Problematické aspekty trestání prázdných schránek - část III.

Úvahy de lege ferenda

Následující dvě subkapitoly článku se budou věnovat možnému legislativnímu řešení problému sankcionování prázdných schránek, o kterém pojednávaly předchozí články, pokud dojde trestní řízení proti takovým PO až do stádia řízení před soudem.

Předcházející část článku si můžete přečíst zde.

Trest zrušení právnické osoby

První mé řešení spočívá v rozšíření podmínek, za kterých lze uložit trest zrušení PO. Prázdnou schránkou se může stát PO až v průběhu trestního procesu, ale když se tak stane, tak je možné, že nebude splňovat podmínky pro uložení trestu zrušení PO a jiné tresty nepřipadají v úvahu kvůli nefunkčnosti takové PO. V takovém případě by bylo vhodné upravit trest zrušení PO, aby mohl být soudem uložen alespoň racionální a logický trest. Trest zrušení PO je upraven v § 16 odst. 1 TOPO následovně:

„Soud může uložit trest zrušení právnické osoby právnické osobě se sídlem v České republice, pokud její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů. Trest zrušení právnické osoby nelze uložit, vylučuje-li to povaha právnické osoby.“

Trest zrušení PO představuje nejpřísnější trest, který lze PO uložit. Metaforicky se jedná o „trest smrti“ PO. Podle důvodové zprávy uložení tohoto trestu přichází zejména v úvahu tam, kde se právnická osoba svou podstatou začlenila např. do organizovaného zločinu, a tvořila jeden z významných článků organizace. Nicméně dle mého názoru se tato presumpce míjí se skutečností. Trest zrušení PO bývá uložen nejčastěji prázdným schránkám, které nemusejí být vždy součásti organizovaného zločinu, nýbrž byly založeny pro spáchání jednoho TČ jako např. podvodu nebo jde o situace, ve kterých PO aktivně podniká, nýbrž u toho krátí daň. V praxi se často vyskytují případy, kdy soud nemůže uložit trest zrušení PO, i když by se vhodně nabízel, kvůli zákonným podmínkám.

Výše zmíněné ustanovení stanoví tři omezující podmínky, dvě z nich jsou pozitivní a jedna negativní. Tyto podmínky musí být kumulativně splněny, aby soud mohl uložit trest zrušení PO.[1] Podmínky pro uložení trestu zrušení právnické osoby spočívají v tom, že:

a) trestně odpovědná právnická osoba má sídlo v České republice,

b) činnost trestně odpovědné právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů,

c) tento trest nelze uložit, vylučuje-li to povaha právnické osoby.

Pokud by soud chtěl zrušit PO, která vykazuje znaky prázdné schránky, tak pozitivní podmínku dle písm. a) ve většině případech naplní, negativní podmínku dle písm. c)[2] také naplní, nicméně poslední pozitivní podmínka dle písm. b) není vždy naplněna. Tyto podmínky tedy vylučují aplikaci tohoto druhu trestu na PO, které vykazují znaky prázdných schránek a současně jejich činnost nespočívá zcela nebo alespoň převážně v páchání trestné činnosti. Jedná se o případy zadlužených, nemajetných společností, které nechtějí již dále aktivně legálně fungovat, nemohou dostát svým závazkům, opatrovník PO sám iniciuje trest zrušení PO, jejich majetek byl během trestního řízení vyveden jinam atd. Ostatní druhy trestů nemají na takovou společnost jakýkoli vliv, zatímco trest zrušení PO by odstranil takovou prázdnou entitu, která nevyvíjí aktivní činnost a zamezil tak v možném páchání její další trestné činnosti.

Pro představu uvedu reálný příklad. Nalézací soud uložil PO trest zrušení PO, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. PO již nepodnikala a neměla finanční prostředky k uspokojení všech věřitelů, splňovala znaky prázdné schránky. Jednatel společnosti inicioval její zrušení v trestním řízení. Nicméně později se do toho vložil NS, který svým rozhodnutím prvostupňový rozsudek zrušil kvůli nenaplnění zákonných podmínek trestu. Nicméně v takových případech se nenabízí logičtější a účelnější trest, než je trest zrušení PO. Nalézací soud byl nakonec donucen dát naprosto zbytečný trest zákazu činnosti.

V této souvislosti připomenu již dříve zmiňovaný rozsudek NS soudu ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 3 Tz 22/2020, kterým bylo zrušeno rozhodnutí nalézacího soudu, který také uložil trest zrušení PO v rozporu s zákonnými podmínkami. Jednalo se o prázdnou schránku a opatrovník trest zrušení PO sám inicioval. V tomto případě opět racionálně jiný druh trestu nelze uložit. Soudy ve většině případech nemohou uložit vhodně se nabízející trest zrušení PO kvůli zákonným podmínkám, a proto hledají jiný druh trestu, který by zákon umožňoval uložit, nicméně takový trest bude naprosto neúčelný, protože je na místě takovou PO zrušit, nikoliv ji ukládat jiné druhy trestů, které nebudou mít jakýkoliv dopad na PO.

