Povinnost prokázat existenci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka - část I.

Tímto článkem bych rád poukázal na stále ne zcela jednotný přístup orgánů činných v trestním řízení, pokud se jedná o nutnost prokázat existenci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka u skutkové podstaty trestného činu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle ust. § 403 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“) a u skutkové podstaty trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle ust. § 404 TrZ.

Základní skutkové podstaty trestného činu dle ust. § 403 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Za to je pachatel ohrožen trestní sazbou od jednoho roku do pěti let.

Z mého pohledu nečiní příliš mnoho problémů při výkladu možných způsobů spáchání tohoto trestného činu, jimž se rozumí jednak založení takového hnutí, tj. nejen formální registrace hnutí (politické strany a hnutí podle zákona č. 424/1991 Sb., nebo spolku, společnosti, svazu, hnutí, klubu či jiného občanského sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) ale i jiné, neformální způsoby založení (např. prostřednictvím internetu). Podpora hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka může mít podobu materiální nebo morální, může se jednat o přímou finanční podporu (např. poukazování finančních prostředků na účet hnutí, darování hotovosti, pořádání sbírky apod.), či nepřímou finanční podporu (např. vstupné z koncertů hudební extremistické scény). Za určitý způsob materiální podpory lze rovněž považovat např. poskytnutí prostor pro činnost hnutí či poskytnutí služeb (např. vytištění propagačních materiálů). Vyjma finanční podpory se může jednat i o morální podporu, čímž rozumíme např. získávání nových přívrženců, utvrzování stávajících příslušníků hnutí v jejich počínání, zveřejnění článků prezentujících ideologii hnutí apod. Jako propagaci hnutí lze označit jednání, kterým se pachatel buď sám nebo za účasti dalších osob snaží toto hnutí uvádět ve známost, šířit jeho ideologii mezi lidmi, což mohou činit přímo (např. veřejné oslavování a vyzdvihování hnutí, hlásání jeho ideologií, tezí a cílů) či nepřímo (prostřednictvím publikace či jiného uveřejňování názorů, záměrů, ideologie takového hnutí, ale i prostřednictvím filmů, knih, obrazů či jiných uměleckých děl).[1]

Jako určitý přetrvávající problém však vidím u dané skutkové podstaty výklad slovního spojení „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka“ a s tím spojené povinnosti prokázat existenci takového hnutí v době spáchání trestného činu. Mám za to, že orgány činné v trestním řízení si nezbytnost tohoto požadavku vykládají nadále zcela rozdílně, byť interpretace dané skutkové podstaty nečiní z mého pohledu velký problém, a to i mimo jiné díky níže uvedenému sjednocujícímu stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR.

Hnutím ve smyslu ust. § 403 odst. 1 TrZ se rozumí skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v určité míře organizovanou a strukturovanou skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v ustanovení § 403 odst. 1 uvedeného cíle. Není třeba, aby v trestním řízení musela být prokazována konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový postup by šel nad rámec znaku skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání vymezené záště.[2]

Jak uvedeno výše, za zcela stěžejní považuji výklad příslušné skutkové podstaty v tom smyslu, že je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval. K tomuto závěru dle mého názoru postačí gramatický výklad skutkové podstaty, když trestného činu se dopustí ten, kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Právě gramatickým výkladem dospějeme k tomu, že jednání pachatele bude trestné pouze v případě, pokud ten podporuje nebo propaguje hnutí, které v době jednání pachatele existuje (viz přítomný čas: …hnutí, které prokazatelně směřuje…“). Z mého pohledu tedy nelze podporovat či propagovat hnutí, které již neexistuje (tj. hnutí zaniklé, již neexistující) nebo naopak které ještě neexistuje a není možné ho tak blíže konkretizovat.

Jelikož výše uvedený výklad orgánům činným v trestním řízení v minulosti činil, a dle mého názoru bohužel stále činí, problém, zaujalo trestní kolegium Nejvyššího soudu České republiky dne 13. 12. 2006 stanovisko, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněné pod č. 11/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vedoucí ke sjednocení výkladu objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle ust. § 260 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon starý (dále jen „tr. zák“)[3]. Závěry tohoto stanoviska jsou dle mého názoru nadále aktuální a aplikovatelné, byť sám Nejvyšší soud ČR se od nich několikrát v rámci své rozhodovací praxe odchýlil.

