Rozhovor - Mgr. Jan Rozum: Do života zločinců se nezapojujeme

"Do života zločinců se nezapojujeme", říká Mgr. Jan Rozum, tajemník Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Tato výzkumná organizace zejména zkoumá projevy a příčiny kriminality a s ní spojené sociálně patologické jevy a prognózuje jejich vývoj. Zabývá se otázkami trestní a bezpečnostní politiky a kontroly zločinnosti jak z hlediska trestní represe, tak i prevence.

Foto: Fotolia

Mezi takové otázky patří např. účinnost trestních sankcí a alternativních opatření, zacházení s pachateli, sociální prevence zločinnosti či prevence z hlediska obětí trestných činů. Hlavním (a nelehkým) cílem Institutu pro kriminologii a sociální prevenci je přispívat svou činností k tvorbě kvalitní legislativy a k formulování trestní a sankční politiky zaměřené na účinnější kontrolu kriminality.

Oblíbenou otázku rozdílu mezi kriminologií a kriminalistikou vysvětloval v rozhovoru pro nás již pan ředitel Scheinost. Můžete prosím vysvětlit, jak probíhá aplikace vašich poznatků v praxi?

Naše poznatky jsou publikovány v naší vlastní edici, která je rovněž zpřístupněna na webových stránkách institutu, a pak také prostřednictvím seminářů, článků v odborném tisku a podobně. Jsou samozřejmě k dispozici uživatelům, tj. především Ministerstvu spravedlnosti. Kromě toho je většina kolegů zapojena v různých pracovních skupinách utvořených ke konkrétním úkolům a problémům, které řeší především rezort spravedlnosti, ale i další. Mohu uvést např. pracovní skupinu EMSON, která se zabývá možnostmi využití elektronického monitoringu, pracovní skupinu pro ochrannou léčbu, Komisi pro nový trestní řád a podobně. Kromě samotného Ministerstva spravedlnosti samozřejmě spolupracujeme se soudci, státními zástupci, probačními a mediačními pracovníky, s pracovníky Vězeňské služby, ale i se sociálními kurátory, nevládními organizacemi, jako je Rubikon a Bílý kruh bezpečí atd. IKSP je např. zapojen i do Republikového výboru pro prevenci kriminality, což je poradní orgán Vlády ČR.

Vaše kolegyně z Univerzity v Utrechtu, paní profesorka Dina Siegel, podle svých slov v rámci antropologického výzkumu „pobývá se zločinci, účastní se jejich života, chodí s nimi nakupovat a na oslavy…“ Máte obdobné zkušenosti?

Paní profesorka Siegel hovořila o specifických formách kriminality; obvykle je tato cesta zkoumání pro kriminology spíše nepřístupná. Je pravda, že např. když jsme začínali s problematikou výzkumu extremistických hnutí a skupin u nás, zúčastňovali se kolegové akcí, na nichž se stoupenci těchto hnutí objevovali nebo je pořádali, ale není to tak, že by se pracovníci institutu zapojovali „do života“ zločinců. I z právního hlediska by to byl poměrně složitý problém.

Poslední, velmi úspěšná kriminologická konference se letos konala v Praze za účasti mnoha zahraničních odborníků. Podmínky pro kriminologický výzkum jsou zejména v zemích jako USA poněkud odlišné. Jde jen o finanční zázemí?

V pořadí již čtrnáctá evropská kriminologická konference byla skutečně úspěšná, více než tisíc odborníků ze všech kontinentů na ní předneslo na devět set příspěvků. Z tohoto hlediska je pro nás velmi podstatné, že česká kriminologie, resp. čeští kriminologové dokázali, že jsou schopni takovou akci uspořádat, a také že na ní mají co říci. Je jasné, že se nemůžeme porovnávat např. s šíří kriminologie v USA, Velké Británii, Nizozemí, ale nelze srovnávat nesrovnatelné. Vývoj kriminologie v USA a dalších státech probíhal nepřerušeně na rozdíl od nás, kde byla kriminologie zastavena nejdřív v období nacistické okupace při uzavření vysokých škol, a pak v padesátých letech, kdy byla prohlášena za zbytečnou buržoazní pavědu. Americká i západoevropská kriminologie nemusela prokazovat své oprávnění k existenci, je uznávaným a v praxi široce využívaným oborem, o němž není pochyb, je vyučována na řadě vysokých škol jako samostatný obor. Není to tedy jen ve finančním zázemí; jde také o organizační základnu a o to, že obor není opakovaně zpochybňován či dokonce omezován. Jistě že v ČR nebudou tisíce kriminologů, ale věříme, že úspěch při organizaci evropské kriminologické konference pomůže k tomu, že význam a místo kriminologie budou více doceněny.

Česká kriminologie se nicméně těší velmi dobré pověsti u nás i v zahraničí. Co je pro ni specifické, v čem tkví její přínos zejména v evropském měřítku?

