Diskusi na toto téma odstartovalo již několik týdnů předtím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 11 To 83/2014, jímž bylo podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaveno trestní stíhání drogového dealera s odůvodněním, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (který byl také ve své odsuzující části zrušen), byl obžalovaný současně zproštěn v jednom z mnoha bodů obžaloby, tento zprošťující výrok nabyl právní moci a představuje tak překážku věci rozsouzené. Pozdvižení, jež toto rozhodnutí odvolacího soudu u soudců Městského soudu vyvolalo, mě přimělo k prostudování některých judikátů, které v odůvodnění svého usnesení cituje vrchní soud, a také k hlubší úvaze nad nastolenou problematikou.
Úvodem musím předeslat, že šlo o trestnou činnost, jíž se měl pachatel dopouštět v rozmezí více než deseti let, a to prodejem či poskytnutím zdarma heroinu a pervitinu většímu množství odběratelů na různých místech v Praze. V rozsudku byly v popisu skutku jednotlivé dílčí útoky očíslovány a rozděleny dle konkrétních odběratelů, přičemž ohledně časového vymezení byla u každého bodu nejčastěji použita formulace typu „v přesně nezjištěné době od roku 2002 do roku 2007 na různých místech v Praze prodal či předal Michalovi V. minimálně v padesáti případech drogu heroin za 500 až 1000,- Kč za jednu dávku“. Stejným způsobem byl vymezen i útok ve zprošťující části rozsudku, která nabyla právní moci.
V odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Praze konstatuje, že prioritní otázkou je, zda lze jednání obžalovaného považovat za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, či zda se o pokračování v trestném činu nejedná, veškerá popsaná jednání tvoří jeden skutek a jakékoli rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené. S ohledem na výše uvedené vás již asi nepřekvapí, že se odvolací soud přiklonil k druhé z citovaných možností.
V této souvislosti bylo zmíněno několik rozhodnutí NS ČR, které se danou problematikou opakovaně zabývala a podle vrchního soudu předmětná rozhodnutí (5 Tdo 801/2012, 11 Tdo 1440/2008, 6 Tdo 894/2013 a 7 Tdo 1480/2006) jednotně hodnotí takové jednání, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje drogy v blíže neurčeném období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jeden skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu. A jelikož ani jednotlivé nákupy či jiná předání drogy v nyní projednávaném případě nelze oddělit časově ani věcně ve vztahu k jednotlivým osobám, které si drogu od obžalovaného opatřovaly, nelze je tedy skutkově ohraničit a jednání obžalovaného nelze dělit na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst.12 tr. řádu. Nalézací soud proto měl v případě jednoho z neprokázaných odběratelů toto jednání ze skutkového děje pouze vypustit, aniž by o něm bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem dle § 226 písm. a) tr. řádu. Neboť takto rozhodl o celém skutku, domnívá se senát vrchního soudu.
Připomeňme si základní pojmy. Pokračováním v trestném činu je dle § 116 tr. zákoníku takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Oproti tomu trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován. Trvající podoba trestného činu tedy není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona. Typickými trvajícími delikty jsou trestné činy omezování osobní svobody podle § 171, zbavení osobní svobody podle § 170, nedovolené ozbrojování podle § 279 či zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku.
O co jde v našem případě? Drogový dealer se opakovaně schází se svými odběrateli a poskytuje jim drogu. Asi nikdo nepochybuje o tom, že každý uskutečněný jednotlivý prodej (či dar) naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 283 minimálně odst. 1 tr. zákoníku, jde tedy o jednotlivé dokonané trestné činy, které na sebe navazují, opakují se. Podle mého tedy jednoznačně pokračují a nikoli trvají. Zde už se pouštím trochu i na lingvistický, a tedy poměrně tenký led, ovšem ať se na mne nikdo, ani odvolací ani Nejvyšší soud nezlobí, zkrátka se mi příčí označit něco, co se zcela zjevně skládá z jednotlivých na sebe navazujících útoků (byť přesně časově nevymezených), z nichž každý je sám o sobě trestným činem a má svůj počátek, průběh a ukončení, za trvající trestný čin. A to jen proto, že pachatel či odběratelé si nevedli deníček. Protože kdyby si ho vedli, asi bychom neměli potíž jednotlivé nákupy časově ani věcně ve vztahu k jednotlivým osobám oddělit, nebo se mýlím? Stěžejní problém bude tak asi spíš v tom, jak takové útoky popsat, tedy v popisu skutku, nikoli ve skutku samotném. Přece jen proto, že nějaký skutek nejsme schopni z objektivních důvodů dokonale přesně popsat (zde jednotlivé útoky – prodeje či předání), nestává se tím automaticky pokračující trestný čin trestným činem trvajícím?!?
Na gremiální poradě našeho soudu zaznělo na nastolené téma několik příspěvků. Bylo především připomenuto, že zmíněné judikáty NS ČR nejsou v přímém rozporu a každý se týká jiné podstaty. Pokud pachatel vyrábí drogu, přechovává ji, sám ji užívá a některé přebytky pak nahodile prodává, dopouští se trvajícího trestného činu, obdobně jako dealer, který nakoupí 2,5 kg heroinu, přechovává jej za účelem dalšího prodeje a ten pak realizuje po zcela konkrétně vymezenou dobu. Naopak v případě typického dealera, který nahodilé množství drogy nakupuje a pak prodává menší dávky jednotlivým odběratelům, jde o pokračující trestný čin.
A závěr? Výsledek hlasování na poradě byl jednoznačný, v poměru 24:0 zvítězil názor, že v citovaném případě se jedná o pokračující trestný čin.
Tím nechci považovat diskusi k této otázce za ukončenou, doufám, že dojde v citované věci k avizovanému podání dovolání a Nejvyšší soud se tak bude muset k právní konstrukci soudu nalézacího i odvolacího vyslovit.
Podobný spor o samotnou teorii hmotného práva trestního však v poslední době není jediný, pár podobných příkladů bychom našli třeba u některých daňových kauz. Přitom asi nejen pro laika, ale snad pro každého z nás je podobný výsledek trestního řízení založený na ryze formálních podmínkách hmotného práva čímsi nepatřičný. Nebo dokonce nespravedlivý?
Diskuze k článku ()