Z výše uvedeného stanoviska lze shrnout následující závěry s tím, že zcela stěžejní argumentace je zvýrazněna. Hnutí dle názoru Nejvyššího soudu musí jednoznačně existovat v době propagace (podpory) tohoto hnutí. Vyplývá to především z jazykového výkladu zákonného ustanovení (hnutí, které prokazatelně směřuje), když je užit přítomný čas, dále z výkladu logického, neboť zásada obecné logiky požaduje, aby v rámci jednoho ustanovení nevyvstaly dvě alternativy přístupu k hnutí (podpora jen existujícího hnutí a propagace jak existujícího, tak neexistujícího hnutí), a konečně to vyplývá i z výkladu systematického, jelikož podporu či propagaci již neexistujícího hnutí (zaniklého) lze postihnout podle § 261a tr. zák.[4] a ještě neexistujícího (budoucího) lze postihnout jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 260 odst. 1 tr. zák. Základním argumentem zůstává, že jazykový výklad dikce "hnutí, které prokazatelně směřuje" svědčí pro to, že hnutí musí existovat v době jeho podpory nebo propagace, tedy v době spáchání trestného činu. Existujícím hnutím může být i takové hnutí, které v určité pozměněné podobě navazuje na hnutí již zaniklé (např. neonacismus), pokud využívá ideologie, symboly, pozdravy a další atributy hnutí již zaniklého. Pachatel může rovněž svým jednání spáchaným na území ČR podporovat nebo propagovat hnutí nacházející se v cizině nebo naopak. Avšak propagace hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, které v době jeho propagace pachatelem neexistovalo, může podle okolností případu naplňovat znaky pokusu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle ust. § 8 odst. 1§ 260 odst. 1 tr. zák, pokud pachatel svým jednáním zamýšlel iniciovat vznik nebo obnovení takového hnutí, anebo znaky trestného činu podpory a propagace směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle ust. § 261a tr. zák., popř. znaky trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle ust. § 198 tr. zák.[5] či trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle ust. § 198a tr. zák.[6], které nejsou svou dikcí vázány na existenci tohoto hnutí. Nelze ani vyloučit postih za přípravu k trestnému činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle ust. § 7 odst. 1§ 260 odst. 1, 2 tr. zák. Ve výsledcích provedeného dokazování musí být objasněno, zda existuje konkrétní neonacistická organizace či hnutí na tyto extrémně pravicové myšlenky přímo navazující, zda obvinění o existenci takového hnutí ví a mají v úmyslu je podporovat, propagovat, apod., a zda jejich činnost je způsobilá tato kritéria naplnit, což lze zjistit z jeho ideového zaměření a konkrétní projevované činnosti, přičemž takové hnutí nemusí být formalizované, avšak musí být založené na rasové a etnické nesnášenlivosti, xenofobii, antisemitismu a používání násilí vůči skupinám obyvatel. Podstatným znakem takového hnutí je podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu vyjádřeném ve stanovisku jeho existence v době, kdy se měl pachatel podpory či propagace hnutí dopustit. Proto, pokud by hnutí nemělo reálně existovat v době, kdy je pachatel propagoval, nebyl by ani naplněn jeden ze znaků objektivní stránky trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák. (viz. usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 262/2007). Tzv. hitlerovský nacismus je třeba považovat za hnutí zaniklé, byť nachází své vyjádření v celém proudu nejrůznějších neonacistických uskupení vyznačujících se tím, že glorifikují nejen jeho ideje, ale i jeho představitele z doby 2. světové války. Existujícím hnutím v tomto smyslu tedy může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí, pokud využívá ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Je třeba tak odlišit existující neonacistické hnutí od konkrétního nacistického hnutí v jeho historické, dnes již neexistující podobě.[7]

Jako jedno z aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR obsahově navazující na závěry publikované ve stanovisku Tpjn 302/2005 je usnesení Nejvyššího soudu ČR  ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43. Nejvyšší soud ČR, pokud se jedná o znak hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka, v tomto usnesení primárně odkazuje právě na shora citované závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tpjn 302/2005 a dále uvádí, že pokud státní zástupce rezignuje na svou povinnost prokázat existenci takového hnutí již v přípravném řízení, pak nejsou naplněny všechny zákonné znaky trestného činu. V dané věci, jelikož obžaloba neobsahovala uvedené náležitosti, výroková část neposkytovala dostatek podkladů pro závěr o naplnění všech znaků žalovaných trestných činů. Dle názoru Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud mají být naplněny znaky trestných činů podle § 403 a § 404 TrZ, musí být existence takového konkrétního hnutí prokázána výsledky provedeného dokazování a jednání obviněných v některé z forem objektivní stránky uvedených trestných činů k němu musí směřovat. Rovněž se zcela ztotožňuji s názorem Nejvyššího soudu ČR v dané věci v tom ohledu, že nelze mechanicky odkázat, pokud se jedná o prokázání existence hnutí, na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, v němž byla existence hnutí zjištěna, stejně tak se nelze spokojit s tvrzením státního zástupce v obžalobě, že takové hnutí existuje, když k tomu nenabízí žádné důkazy. Dle závěrů Nejvyššího soudu musí být z provedených důkazů prokázána skutečná existence konkrétního neonacistického hnutí či hnutí na tyto extrémně pravicové myšlenky přímo navazující, dále pak fakt, zda obviněný o existenci takového hnutí ví a má v úmyslu jej podporovat či propagovat. Stejně tak je třeba bezpečně prokázat, že pachatel znal alespoň v obecných obrysech povahu jím propagovaného nebo podporovaného hnutí, věděl, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, a chtěl tímto svým jednáním toto hnutí podporovat nebo propagovat, popř. byl srozuměn s tím, že jeho jednání takové hnutí podporuje nebo propaguje.[8]