Jako další případ uvedu rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 83/2019, kterým byl uložen trest zrušení PO za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud odůvodnil uložení trestu následovně: „Zrušení obžalované společnosti XY se s ohledem na shora uvedené okolnosti jeví jako jediným vhodným trestem. Společnost reálně nevyvíjí žádnou činnost, je zadlužená a není reálná šance na obnovení jejích podnikatelských aktivit. Proto soud vyslovil trest zrušení právnické osoby. Soud si je vědom skutečnosti, že trestní řízení supluje neschopnost řízení civilního, nicméně, v tomto směru nebylo po dlouhou dobu nijak reagováno.“. Je tedy stěžejní umožnit vypořádat se s tímto problémem soudům legální cestou, nikoliv tak, aby v rozporu s zákonnými podmínkami ukládaly jediný logický trest, a to trest zrušení PO. V ostatních případech naprosto neúčelný zákaz činnosti.

Poznatky týkající se tohoto problému můžeme spatřovat i ze strany státních zastupitelství. K této problematice považuje Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové za vhodné poznamenat, že „u právnických osob, které řádně fungují, mají zájem na dalším podnikání a disponují majetkem, bude v praxi trestní stíhání zřejmě vedeno spíše výjimečně. O efektivitě trestního postihu a potažmo vykonatelnosti uloženého trestu nebude zpravidla u takovýchto právnických osob pochyb. Proto lze na druhé straně do budoucna vyjádřit určité obavy, že v praxi může v následujících letech docházet k nárůstu případů trestního stíhání právnických osob, u kterých nebude vykonatelný žádný trest a současně však nebude splněna ani zákonná podmínka pro možnost uložení trestu zrušení právnické osoby z důvodu, že činnost takové právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu.“.[3]

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích odkazuje na poznatky Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, podle kterých „při ukládání vhodného trestu dochází často k situacím, kdy obviněné společnosti jsou natolik zadlužené, že se jen velmi obtížně volí návrh trestu, který by byl přiléhavý k jejich situaci. Trest zrušení právnické osoby podle § 16 zákona o TOPO je možno ukládat, jen pokud činnost právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů, kdy případ se splněním těchto zákonných podmínek nebyl zaznamenán.“.[4] A ostatní tresty nepřipadají v úvahu.

Jako další příklad uvedu poznatek Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově v trestní věci, v níž byla stíhána prázdná schránka. Problém spočíval v tom, jaký trest v daném případě navrhnout a uložit. Trest zrušení právnické osoby uložen být nemohl a ani jeho uložení nebylo navrhováno, neboť podle názoru dozorového státního zástupce nebyly splněny podmínky pro jeho uložení, když činnost právnické osoby nespočívala zcela nebo převážně v páchání trestné činnosti. Jakýkoliv jiný trest by však byl v podstatě nevymahatelný.[5]

Finální mnou uvedený poznatek pochází od Krajského státního zastupitelství v Brně, kterému jsou ze strany nižších státních zastupitelství i nadále předkládány poznatky týkající se mnohdy obtížného výběru sankce pro PO. Sankce je často vybírána vylučovací metodou, kdy postupně je zjišťováno, které sankce uložit nelze, aby nakonec zbyl jeden trest, který je možné uložit. [6]

Dle výše uvedených skutečností považuji za nutné tento problematický aspekt do budoucna řešit a odstranit, aby nedocházelo k neúčelnému a nelogickému trestání PO. Proto považuji za možné řešení doplnit do § 16 odst. 1 TOPO následující formulaci:

 „Soud může uložit trest zrušení právnické osoby právnické osobě se sídlem v České republice, pokud její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů, nebo pokud se jedná o nefunkční právnickou osobu[7]. Trest zrušení právnické osoby nelze uložit, vylučuje-li to povaha právnické osoby.“

 Aby bylo zabráněno možné libovůli soudů a nekonzistentnímu rozhodování z jejich strany, mělo by vzniknout nejlépe nové definiční ustanovení legislativní zkratky přímo v TOPO, které by popsalo, jaké znaky naplňuje slovní spojení „nefunkční právnická osoba“, a které znaky by tedy musely soudy zkoumat. Mnou navrhnuté definiční ustanovení bych si představoval s nadsázkou následovně:

„Nefunkční právnickou osobou se rozumí taková právnická osoba, která dlouhodobě nevykonává zapsanou činnost ve veřejném rejstříku nebo neplní svůj zapsaný účel jako celek[8] v zakladatelské listině.“

 Nicméně ZOK, ze kterého tato toto slovní spojení částečně pochází, také neobsahuje jeho definici pro zrušení a zánik obchodní korporace dle § 93 písm. b) ZOK.[9] Takže další možné řešení by bylo definiční ustanovení neuvádět a spoléhat na soudy, že se budou inspirovat od soudů civilních a využít jako jistou předlohu judikaturu k § 93 písm. b) ZOK, jako příklad uvedu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4030/2017 „Neschopnost vykonávat činnost se váže na objektivní stav – pokud korporace činnost vykonávat může, ale nechce, není to důvod pro její zrušení.“. Na druhé straně soudy nemají problém s poznáním nefunkční společnosti, kterou by bylo vhodné zrušit.

