního řízení“, který BA uveřejnil v č. 11/2021.
Zkoumané změny tr. řádu
Ačkoli novela 333/2020 přinesla celou řadu dílčích změn tr. řádu a dalších předpisů, z nichž mnoho není toliko kosmetického či technického rázu,[1] z našeho pohledu jsou stěžejní čtyři zcela zásadní změny, výrazně zasahující do koncepce trestního řízení – jsou jimi institut vyjádření obžalovaného k obžalobě, obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem na počátku hlavního líčení,[2] institut prohlášení viny a institut nesporných skutečností.
Novelou trestních předpisů došlo k doplnění povinných náležitostí obžaloby, a to o návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo o návrh na upuštění od potrestání. Jak jinde poznamenal Říha, tato povinnost státního zástupce uvést již v obžalobě návrh na uložení trestní sankce za žalovaný čin je nezbytnou podmínkou pro zavedení dalších institutů, resp. změnu stávajících institutů současného tr. řádu,[3] včetně těch, o které se zajímá tento článek. Neskrývaným cílem je, aby obviněný i soud měli základní představu o tom, jaký druh a výši trestu bude státní zástupce v řízení před soudem navrhovat. Díky tomu bude moci obviněný usilovat případně o sjednání dohody o vině a trestu nebo brojit jen proti trestu, a nikoli vině, neboť již při začátku hlavního líčení bude vědět, oč přesně státní zástupce „bude hrát“. Výhoda pro soud může spočívat v tom, že bude moci zvážit s ohledem na postoj státního zástupce možnost uložení trestního příkazu, proti kterému státní zástupce nebude podávat odpor, bude-li jeho návrhu vyhověno, což však pochopitelně nevylučuje podání odporu obviněným. Také povinné náležitosti obžaloby budou nově obsahovat výčet věcí, které byly případně zajištěny pro účel výkonu trestu propadnutí majetku, peněžitého trestu nebo trestu propadnutí věci. Díky této změně tak bude mít soud lepší přehled o zajištěných věcech a jak o nich rozhodnout, případně státní zástupce bude moci vyhodnotit, zda trvají důvody pro zajištění těchto věcí.
Návrh na uložení trestu se do žalobního návrhu neuvede, je-li to nezbytné s ohledem na důkazní, skutkovou či právní složitost věci, návrh se však zašle soudu samostatným sdělením. Státní zástupce pak může v samostatném sdělení adresovaném soudu též uvést, že hodlá ve věci navrhovat druh nebo výměru trestu, které nelze uložit trestním příkazem (§ 314g odst. 2 tr. řádu a contrario).
Je třeba si uvědomit, že uvádění návrhů trestů v obžalobě může být mnohdy předčasné. V době sepisování a podání obžaloby se může, z podstaty dokazování v trestním řízení, jednat pouze o předběžnou úvahu státního zástupce o případném budoucím návrhu trestu, nikoli o návrh samotný. I okolnosti relevantní pro stanovení druhu a výměru trestu, resp. v širších souvislostech obecně pro správnou volbu právního následku trestného činu, se totiž dokazují v souladu se všemi základními zásadami dokazování,[4] tedy především v souladu se zásadou materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, ústnosti a bezprostřednosti. Jejich konečná bezpečně zjištěná podoba je tak výsledkem stejného procesu dokazování jako skutečnosti relevantní pro posouzení viny.
Než přikročíme k vlastní analýze, nejprve představíme každou z uvedených změn blíže a následně rozebereme stručně zákonodárcem deklarované důvody jejího přijetí.