Shora uvedené závěry v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43, považuji pak důležité ještě ze dvou důvodů. Prvním důvodem je jednoznačný závěr Nejvyššího soudu ČR, že co do prokazování existence hnutí nelze na existenci těchto hnutí odkázat mechanicky na jinou trestní věc, v němž byla existence hnutí zjištěna. Z mého pohledu se jedná o opět zcela logický závěr, když je bezesporu povinností již policie a dozorujícího státního zástupce pečlivě se zabývat existencí hnutí v každém individuálně projednávaném případě a nikoli odkazovat na již ukončená trestní řízení. Druhým neméně důležitým argumentem Nejvyššího soudu ČR je explicitní závěr o tom, že nutnost prokazování existence hnutí v době spáchání trestného činu se netýká jen ust. § 403 TrZ, ale i skutkové podstaty dle ust. § 404 TrZ, tedy trestného činu projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, jehož se dopustí ten, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1. Z mého pohledu se jedná rovněž o racionální argument, když ust. § 404 TrZ odkazuje na hnutí uvedená v ust. § 403 TrZ. Jednoznačně se tak povinnost orgánů činných v trestním řízení prokázat existenci hnutí v době spáchání trestného činu vztahuje i na trestný čin dle ust. § 404 TrZ. Ostatně tento závěr se promítl např. i v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1616/2017.

Výše uvedený závěr Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 8 Tdo 314/2019 pak navazuje na jeho předchozí rozhodnutí v téže věci, které sice bylo následně zrušeno Ústavním soudem ČR ale ze zcela jiných důvodů. V tomto předchozím usnesení Nejvyšší soud ČR uzavřel, že je povinností nikoliv jen soudu, ale již státního zástupce zjistit a ve skutkových zjištěních popsat skutkové okolnosti tak, aby v nich znaky trestných činů měly potřebný podklad, včetně toho, jaké konkrétní hnutí obvinění činem, jenž jim je kladen za vinu, propagovali (§ 403 TrZ), a k němuž jejich sympatie směřovaly (§ 404 TrZ). I Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003].  Z uvedeného skutkového zjištění je zřejmé, že jakýkoliv skutkový podklad pro to, že obvinění propagovali hnutí, v popisu skutkových zjištění chybí, stejně jako cokoliv jiného ve vztahu k tomuto znaku. Jestliže je v odůvodnění obžaloby uveden odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž v jiné věci byla existence hnutí zjištěna, nemůže být takový odkaz dostačující k prokázání uvedeného znaku ve vztahu ke konkrétně vymezenému jednání, stejně jako úvaha státního zástupce, že takové hnutí v České republice existuje, když pro tento jeho názor není nejen ve skutkových zjištěních, ale ani v obsahu spisu, žádný dostatečný skutkový podklad. Z uvedeného je zřejmé, že pokud mají být naplněny znaky trestných činů podle § 403§ 404 TrZ, musí být existence takového konkrétního hnutí prokázána výsledky provedeného dokazování a jednání obviněných v některé z forem objektivní stránky uvedených trestných činů k němu musí směřovat. K tomu je třeba zdůraznit též to, že i z hlediska subjektivní stránky, když jde o trestné činy úmyslné (§ 15 TrZ), je třeba, aby pachatel znal alespoň v obecných rysech povahu jím propagovaného nebo podporovaného hnutí, věděl, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, a chtěl tímto svým jednáním toto hnutí podporovat nebo propagovat, popř. byl srozuměn s tím, že jeho jednání takové hnutí podporuje nebo propaguje. Přitom nebude nutné, aby pachatel byl přímo členem takového hnutí nebo byl se členy hnutí v bezprostředním kontaktu, ale bude postačovat jeho vědomost o existenci hnutí a srozumění s tím, že svým jednáním ho podporuje či propaguje, tj. přispívá svým jednáním k jeho činnosti či jednotlivým aktivitám, ovlivňuje jeho stávající či potenciální členy.[9]


[1] Trestní zákoník II, Komentář, Šámal a kol., C.H.Beck, 1. vydání 2010, str. 3202-3203.

[2] Trestní zákoník II, Komentář, Šámal a kol., C.H.Beck, 1. vydání 2010, str. 3201.

[3] Nyní ust. § 403 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[4] Nyní ust. § 405 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[5] Nyní ust. § 355 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[6] Nyní ust. § 356 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[7] Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 314/2019-43.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015.

Hodnocení článku
80%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři