O zlém lichváři a statečném princi Státu

Dnes už takový obrázek neplatí, státem puncovanými „lichváři“ se stávají nejen bankéři, ale i další uhlazení podnikatelé ve finančním sektoru, v očích mnohých téměř dobrodějové, kteří nabízejí a poskytují půjčky či jinak vypomáhají i těm sociálně nejslabším. Někteří ovšem zejména rozumově slabším, lehkomyslným a těm, kteří se ocitli v tísni, protože právě taková „pomoc“ přináší ten nejzajímavější zisk, to jsou potom lichváři v pravém slova smyslu.

Přestože u nás ani přes občasné návrhy z různých stran politického spektra zákon nestanovuje žádnou procentuální hranici, od které by půjčka, či jiná vzájemná plnění byla považována za lichvu (existují státy, které mají zákonem upravenou maximální výši úroku), stát se snaží chránit možné nežádoucí důsledky z ní plynoucí dokonce i prostředky trestního práva. A ty se pozvolna rozšiřují.

Lichva neboli úžera (ač na první pohled pěkně slovansky popisný výraz, jde ve skutečnosti o slovo přejaté z latinského usuria, neboli úrok) je obecně chápána jako závazek nepřiměřený k zisku závazkem získanému. Nejčastějším příkladem jsou samozřejmě půjčky s nepřiměřenými úroky, třeba i 100 % za každý den. Český trestní zákoník tento způsob „obchodu“ aktuálně definuje takto:

§ 218 Lichva (1) Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

Další odstavce pak upravují kvalifikované skutkové podstaty jako je získání značného prospěchu, spáchání trestného činu organizovanou skupinou apod. 

V komentáři se dozvíme, že objektem trestného činu (právem chráněným zájmem) lichvy je svobodná dispozice s majetkem, chrání se zde možnost správného a svobodného rozhodování v majetkových záležitostech i majetek samotný. V takovém svobodném rozhodování nám, jako možným obětem lichváře, tedy může dle trestního zákoníku bránit řada okolností, naší rozumovou slabostí počínaje a rozrušením konče, samozřejmě, pokud je lichvář vhodným způsobem zneužije.

Zde zdůrazňuji, že do popisu objektivní stránky bylo kupříkladu zneužití lehkomyslnosti doplněno poměrně nedávno! Zkrátka, před pár lety ještě zneužití pouhé lehkomyslnosti jedince k trestněprávní odpovědnosti lichváře nestačilo. Vycházíme-li ze zásady, že trestní právo je ultima ratio v rukou státu, nelze než respektovat, že parlament má v rukou důkazy o tom, že jsme stále lehkomyslnější.

Judikatura vztahující se k objektu trestného činu lichvy dále upřesňuje, že objekt trestného činu lichvy nezahrnuje toliko ochranu soukromého majetku poškozeného, ale i obecnější ochranu společnosti před uplatňováním hrubě nepřiměřených podmínek pro poskytnutí plnění v závazkových vztazích. Což by ve svém důsledku mohlo vést k hospodářsky neopodstatněným přesunům majetku (mimochodem, řada i relativně velkých podniků se v době svých finančních potíží stala obětí lichvářů dříve, než se v rámci insolvence dostali do hry skuteční věřitelé, obchodní partneři) a především ke značným negativním sociálním dopadům (osud některých romských komunit budiž odstrašujícím příkladem).

Pachatel si samozřejmě musí být tísně, rozumové slabosti a dalších v základní skutkové podstatě vyjmenovaných stavů poškozeného vědom, musí jednat tak, že takových stavů vědomě zneužívá, musí jednat úmyslně.

Domnívám se, že prokázání právě tohoto znaku skutkové podstaty může v praxi činit největší potíže. Na první pohled slaboduchý jedinec asi nebude sporným příkladem, jak ale definovat něčí rozrušení, nezkušenost či dokonce lehkomyslnost? Stačí chvíli pozorovat rozrušení a sníženou míru sebeovládání u některých žen třeba v obchodě s kabelkami a řady mužů v autosalonu.

Judikatura je v tomto ohledu dosud poměrně skoupá, zaměřila se zejména na definici stavu tísně. Zde za všechny odcituji R 5/2001-I: Za tíseň ve smyslu ustanovení § 218 odst. 1 TrZ je třeba považovat tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného. Je to např. situace, kdy v důsledku neschopnosti okamžitě splatit dříve vzniklý závazek může poškozený přijít o celý majetek. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti osoby, která jedná za podmínek ustanovení § 218 TrZ a zneužívá tísně jiného, není vůbec podstatné, zda poškozený si takový stav tísně zapříčinil sám nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých.

Uvedený judikát se vztahuje k častým případům, kdy pachatelé zneužívají naivity, nezkušenosti a zejména tíživé životní situace předlužených jedinců a nechávají na sebe či spřízněné osoby převést dlužníkovu nemovitost. A to za současného příslibu, že je jejich dluhů zbaví. Ano, lichva neznamená, jak si možná většina laiků představuje, jen půjčování peněz na tzv. lichvářský úrok. Sofistikovanějším a nepochybně i bezpečnějším způsobem pro novodobé lichváře je vyhlédnout si za oběť osobu sice zadluženou, ale současně vlastnící nějakou tu (samozřejmě momentálně zastavenou) nemovitost. Obdobné činnosti se dnes věnují nejen jedinci, ale přímo takto specializované společnosti a domnívám se, že s přibývajícími lehkomyslnými dlužníky jejich zisky jen rostou. 

K trestněprávní odpovědnosti pachatele za trestný čin lichvy musí kromě splnění první z podmínek, tedy zneužití tísně či jiného stavu poškozeného vylučujícího jeho správné a odpovědné rozhodování, přistoupit ještě splnění druhé podmínky.  A ta právě spočívá ve slibu nebo v poskytnutí lichvářského plnění, tedy takového plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru ve vztahu k hodnotě vzájemného plnění. Mezi zneužitím stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného na straně jedné a hrubým nepoměrem plnění poskytnutého nebo slíbeného pachateli či jiné osobě na straně druhé přitom musí být příčinná souvislost, tj. uvedený stav poškozeného je alespoň jednou z příčin, na jejichž podkladě poškozený vstoupil do nevýhodného vztahu s pachatelem.

K otázce hrubého nepoměru se vyjadřuje např. rozhodnutí NS ČR 7 Tdo 717/2013 ze dne 21. 08. 2013, které stejně jako mnohá rozhodnutí předešlá dospělo k závěru, že v případě úroků je takovou mezí úrok 70% a více, v případě nepoměru cen je takovou mezí hodnota uskutečněného plnění, která nedosahuje ani poloviny obvyklé tržní ceny.

Inu, žijeme v zajímavé době. V době, která umožňuje i těm chudším nákup (často zbytného) spotřebního zboží v množství a kvalitě, o jakých si střední třída před půl stoletím mohla nechat jen zdát. Velmi často na úvěr. Ale zároveň reklama a právě třeba agresivní nabídka úvěrů útočí na spotřebitelskou vášeň, touhu mít, vlastnit a užívat.

Stát na jedné straně daní trh s reklamou, se spotřebním zbožím i s legálními úvěry, na straně druhé pak získané peníze utrácí za trestněprávní ochranu spotřebitele před jeho vlastním rozrušením, nezkušeností a dokonce lehkomyslností.