Myslím, že česká kriminologie může těžit ze studia jevů spojených s transformací společnosti, což je proces a zkušenost, kterou země západní Evropy či další neprošly. Přeměna společnosti – politická, ekonomická, sociální – byla u nás natolik hluboká, že samozřejmě podstatně ovlivnila i vývoj kriminality a jejích forem. Pokud můžeme něčím přispět, pak poznatky z této naší specifické zkušenosti a jejich porovnáním s poznatky světové a evropské kriminologie.

Na nedávno konaném semináři IKSP jste seznámil odbornou veřejnost s dosavadními výsledky studie Teoretické a trestněpolitické aspekty reformy trestního práva v oblasti trestních sankcí. Nový trestní zákoník nabyl účinnosti v roce 2010 a při jeho přípravě se jistě braly v potaz tehdejší související výsledky kriminologického výzkumu. Co se od té doby změnilo? Přinesl váš, stále ještě probíhající výzkum v této oblasti nějaká překvapivá zjištění?

Jednou z klíčových otázek výzkumu bylo zjištění názorů a praktických zkušeností soudců, státních zástupců a probačních úředníků s aplikací vybraných sankcí formou expertního dotazníkového šetření. Pokud bych měl upozornit na některé jeho výsledky, tak např. důvodová zpráva k trestnímu zákoníku klade důraz na potřebu změny v hierarchii sankcí, v rámci níž by byl trest odnětí svobody chápán jako „ultima ratio“. Justiční i vězeňské statistiky nicméně hovoří o tom, že podíl osob vykonávajících nepodmíněný trest odnětí svobody na celkové struktuře odsouzených se po přijetí nového zákoníku paradoxně zvýšil. I respondenti většinou vyjadřovali názor, že nový trestní zákoník ke snížení počtu vězňů zatím nepřispěl. Jeden z hlavních cílů zákona, tedy snížení počtu vězněných osob, tak zůstal v prvních letech účinnosti trestního zákoníku nenaplněn. Hlavní důvod ale nespatřujeme v nové právní úpravě sankcí. Podle našeho názoru nárůst podílu osob vykonávajících nepodmíněný trest odnětí svobody na celkovém počtu odsouzených osob souvisí do velké míry se zpřísněním skutkových podstat, zejména se zpřísněním postihu recidivy u skutkových podstat některých velmi frekventovaných trestných činů. Konkrétně jde o trestný čin krádeže, zanedbání povinné výživy a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. V posledních dvou případech došlo nejen ke zpřísnění postihu recidivy, ale také ke zpřísnění sazeb v základních skutkových podstatách a ke kriminalizaci jednání dosud trestně nepostižitelných. Na výše uvedené stát zareagoval novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 390/2012 Sb., kterou došlo ke snížení sazeb v příslušných ustanoveních trestního zákoníku s účinností od 1. 10. 2012. U trestného činu krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku se ke snížení trestních sazeb zatím nepřistoupilo.

Povedou výsledky tohoto výzkumu také k dalším změnám trestněprávních předpisů?

Cílem našeho výzkumu jsou právě i náměty na změnu trestněprávních předpisů. Pro příklad bych uvedl některé návrhy na změny právní úpravy trestu obecně prospěšných prací. Ukázalo se, že soudci novou úpravu trestu obecně prospěšných prací kritizují, a to zejména ve světle dalších změn přijatých po účinnosti trestního zákoníku (provedených zákony č. 330/2011 Sb. a č. 390/2012 Sb.). Právní úprava přeměny trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody byla doplněna i o možnost přeměny na trest domácího vězení či trest peněžitý [§ 65 odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku]. Tato změna byla soudci a také některými vedoucími středisek Probační a mediační služby velmi kritizována. Tvůrcům zákona vyčítají, že tímto způsobem „nevýchovně“ nahrazují jednu alternativu alternativou druhou, což je problematické nejen z hlediska vhodné motivace pachatelů trest obecně prospěšných prací vykonat, ale i z hlediska jejich resocializace. I podle našeho názoru není dobrým řešením v případě porušení podmínek výkonu alternativního trestu nahradit tento trest další alternativou k trestu odnětí svobody. Lze mít za to, že u části pachatelů takový postup může vyvolat pocit beztrestnosti. Dále oproti původnímu znění nového trestního zákoníku došlo zákonem č. 330/2011 Sb. i k novelizaci § 65 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v prodloužení doby na vykonání uloženého trestu obecně prospěšných prací z jednoho na dva roky. Změna se stala předmětem značné kritiky, a to zejména soudců a probačních úředníků. S respondenty lze souhlasit, když upozorňovali na horší vykonavatelnost trestu, kterou nová úprava přinesla. Klienti jsou nyní méně motivovaní a mají tendenci výkon trestu odkládat, navíc je za těchto okolností výrazně složitější vyjednat podmínky výkonu trestu s poskytovateli. Výzkum přinesl i poměrně šokující čísla, pokud jde o recidivu u alternativních trestů.

