Tím chci naznačit, že taková trestná činnost naštěstí není v našich končinách příliš častá a pokud, tak ji očekáváme spíše na okraji společnosti.
O to více mě překvapilo, když jsem narazil na následující kauzu, kde před soudem stanula žena s naprosto běžným sociálním statusem.
Trestný čin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle ustanovení § 195 trestního zákoníku mnozí řadí nejen pro jeho poněkud hrůzostrašný název mezi nejzavrženíhodnější trestné činy, chci však ukázat, aniž by mým úmyslem bylo tuto trestnou činnost jakkoli zlehčovat, že okolnosti jeho spáchání nemusí být vždy tak dramatické, jak název normy napovídá.
V následujícím případu byla obžalovaná, matka tří nezletilých dětí, odsouzena pro přečin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Obžalovaná ponechala v podvečer nedaleko svého bytu na zastávce autobusu u rušné hlavní čtyřproudové silnice své dva nezletilé syny ve věku deset let a dva roky, sama pak pouze s nezletilou dcerou, která spěchala na kroužek, odjela pryč autobusem. O tom, kde chlapci jsou, nikomu neřekla, nikoho neupozornila na to, že je na místě zanechala. Děti si chvilku hrály u zastávky a poté, co zjistily, že matka s dcerou jsou v nedohlednu, začaly naříkat, volat maminku, pobíhat po okolí, po přechodu přebíhat silnici, v čemž jim zabránila náhodná kolemjdoucí, která mladšího z chlapců zachytila ve chvíli, kdy chtěl na silnici vběhnout. Když po třičtvrtě hodině společného čekání na matku dětí nikdo nepřišel, odvedla žena děti na nejbližší policejní stanici.
Pro připomenutí, jak zní příslušné ustanovení:
§ 195 Opuštění dítěte nebo svěřené osoby
(1) Kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) na dítěti mladším tří let,
b) opětovně, nebo
c) na nejméně dvou osobách.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
Jestliže jsem již na začátku uvedl, že obžalovaná byla odsouzena, je zřejmé, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu opuštění dítěte podle § 195 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku.
Obžalovaná se hájila tím, že měla v úmyslu se pro děti vrátit a v žádném případě je nechtěla nechat takzvaně na pospas osudu. Nicméně protože dcera spěchala na kroužek, a chlapci byli při čekání na autobus neukáznění, pobíhali kolem zastávky, nereagovali na její výzvy, aby toho nechali, a nakonec se ještě schovali, odjela sama s dcerou na kroužek a chlapce na zastávce dočasně zanechala. Nejprve je asi deset minut bezvýsledně hledala, avšak dostala se do časového presu, kdy hrozilo, že dcera kroužek nestihne, což už se v minulosti několikrát stalo a bylo jí to vytýkáno. Proto se rozhodla jet autobusem bez nich. Nemohla jim ani sdělit, že odjíždí, neboť nebyli k nalezení. Předpokládala, že je na zastávce v blízkosti bydliště vyzvedne jejich otec, který byl tou dobou doma. Že děti čekají na zastávce, mu ale nesdělila. Dceru v rychlosti odevzdala na kroužku učitelce a pro syny se vrátila, avšak stále nebyli k nalezení. Na otázku, proč nezavolala polici ve chvíli, kdy děti nenašla, odpověděla, že si myslela, že by se její situace velmi zhoršila, kdyby se věc začala řešit s policií.
Jakkoliv je jednání matky nepochopitelné a nestandardní, domnívám se, že její obhajoba není neuvěřitelná. Každý, kdo má děti, ví, jaké neuvěřitelně stresové situace musí rodič často řešit, zde zvlášť, když děti byly tři. Dovedu si proto představit, že by se mnohým z nás prohnalo hlavou zareagovat podobně, nicméně myšlenka není trestná a každý rozumný člověk by právě tuto měl vzápětí zavrhnout a hledat jiné řešení.
V daném případě zkrátka nastala, až na motiv jednání, obdobná situace, k níž v minulosti zaujal v usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 Nejvyšší soud následující postoj: „Při výkladu znaku „opuštění“ dítěte ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 212 tr. zák. je třeba vzít v úvahu smysl a účel tohoto ustanovení právě s přihlédnutím ke specifickým rysům předmětu útoku, jímž je dítě, které si samo nemůže pomoci. Souhrn skutkových okolností charakterizujících okolnosti, za jakých byly děti ve věku dvou a čtyř let ponechány bez náležité péče, svědčí pro závěr, že děti „byly ponechány svému osudu“; opuštění dětí bylo v konkrétní situaci nejen nemorální, ale i relevantní z pohledu trestního práva. Přihlédnuto mělo být nejen k tomu, že dvě děti útlého věku byly zanechány samotné v domácím prostředí, ale též k tomu, že tam byly zanechány zcela bez dozoru a za situace, kdy obvinění jakožto osoby, které o ně měly povinnost pečovat, tak nečinili ze sobeckých zájmů, sledujíce vlastní zábavu. Tento sobecký cíl se obvinění rozhodli sledovat návštěvou restaurace nejen v místě svého bydliště, ale dokonce i mimo ně, když navštívili diskotéku v nedaleké obci. Tam odjeli se svými přáteli jejich dopravním prostředkem, v důsledku čehož jakýkoliv kontakt s dětmi nebyl ani objektivně možný.“
Podívejme se proto nyní blíže na to, zda skutečně došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby.
Asi není sporu o tom, že oba chlapce ve věku dvou a deseti let je možné jednoznačně považovat za dítě ve smyslu § 126 trestního zákoníku, neboť oba byli osobami mladšími osmnácti let. Jednalo se však skutečně o děti, které si nebyly schopny opatřit pomoc? Při rozhodování o této otázce je vždy nutné vycházet z konkrétní situace a zvažovat především věk dětí, jejich tělesnou i duševní vyspělost, jejich povahové rysy, i další okolnosti případu, zejména povahu místa, na kterém se nacházely, a samozřejmě denní dobu.
Ostatně, z hlediska subjektivní stránky obžalované je důležité paradoxně i to, jak jsou takové děti vychovávány k samostatnosti, odpovědnosti a správnému chování v mimořádných případech. Je obecně zřejmé, že jsou rodiče, kteří své děti k samostatnosti od útlého věku vedou a mohou si tak „dovolit“ více, než někdo, kdo své dítě nenechá jet hromadnou dopravou ani na střední školu.
Dle mého názoru je proto třeba věnovat značnou pozornost i reakci dětí, která může hodně vypovídat o tom, jak celou situaci vnímaly, jak se zachovaly a zda tedy byly schopny si zajistit pomoc či nikoliv. Obdobně uvažoval i soud prvního stupně, který po provedeném odkazování dospěl k závěru, že oba chlapci byli velmi vylekaní, rozsušení, o čemž svědčilo právě i jejich chování, kdy začali nekontrolovaně pobíhat všude okolo autobusové zastávky, vbíhat do silnice a shánět se po mamince. Navíc mladší z hochů byl v předmětné době pouhé dva roky starý, je tedy zřejmé, že dítě takto útlého věku rozhodně není schopno čelit situaci, které ho matka vystavila. A podle reakce druhého z chlapců si mladší nebyl schopen opatřit pomoc ani ve spolupráci s ním, neboť ani starší z chlapců nevěděl, jak nastalou situaci řešit.
Dále se soud zabýval tím, zda došlo k naplnění znaku opuštění těchto dětí a v důsledku toho k vystavení nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ano a já s jeho úvahou naprosto souhlasím. Ačkoliv nebylo prokázáno, že by matka měla skutečně v úmyslu děti na autobusové zastávce nadobro zanechat, není tato okolnost pro trestní odpovědnost obžalované příliš rozhodná. Opuštění spočívá v přerušení péče nad dětmi, kdy pro ně vzniká nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti (R 47/1978). Vzhledem k charakteru místa, k době, po kterou děti na zastávce zanechala, a k jejich věku, obžalovaná oba chlapce evidentně takovému nebezpečí vystavila.
To prokázala i svědecká výpověď ženy, která se jich na ulici ujala a třičtvrtě hodiny s nimi na matku čekala, i fotografická dokumentace předmětné zastávky a přilehlé silnice. Skutková podstata přečinu by nebyla naplněna pouze za situace, kdy by si obžalovaná mohla být důvodně jistá, že děti budou vzápětí nalezeny nebo o ně bude postaráno. Sama obžalovaná se také hájila tím, že se domnívala, že děti vyzvedne otec, nicméně ve chvíli, kdy mu nesdělila, že děti na zastávce zanechala, těžko mohla něco takového předpokládat. A skutečnost, že se jich ujala cizí žena na ulici, nemůže být hodnocena tak, že obžalovaná důvodně předpokládala, že se o děti někdo postará, neboť jejich záchrana byla v takovém případě vlastně dílem náhody, když nebylo jisté, jestli jim cizí osoba skutečně pomoc poskytne.
Zájmem chráněným § 195 trestního zákoníku je ochrana života a zdraví dětí. Obžalovaná si byla minimálně vědoma toho, že svým jednáním může tento zájem porušit a pro případ, že jej skutečně způsobí, s tím byla srozuměna. Srozumění se v daném případě projevilo typickou lhostejností k tomu, zda nastane následek či nikoliv, tedy vlastně pozitivním přístupem obžalované ke způsobení následku relevantního z hlediska trestního práva.
Mimochodem, matka byla potrestána podmíněným trestem.
Diskuze k článku ()