Institut vyjádření obžalovaného k obžalobě
Klíčovými pro naši zkoumanou problematiku jsou novelizovaná ust. § 196 odst. 2 a 3 tr. řádu, pokud jde o situaci po nařízení hlavního líčení, a ust. § 206a tr. řádu, pokud jde o fázi po zahájení hlavního líčení. Podle § 196 odst. 2 tr. řádu je stanoveno, že předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména:
- zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a z jakých důvodů [§ 196 odst. 2 písm. a) tr. řádu],
- zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu [§ 196 odst. 2 písm. b) tr. řádu],
- zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením [§ 196 odst. 2 písm. c) tr. řádu], případně které skutečnosti považuje za nesporné [§ 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu].[5]
Ust. § 196 odst. 3 tr. řádu uvádí, že předseda senátu poučí obžalovaného o následcích spojených s vyjádřeními uvedenými v § 196 odst. 2 tr. řádu; poučí jej zároveň i o tom, že vyjádření k obžalobě, nejde-li o doznání nebo o prohlášení viny, může za něj učinit i jeho obhájce.
Nacházíme-li se již ve fázi po zahájení hlavního líčení, platí ve smyslu § 206a odst. 1 tr. řádu, že po přednesení obžaloby (a ve smyslu § 206 odst. 1 tr. řádu též uvedení skutečností, které považuje za nesporné) a vyjádření poškozeného (§ 206 odst. 2, 3 a 4 tr. řádu) vyzve předseda senátu obžalovaného v obdobném rozsahu jako dle § 196 odst. 2 tr. řádu.
Obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem
Má-li předseda senátu vzhledem k okolnostem případu za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, poučí obžalovaného o možnosti takového postupu a o důsledcích s tím spojených. Poté zjistí stanovisko obžalovaného, státního zástupce a poškozeného, je-li přítomen, k takovému postupu. Vyjádří-li se státní zástupce a obžalovaný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, předseda senátu hlavní líčení na nezbytnou dobu přeruší za účelem jejího sjednání mimo hlavní líčení, případně, je-li to s ohledem na okolnosti zapotřebí, hlavní líčení odročí. Návrh na sjednání dohody o vině a trestu může podat i státní zástupce nebo obžalovaný, nicméně předseda senátu není povinen takovému návrhu vyhovět. Do vlastního sjednání dohody o vině a trestu pak soud nijak nezasahuje, neboť je svěřeno zcela státnímu zástupci a obžalovanému, popř. za účasti i poškozeného.
Ke sjednání dohody o vině a trestu buď dojde (§ 206b odst. 3 tr. řádu), nebo nedojde, anebo ji soud neschválí (§ 206b odst. 4 tr. řádu). Dojde-li ke sjednání dohody o vině a trestu, pokračuje se v hlavním líčení. V takovém případě pak státní zástupce nejprve přednese obsah sjednané dohody o vině a trestu a navrhne soudu její schválení. Pokud ke sjednání dohody o vině a trestu nedošlo nebo soud dohodu o vině a trestu neschválí (§ 206b odst. 4 tr. řádu), pokračuje se v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby. V dalším řízení se ke sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obžalovaným učiněným pro účely jejího sjednání, nepřihlíží, ledaže obžalovaný požádá, aby takové prohlášení bylo posouzeno jako prohlášení viny podle § 206c tr. řádu.
Institut prohlášení viny
Novela přišla s určitým kaskádovitým postupem a v ust. § 206c odst. 1 tr. řádu [navazujícím na § 196 odst. 2 písm. c) tr. řádu] je stanoveno, že pokud nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Pokud obžalovaný učiní takové prohlášení podle odst. 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. řádu, tedy zejména dotazem u obžalovaného zjistí, zda rozumí obsahu svého prohlášení, jeho důsledkům a zda je učinil dobrovolně (§ 206c odst. 2 tr. řádu). Další prvek kontroly pak představuje ust. § 206c odst. 3 tr. řádu konstatující, že předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení.
Soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá, nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 tr. řádu). Ust. § 206c odst. 5 tr. řádu ohledně nepřijetí rozlišuje dvě situace. Věta první tohoto ustanovení říká, že soud prohlášení viny nepřijme (jde o obligatorní postup), není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. To znamená, že prohlášení viny nesmí přijmout, pokud by bylo v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu) nebo došlo k porušení zásad řádného zákonného procesu[6] v určité kombinaci se zásadou zajištění práva na obhajobu.[7]
Věta druhá ust. § 206c odst. 5 tr. řádu stanoví, že prohlášení viny soud nemusí přijmout (fakultativní postup), pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Vzhledem k použití slučovací konjunkce „a“ je nutné, aby pro závěr o nepřijetí prohlášení viny byl tento postup nevhodný jak z hlediska „okolností případu“, tak i z hlediska „vyjádření ostatních stran“. Ust. § 206c odst. 5 tr. řádu dotváří § 206c odst. 8 tr. řádu, kde je stanoveno, že pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se nepřihlíží.
Naopak pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň je v usnesení povinen uvést, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu (§ 206c odst. 6 tr. řádu). Podle § 206c odst. 7 tr. řádu soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem, což se projevilo i v ust. § 246 odst. 1 písm. b) tr. řádu, kde je nově stanoveno, že„rozsudek může odvoláním napadnout (…) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny“. Obě citovaná ustanovení tak jsou výjimkou z dvouinstančnosti trestního řízení, avšak plně v souladu s čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech a s čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Institut nesporných skutečností
Kaskáda možných způsobů vyjádření obviněného je doplněna o institut nesporných skutečností [§ 196 odst. 2 písm. d) a § 206d tr. řádu], kdy platí, že nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu (§ 206b tr. řádu) ani k prohlášení viny obviněným (§ 206c tr. řádu), může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažný důvod o těchto prohlášeních pochybovat.
Důvody přijetí těchto změn
Předmětné změny tr. řádu byly obsaženy původně v poslaneckém návrhu předloženém Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen „sněmovna“) dne 24. 4. 2019 a následně rozeslány poslancům a poslankyním jako sněmovní tisk č. 466,[8] nicméně z důvodu souvislosti problematiky jím řešené s problematikou řešenou vládním návrhem zákona rozeslaného poslancům a poslankyním jako sněmovní tisk č. 453 byly oba tyto tisky projednávány společně a do sněmovního tisku č. 453 byly převzaty prakticky všechny zásadní změny z tisku č. 466,[9] který byl následně vzat zpět.
Důvodová zpráva k původnímu tisku č. 466 označuje instituty, později novelou 333/2020 vřazené do tr. řádu jako § 206a až 206d, jako „možná prohlášení obviněného“ a lakonicky k nim s odkazem na probíhající rekodifikační práce uvádí, že mají posílit postavení stran v hlavním líčení, přičemž jejich „architektura“ má vypadat tak, že dojde-li k naprosté shodě mezi státním zástupcem a obžalovaným co do viny i právního následku trestného činu, má být uzavřena dohoda o vině a trestu; je-li shoda toliko na vině, nikoli však na právním následku, má být využito prohlášení viny; a je-li shoda alespoň částečně na skutku či neshoda panuje toliko co do právní kvalifikace, má se stranám umožnit souhlasné prohlášení skutkových okolností za nesporné, čímž má být dosaženo zjednodušení a zrychlení hlavního líčení.[10]
Jak bude ještě níže uvedeno a blíže rozvedeno u jednotlivých zájmových institutů, leitmotivem důvodů pro jejich zavedení je zejména zrychlení a zlevnění řízení. Zarážející jsou však dle našeho názoru z hlediska odůvodnění navrhovaných změn dvě věci. Za prvé, toto odůvodnění se žádným způsobem nevypořádává s tím, do jaké míry jsou tyto změny souladné se stávajícími základními zásadami trestního řízení. Taková úvaha by však u takto zásadních změn, které nepochybně nemají povahu toliko „novelizační“ (tj. změny nikoli klíčového charakteru, jako jsou délky lhůt atd.), ale právě „rekodifikační“ (tj. zcela zásadní změny), naprosto neměla chybět.[11]
Druhý, neméně významný problém spatřujeme v tom, že odůvodnění se nevěnuje nijak skutečnosti, že navrhované změny byly vytrženy jako jednotlivosti z rekodifikačních prací na novém trestním řádu, který si však klade ambice být novým komplexním procesním předpisem vytvářejícím vlastní smysluplný systém, tj. vytržení jen některých jeho dílčích prvků a jejich naroubování na stávající právní úpravu by mělo předcházet důsledné a z odůvodnění návrhu rekonstruovatelné zamyšlení, zda právě tyto dílčí změny stávající koncepce trestní řízení „unese“, resp. do jaké míry jsou provázány se zbytkem rekodifikačních prací a odrážejí se i na jiných místech zvažované nové právní úpravy, a jaké předem nezamýšlené negativní efekty hrozí z jejich zavedení do úpravy stávající (k některým příkladům těchto negativních efektů viz níže).