Otázkou k zamyšlení zůstává také to, zda by neměl být institut zrušení nefunkční PO spíše ochranným opatřením, protože takový trest by nenaplňoval všechny účely trestu, tomuto institutu by šlo primárně o procesní účelnost a efektivnost. Výše zmíněné závěry by tedy šly hladce vztáhnout i na nové ochranné opatření ve formě zrušení PO. Osobně bych se nebránil ani jednomu řešení, hlavně aby přišlo co nejdříve, protože ukládání trestu zákazu činnosti prázdné schránce je až trochu komické.

 Na závěr uvedu, že dle mého názoru je nejvhodnější řešení se vypořádat s takovou PO ještě dříve, než začne trestní řízení, případně v přípravném řízení, protože zrušení právnické osoby na základě postupu OČTŘ dle TOPO je postup formálně náročný a velmi nákladný ve srovnání s jinými postupy dle netrestních právních předpisů. Nicméně se objevují případy, kdy se PO stane prázdnou schránkou až během pokročilejšího stádia trestního řízení, a proto považuji za nutné změnit ustanovení § 16 odst. 1 TOPO, zavést úplně nové ochranného opatření, kterým by soud mohl zrušit nefunkční PO, nebo ještě lépe zavést níže zmíněnou alternativu, aby nedocházelo k ukládání naprosto zbytečných a neúčelných trestů takovým PO.

Zastavení trestního stíhání

Druhé alternativní řešení problematiky sankcionování PO, které vykazují znaky prázdných schránek, spatřuji v rozšíření výjimek, za kterých lze zastavit trestní stíhání. Tato legislativní změna by se promítla do přípravného řízení, ale i do řízení před soudem. Pozitivum této nové úpravy spatřuji v možnosti nevést trestní řízení proti PO, které začaly vykazovat znaky prázdných schránek až po zahájení trestního stíhání. Pozitivum spatřuji i ve skutečnosti, že se jedná o procesní řešení, nikoli hmotněprávní.

Jednalo by se konkrétně o rozšiřující ustanovení možností, za kterých může státní zástupce zastavit trestní stíhání dle § 172 odst. 2 tr. řádu, nebo úplně nového ustanovení přímo v TOPO. Formulce nového ustanovení by byla totožná s formulací pro novou podmínku pro uložení trestu zrušení PO, operovalo by se se stejnou legislativní zkratkou, a to „nefunkční právnická osoba“. Mnou navržené nové ustanovení by znělo následovně:

„Státní zástupce může zastavit trestní stíhání, pokud se jedná o nefunkční právnickou osobu.“

Pro zkoumání podmínek by se vycházelo z nového definičního ustanovení zmíněného v předchozí kapitole, které by bylo obsaženo v TOPO, a které by bylo tedy vytvořeno pro účely zastavení trestního stíhání a uložení trestu zrušení PO. Případně i pro situace nastíněné dříve k zavedení oportunních výjimek pro nezahajování trestního stíhání proti takovým osobám.

Tuto legislativní změnu považuji za přínosnou ve dvou případech. Prvním případem je situace, kdy se PO stane prázdnou schránkou v průběhu vyšetřování. Státní zástupce by disponoval oprávněním zastavit trestní stíhání proti takové PO a předat věc netrestnímu úseku státního zastupitelství k zrušení PO civilní cestou. Nyní v totožných případech musí státní zástupce navrhnout trest prázdné schránce, i když si je vědom, že další pokračování v trestním řízení bude neúčelné a zbytečné.

Druhé pozitivum spatřuji v případech, kdy se z PO stane prázdná schránka až v řízení před soudem. Soud by tedy mohl postupovat dle § 223 odst. 2 tr. řádu,[10] a to tak, že by zastavil trestní stíhání pro shledání nového důvodu dle § 172 odst. 2 tr. řádu, nebo důvodu pro zastavení trestního stíhání, který by byl nově obsažen v TOPO,[11] záleželo by na umístění tohoto nového ustanovení zákonodárcem. Tato možnost nám koliduje s novými podmínkami pro uložení trestu zrušení PO, nicméně proto uvádím, že se jedná o alternativu a navrhuji dvě možná řešení. Nyní v případech, kdy se PO stane prázdnou schránkou až v průběhu hlavního líčení, musí soud uložit zcela neúčelný trest, pokud nejsou splněny zákonné podmínky de lege lata pro uložení trestu zrušení PO. Taková PO by byla zrušena opět civilní cestou, nikoliv trestní. Ustanovení § 32 odst. 2 TOPO[12] by již tedy nebránilo ve zrušení takové PO.

Takto nově navržená možnost pro zastavení trestního stíhání by v praxi přinesla konečně částečné řešení zbytečného a neúčelného vedení trestního řízení proti právnické osobě, která vykazuje znaky prázdné schránky.

---

[1] Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 108