Co podle vás a vašich zjištění povede k jejímu snížení? Pomůže výrazně elektronický monitoring vězňů?

Obecně platí, že k úspěšné resocializaci odsouzeného vede především jeho motivace žít v souladu se zákony, stejně jako jeho vlastní aktivita a zájem řešit problémy, s nimiž se ve své životní situaci potýká. Musíme si uvědomit, že při snaze omezovat kriminalitu či recidivu pachatelů nemůžeme spoléhat pouze na trestní politiku, neboť trestná činnost je podmíněna řadou sociálních, ekonomických i jiných faktorů. Domnívám se, že v tomto duchu by měla společnost na kriminalitu a její omezování nahlížet. Svět se nestane bezpečnějším, když budeme pachatele více a přísněji trestat, ale když se nám podaří najít způsoby, jak je napravit. Alternativní sankce, včetně sankcí spojených s elektronickým monitoringem, nabízejí v daném směru slibné možnosti, neboť na rozdíl od trestu odnětí svobody pachatele nevytrhávají z jeho přirozeného sociálního prostředí. Z kriminologických výzkumů je známo, že pozitivní zvrat v kriminální kariéře u většiny pachatelů nastartují faktory, které působí právě v něm (stabilní zaměstnání, nalezení životního partnera, stálé bydlení, narození vlastních dětí apod.). Výraznější efekt samotných alternativních sankcí na tyto procesy však nemůžeme očekávat, nevytvoříme-li pro jejich uplatňování potřebné podmínky, a to jak v oblasti legislativy a trestní justice, tak v rámci širší sociální politiky. I při našem posledním výzkumu respondenti (soudci, státní zástupci a probační úředníci) shodně doporučovali zaměřit se více na oblast postpenitenciární péče. Navrhována byla opatření typu domů na půli cesty či vhodných resocializačních programů. Velký význam většina dotázaných přikládá pracovnímu zařazení odsouzených, a to jak v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, tak po propuštění.

Některé výzkumy, na nichž jste se podílel, se věnovaly mediaci v trestních věcech. Jedná se zejména o zprostředkování setkání mezi obětí a pachatelem. V čem je institut mediace z vašeho pohledu přínosný?

Rozvoj mediačních postupů je v České republice úzce spojen se vznikem Probační a mediační služby. Mediací se rozumí mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením. Lze ji provádět jen s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného, účast na ní je pro obě strany dobrovolná. Hlavní přínos vidím v tom, že mediační proces poskytuje oběma stranám možnost vyjádřit své pocity, očekávání a potřeby, které vznikly v souvislosti s trestnou činností. Poškozenému mediace nabízí příležitost „seznámit“ pachatele přímo s tím, co způsobil, a domoci se tak nejen materiálního, ale i mezilidského narovnání své újmy. Obviněný má pak příležitost vyjádřit své potřeby, ale také pojmenovat své povinnosti a přijmout odpovědnost v souvislosti s náhradou jím způsobených škod. Přínosem mediace je i to, že umožňuje domluvit se na rychlém a přijatelném způsobu náhrady škody. Výsledky mediačního jednání může pak státní zástupce nebo soudce zohlednit ve svém rozhodnutí.

Jaký výzkum bude následovat?

V příštím roce dokončíme obsáhlý výzkum, který se věnuje zkoumání uplatnění nového trestního zákoníku v praxi, zejména alternativních trestů a opatření. Asi už dnes můžeme říci, že tento probíhající projekt přinesl řadu zajímavých a užitečných poznatků, ale samozřejmě také otevřel další otázky a problémy. Myslím, že je rozhodně důležité, aby se výzkum IKSP zaměřil na soustavný výzkum sankční politiky v širším kontextu a mohl tak přinášet poznatky užitečné z hlediska jejích možných a potřebných korekcí. V roce 2016 zahájíme nový výzkumný cyklus a toto bude jeden ze směrů, který rozhodně budeme navrhovat.

Mezi studiemi IKSP se poměrně často vyskytuje téma trendů kriminality. Jakým způsobem se kriminalita v poslední době změnila? Jaké jsou „nejnovější trendy“?

Bylo by možné hovořit o více zajímavých jevech, které se projevují ve vývoji kriminality – tady je ovšem nutné podotknout, že nyní hovoříme o kriminalitě známé, hlášené, registrované, kterou nám ukazují statistické údaje. Nicméně za podstatný trend lze považovat relativní stabilizaci a i částečný pokles rozsahu registrované kriminality, což na jedné straně odpovídá trendům registrované kriminality ve světě, ale samozřejmě na straně druhé budí otázky, zda jde o skutečný pokles nebo o částečný „přesun“ kriminality do oblastí, kde je hůře zjistitelná a více latentní, např. do trestné činnosti, která probíhá na elektronických komunikačních sítích. Druhým významným trendem je postupný nárůst podílu recidivistů na počtu známých pachatelů, což je trend, který je znepokojující a vyvolává tlak na hledání možností řešení, jak se s nárůstem recidivy vyrovnávat.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články