K vyjádření obžalovaného k obžalobě
Ačkoli institut vyjádření obžalovaného k obžalobě (jakási „obžalobní odpověď“; „opening statement“) představuje poměrně nápadnou změnu, přičemž na jeho absenci, kontrastující s její potřebností, bylo již v minulosti ze strany autorů tohoto článku[12] i dalších zástupců odborné veřejnosti, zejména obhájců, poukazováno s tím, že fakticky obhajobě po podání obžaloby nezbývá nic jiného, chce-li sdělit soudu své stanovisko či výhrady k obžalobě, než iniciovat řízení o předběžném projednání obžaloby či ke srovnatelnému rozhodnutí samosoudce, jaké senát činí v rámci předběžného projednání obžaloby,[13] důvodová zpráva se obecně k jeho zavedení příliš nevyjadřuje. Věnuje se prakticky jen hierarchii institutů obligatorního zjišťování zájmu uzavřít dohodu o vině a trestu, prohlášení viny a označení skutečností za nesporné,[14] kdy v tomto pořadí je vždy později uvedený institut subsidiární k tomu předchozímu, přičemž pochopitelně důvodem má být úspora času a zefektivnění hlavního líčení,[15] které v případě některého z těchto vyjádření může proběhnout v redukované podobě pouze v tom rozsahu, v němž obžalovaný s obžalobou nesouhlasí.
Důvodová zpráva zcela opomíjí význam vyjádření obžalovaného dle § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu, resp. vyjádření obžalovaného dle § 206a tr. řádu v rozsahu zjišťování stanoviska ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, toho, zda se obžalovaný cítí vinen a zda souhlasí s právní kvalifikací či právním následkem. Důvod zavedení i tohoto vyjádření tak není zřejmý. Na první pohled by se mohlo jevit, že přirozeným důvodem je posilování rovnosti zbraní v hlavním líčení, neboť se obhajobě umožní kvalifikovaným způsobem reagovat na obžalobu a uvést ještě před zahájením hlavního líčení veškerou argumentaci skutkovou, hmotněprávní i procesní, kterou obhajoba chce v hlavním líčení prosazovat, aby se s ní soud ještě před nařízením hlavního líčení (či alespoň na jeho počátku před zahájením dokazování, jde-li o vyjádření v rámci zahájení hlavního líčení) mohl důkladně a v ucelené podobě seznámit.
Obsah důvodové zprávy a akcent na vyjádření vedoucí k redukci hlavního líčení však naznačuje, že jediným důvodem bylo tolikrát uváděné zjednodušení a zrychlení hlavního líčení. O tom ostatně svědčí již to, že § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu jsou formulovány tak, že obžalovaný se má pozitivně či negativně vyjádřit k obžalobě, tedy na jednotlivé otázky (zda se cítí být vinen, zda souhlasí s popisem skutku, zda souhlasí s právní kvalifikací a s právním následkem) má odpovídat binárně, a toliko v případě vyjádření dle § 196 odst. 2 písm. a) tr. řádu může obžalovaný uvést i důvody. Tato formulace zjevně nenasvědčuje tomu, že by vyjádření mělo odpovídat uplatnění kompletní obhajoby obžalovaného, ale toliko jde spíše o pilotáž, zda a v jaké míře by bylo možné uplatnit některý z institutů dohody o vině a trestu, prohlášení viny či nesporných skutečností.
