Při zjišťování dat ze sociálních sítí se nelze bez dalšího odvolávat na jejich veřejnou povahu

Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a). V jeho rámci byly vyšetřující orgány upozorněny jedním ze svědků, že stěžovatel se na svém facebookovém profilu negativně vyjadřuje o jednom z vyšetřujících policistů. Na základě toho policie následně využila facebookový účet zmíněného svědka (ze spisu nevyplývá, zda s jeho souhlasem), aby mohla učinit printscreen komentářů, které považovala za hrubě urážlivé[1].

Na základě takto zajištěných printscreenů pak byla stěžovateli uložena pořádková pokuta 10.000,- Kč za urážlivé chování vůči policejnímu orgánu ve smyslu § 66 odst. 1 trestního řádu. Proti tomu podal stěžovatel stížnost k Obvodnímu soudu pro Prahu 9, který pokutu snížil na 5.000,- Kč. Ústavní soud však považoval za problematický především způsob, jakým policejní orgán získal tato data. Jak a proč se komunikace na sociální síti stala předmětem zkoumání policejního orgánu, totiž nepopisuje ani usnesení policie o pořádkové pokutě, ani usnesení obvodního soudu, nýbrž až vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti. Teprve v něm svůj postup podložil policejní orgán aplikací § 88a trestního řádu, tedy vydáním údajů o telekomunikačním provozu na základě nařízení soudu. Postup podle tohoto ustanovení je ovšem možný jen u omezeného okruhu trestných činů, přičemž přečin, pro který bylo vedeno dané trestní řízení, do něj nespadá. Stejně tak se Ústavní soud zcela neztotožňoval s názorem, že komunikace, kterou deklaroval policejní orgán v usnesení o uložení pořádkové pokuty, vůbec naplňovala skutkovou podstatu předpokládanou § 66 trestního řádu.

Z hlediska směřování judikatury ve věcech použitelnosti dat získaných ze sociálních sítí v rámci trestního řízení je podstatná však jen ta část nálezu, ve které se Ústavní soud, obiter dictum, zabývá otázkou, jaký je vlastně charakter sociálních sítí, tedy zda je komunikace, která na těchto platformách probíhá, charakteru veřejného či soukromého.

Ústavní soud došel k závěru, že sociální síť typu Facebook nelze považovat za platformu, která není určena k privátní komunikaci. Jinak řečeno, sociální síť se svou povahou pohybuje mezi pojetím charakteru zcela veřejného (zejm. jde o profily usilující o co největší známost mezi uživateli – profily známých osobností, politických stran, výdělečných subjektů, iniciativ apod.) a pojetím ryze soukromým, kdy uživatel využívá sociální síť toliko jako alternativu jiné korespondence.

Je zřejmé, že informace získané ze sociálních sítí mohou být užitečné při odhalování či prokazování trestné činnosti. V případech, kdy sociální sítě mohou sloužit i jako prostředek páchání trestné činnosti (např. stalking, pohlavní zneužívání dětí), jsou takové informace dokonce klíčové. Nelze však slevit na požadavku, aby tyto informace byly s ohledem na ochranu soukromí zajišťovány v souladu s trestním řádem a aby bylo maximálně šetřeno práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

*Autorkou příspěvku je Helena Suchomelová, odborná asistentka v AK Tomáše Gřivny.

---

[1] Policejní orgán urážlivost konkrétně spatřoval ve vzkazu stěžovatele „Pozdrav pro por. čur. M. M.:-)))” (uvedeno bylo celé jméno) a jeho přání „ať táhne do *****“, což policejní orgán opět považoval za vulgarismus, byť vulgární slovo bylo nahrazeno hvězdičkami.