Podvodný úmysl a jeho prokázání
Pro trestný čin podvodu je charakteristické úmyslné zavinění. Není-li prokázán úmysl, je jeho spáchání vyloučeno. Ačkoli musí být závěr o existenci úmyslu založen na řádném dokazování, v některých případech je soudem učiněn spíše pomocí nepodložené domněnky.
Ustanovení § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, charakterizuje trestný čin podvodu takto: „Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (…).“ Trestní zákoník nestanoví, že k trestní odpovědnosti postačuje v případě podvodu zavinění z nedbalosti, proto je vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl nelze pouze předpokládat. Naopak je třeba jej na základě zjištěných okolností prokázat.[1] Prokázání úmyslu je mnohdy komplikované a v tomto procesu proto někdy dochází k vadám.
Úmysl musí existovat v době jednání
Zavinění obviněného je nutné posuzovat ve vztahu k době, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit. Dle judikatury Nejvyššího soudu platí, že „je tedy třeba úmyslného zavinění, a to ne v kterýkoliv okamžik, ale již od počátku jeho jednání vůči poškozenému“.[2] Odebere-li tedy např. obviněný zboží, za které následně nezaplatí, nelze pouze ze samotného nezaplacení dovozovat jeho úmysl již k okamžiku uzavření kupní smlouvy. Zamýšlí-li v rozhodnou dobu řádně zaplatit, a tento postoj změní až následně, o podvod se nejedná (nepřipojí-li se další specifické okolnosti).
Na druhou stranu, pokud v době uzavření kupní smlouvy obviněný neměl reálnou představu o tom, zda vůbec a kdy zaplatí dodavateli za zboží kupní cenu, pak jeho jednání ve vztahu k této okolnosti lze považovat za lhostejné, přičemž se jedná o takový typ lhostejnosti, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že způsobí škodu na cizím majetku, což zakládá nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.[3] Podmínka úmyslného zavinění je tedy v takovém případě splněna.
Úmysl musí směřovat k porušení chráněného zájmu
V praxi někdy dochází k tomu, že soudy učiní závěr o úmyslném zavinění pouze na základě vědomosti obviněného o tom, že poskytuje druhé straně realitě ne zcela odpovídající informace, z nichž následně tato strana mylně vychází, přičemž dojde ke vzniku škody. Toto však samo o sobě není dostatečné. Nejvyšší soud judikoval: „K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu totiž nestačí pouhé zjištění, že pachatel jednal úmyslně, neboť musí být postaveno najisto, že chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem.“[4]
Zavinění spočívá na složce vědění a složce vůle. Existence složky vědění přitom se složkou vůle není spojena automaticky. Volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem, zpravidla není snadné prokázat, neboť ji lze seznat pouze tím, že buď slovní informaci o úmyslu poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v jeho chování.[5] V případě podvodu musí úmysl pachatele směřovat ke způsobení škody. Pokud však o možném způsobení škody v době svého jednání neví, případně ví, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že k němu nedojde, může jednat pouze v nedbalosti. Spáchání trestného činu podvodu pak konstatovat nelze.
Je třeba zkoumat vědomost „podvedeného“ subjektu
Další z významných skutečností, které je třeba při posuzování trestného činu podvodu posuzovat, je otázka vědomosti druhé strany o rozhodných skutečnostech, resp. její možnosti tuto vědomost nabýt. Měla-li např. určitá osoba před správním orgánem zakrývat určitou skutečnost, lze závěr o jejím úmyslu zpochybnit poukazem na to, že se ve správním spise nacházel dokument, z něhož mohl správní orgán jednoduše zjistit skutečný stav věci.[6]
Trestní odpovědnosti nebrání sama o sobě skutečnost, že poškozený si byl schopen prověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale neučinil tak v důsledku ovlivnění ze strany pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací.[7] Na druhou stranu platí, že „trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv.“[8] V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe je tedy třeba zvážit, zda by neměla být věc řešena mimo rovinu trestního práva (např. občanskoprávní žalobou).
[1] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09
[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015
[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 26/2013 (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 796/2016). V citovaném usnesení Nejvyšší soud konstatoval obecné východisko plynoucí z konstantní judikatury, podle kterého „samotné zjišťování zavinění (a jeho formy) je za časté nesnadné, když jde o prokazování skutečností, které jsou součástí vnitřního života pachatele a které jiné osoby nemohou pozorovat, a přímým důkazem tak bývá pouze pachatelova výpověď.
[5] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09
[6] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17
[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014
[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012
Další články
Viník nehody? I cyklista nebo chodec může získat milionové odškodnění
Mnoho chodců a cyklistů po dopravní nehodě rezignuje na odškodnění ve chvíli, kdy policie nebo pojišťovna označí za viníka právě je.
Dědictví ve virtuálním světě: kdo zdědí naše účty, data, sociální sítě a kryptoměny?
Digitalizace postupně mění nejen způsob, jakým pracujeme, komunikujeme nebo investujeme, ale i podobu majetku, který po sobě zanecháváme. Vedle klasických předmětů dědictví, jakými jsou například nemovitosti, peněžní prostředky na bankovních účtech nebo movité věci, otevírá moderní svět dveře i novým předmětům dědictví, zejména tedy majetku nacházejícímu se v digitálním prostředí.
Čím se zabývala ČNB v roce 2025? První kontroly podle DORA a 245 žádostí o kryptolicenci
ČNB v roce 2025 převzala dohled nad kryptoaktivy, zahájila kontroly podle DORA a zjistila, že hlavní nedostatky jsou v procesech, dokumentaci a kontrolách.
Kvalifikační dohoda, prohloubení a zvýšení kvalifikace
Kvalifikační dohoda upravená v § 234 a násl. zákoníku práce představuje institut, který zaměstnavateli zajistí „návratnost“ investic do odborného rozvoje zaměstnanců, ať už ve formě práce „kvalifikovaného“ zaměstnance po sjednanou dobu nebo ve formě úhrady nákladů vynaložených na prohloubení či zvýšení kvalifikace zaměstnance.
Veřejné zostuzení jako právní problém: mezi kritikou, varováním a zásahem do osobnosti
Jedna fotografie a neověřené obvinění na sociálních sítích dokážou z člověka během několika hodin udělat podvodníka bez možnosti obrany. Pojďme se podívat, jaké je právní hranice mezi legitimní kritikou a protiprávním zásahem do osobnosti i to, jakým otázkám byste se měli vyhnout, než někoho veřejně označíte za hrozbu.