Pokračování článku na Právním prostoru naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Např. zavedení povinného zjišťování poměrů pachatele pro potřeby stanovení trestu a jeho výměry při výslechu obviněného dle § 92 odst. 2 tr. řádu, zavedení obligatorního návrhu konkrétního právního následku, který by měl obžalovanému být uložen, v obžalobě dle § 177 písm. d) tr. řádu, zavedení důvodu obnovy řízení po splnění závazku spolupracujícího obviněného poté, co jeho trestní stíhání pravomocně skončilo. Z hlediska trestního práva hmotného je samozřejmě klíčová novelizace hranic výší škod, která se však vymyká zájmu tohoto článku. Viz F. Ščerba: Změny trestního zákoníku provedené novelou č. 333/2020 Sb. a jejich důsledky, Trestněprávní revue č. 4/2020, str. 187 a násl.
[2] J. Kocina: Velká novela trestních předpisů: Aktuální otázky dohody o vině a trestu, Bulletin advokacie č. 11/2020, str. 17 a násl.; P. Vantuch: K dohodě o vině a trestu mezi obžalovaným a státním zástupcem po přednesení obžaloby, Bulletin advokacie č. 4/2021, str. 24 a násl.
[3] J. Říha: Přípravné řízení v návrhu rekodifikované právní úpravy, in: T. Gřivna, H. Šimánová (eds.): Přípravné řízení dnes a zítra, Aleš Čeněk, Plzeň 2019, str. 97.
[4] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 77.
[5] Toto ustanovení bylo zjevně inspirováno připravovaným paragrafovaným zněním trestního řádu, konkrétně § y7 – Právo obviněného vyjádřit se k obžalobě, kde je navíc dále uvedeno, že obviněný má právo se vyjádřit k tomu, zda požaduje opakování všech nebo některých výslechů dříve vyslechnutých osob v hlavním líčení, nebo zda souhlasí s přečtením protokolů o jejich výslechu [srov. §y7 odst. 1 písm. e) pracovní verze paragrafového znění, aktuální ke dni 1. 1. 2020].
[6] Srov. § 2 odst. 1 tr. řádu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
[7] Zejména § 2 odst. 13 tr. řádu; čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech; čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv EU.
[8] Viz sněmovní tisk 466. Novela z. – trestní zákoník, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&t=466.
[9] Stenoprotokol o vystoupení poslankyně prof. JUDr. Heleny Válkové, CSc., na 49. schůzi sněmovny v 8. volebním období dne 2. 5. 2020, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/049schuz/s049178.htm.
[10] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období sněmovny, str. 14, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041.
[11] Srov. k tomu V. Kratochvíl: O „míře“ vlivu trestní teorie a trestní praxe na novelizační a rekodifikační podobu trestní reformy, in: T. Gřivna, H. Šimánová (eds.): Trestní právo s lidskou tváří, V upomínku na Marii Vanduchovou, Wolters Kluwer, Praha 2021, str. 179.
[12] J. Provazník: Vybrané problémy současného modelu dokazování v trestním řízení, in: V. Kalvodová, M. Hrušáková a kol.: Dokazování v trestním řízení – právní, kriminologické a kriminalistické aspekty, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2015, str. 41 a 42; J. Mulák: Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces, Leges, Praha 2019, str. 303-305.
[13] Srov. např. L. Trojan: Kontrast platné právní úpravy a reálných východisek obhajoby, in: T. Gřivna a kol.: Právo na obhajobu, Teorie a praxe 21. století, Aleš Čeněk, Praha 2016, str. 98; či P. Vantuch: Trestní řízení z pohledu obhajoby, C. H. Beck, Praha 2014, str. 512.
[14] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období sněmovny, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041, str. 26 a násl.
[15] Tamtéž, str. 14.
Diskuze k článku ()