Soulož jako předehra zabití (Post coitum omne animal triste?)

Jedovaté jazyky v naší justici občas komentují údajné snahy některých senátů Nejvyššího soudu ČR získat z každého projednávaného případu judikát a z kdejakého zločinu sotva okresního významu vyrobit smysluplnou právní větu celostátního dopadu.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

K těmto zlým jazykům jsem nikdy nepatřil a patřit nebudu ani teď, neboť navržená právní věta z poslední várky návrhů, jež Nejvyšší soud rozesílá před jejich schválením jednotlivým soudům k připomínkám, mě spíše než cokoliv jiného pobavila.

Takhle má přece vypadat propagace právního vzdělávání občanstva! Vždyť téma by mohl bez dalšího převzít i náš nejprodávanější deník, ekonomicky ohrožený ztrátou života jedné nešťastné zpěvačky.

Nebudu vás dlouho napínat a přejdu k citaci navržené právní věty:

Silné rozrušení ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné (obviněný se po pohlavním aktu cítil v depresi a vyčítal si způsob svého chování) nelze podřadit pod pojem silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 168/2012)

Pro úplnost ocituji znění ustanovení § 141 odst.1 tr.zákoníku, zabití:

Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.

V tomto ustanovení jde o privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle § 140 TrZ, která by měla postihovat nižším trestem případy, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, ze strachu, úleku nebo zmatku, nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Tedy za okolností natolik mimořádných, že je mu poskytnuto dobrodiní v podobě sníženého trestu oproti „normální“ vraždě. Musíme zároveň rozlišovat, že privilegující okolnosti jsou dvojího charakteru. Může jít o jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt), nebo jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace). Mimochodem, je třeba si pamatovat, že u provokace zákonodárce silné rozrušení pachatele nevyžaduje.

Uvědomte si, jak moc je toto ustanovení pro pachatele příznivé! Jak důležité je pro obhajobu dosáhnout právní kvalifikace skutku právě podle § 141 odst.1 tr. zákoníku. Vždyť trestní sazba tohoto ustanovení umožňuje soudnímu senátu uvažovat nad tím, že za úmyslné usmrcení člověka uloží podmíněný trest! (srovnej § 81 odst.1 TrZ)

A nyní zpět k navržené právní větě.

Domnívám se, že člověk nemusí být ani právník, aby mu zmíněná argumentace, jíž nebylo popřáno sluchu, připadala poněkud absurdní. Méně komicky již vyznívají pasáže předmětného rozhodnutí, v nichž NS ČR polemizuje s námitkami vznášenými obviněným, který byl nalézacím soudem uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 TrZ. Obviněný tvrdil, že se činu dopustil v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli způsobeném kombinací jeho sexuální odchylky (satyriázy, neboli extrémně zvýšeného sexuálního pudu) a předchozího pohlavního styku s poškozenou. Takový názor však podle Nejvyššího soudu nekoresponduje zjištěnému skutkovému stavu, neboť obviněný vůči poškozené užil násilí až v době následující po pohlavním styku a jeho pohnutkou nebyla primárně zvýšená potřeba vlastního pohlavního uspokojení. Obviněný namítal, že pokud soud neuzná jeho primární námitku ohledně jeho údajně vymizelých ovládacích schopností a s tím spojené nepříčetnosti, má být jeho jednání kvalifikováno maximálně jako zabití podle § 141TrZ, neboť se jej dopustil v silném rozrušení majícím původ v jeho zmíněné sexuální odchylce, respektive předcházejícím pohlavním styku s poškozenou.

Nejvyšší soud mimo jiné také připomíná, že soudní praxe již přijala výklad znaků objektivní stránky skutkové podstaty zabití, přičemž za „silné rozrušení“ považuje duševní stav, v němž pachatel vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, zpravidla i navenek, které se podílí na jeho dalším jednání i v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice). Tento stav může být vyvolán i pocitem vlastního strachu, úleku, zmatku nebo jiným omluvitelným hnutím mysli pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti právě proto, aby byla způsobilá vyvolat silné rozrušení pachatele, např. strach o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví.

K předmětnému jednání obviněného došlo po předem domluveném pohlavním styku s poškozenou, kdy se podle vlastní výpovědi obviněný vrátil ze sprchy a vyhověl žádosti poškozené, aby jí masíroval záda. Ze zjištěných okolností nevyplynula žádná sexuální motivace jeho činu a tedy případná spojitost mezi užitým násilím a znalci konstatovanou hypersexualitou obviněného nepřipadala v úvahu. Navíc sám obviněný uvedl, že po pohlavním aktu se cítil v depresi, vyčítal si způsob svého chování, stalo se tak až po pohlavním uspokojení obviněného. Tedy v okamžiku momentálního odeznění jeho zvýšené sexuální potřeby, přičemž násilí na poškozené se dopustil ve stavu výčitek k vlastnímu chování, dle jeho výpovědi zejména s ohledem na svou rodinu, popudila jej i vulgární výtka k jeho osobě od poškozené. Znalci se kromě jiného shodli v tom, že obviněný trpí poruchou osobnosti – je nevyrovnaný, emočně nestabilní, výbušný, s hluboce potlačovanou agresivitou.

Na základě všech těchto i dalších uvedených skutečností tak Nejvyšší soud uzavřel, že silné rozrušení ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, nelze podřadit pod termín silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1TrZ, a proto námitka obviněného na změnu právního posouzení skutku není důvodná. Soudy naprosto správně zjištěné skutkové okolnosti posoudily jako trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

Ano, rozhodnutí samému a závěrům v něm učiněným jistě nelze vytknout ani to nejmenší. Na druhou stranu však navržená právní věta působí tak trochu jako dobývání se do otevřených dveří. Nebo si dokážete představit rozumně uvažujícího soudce, který by na podobnou argumentaci přistoupil? 

Nepochybně však splní svůj účel minimálně v tom, že se mnohý z nás znovu, někdo možná i poprvé, opravdu zamyslí nad smyslem zákonného ustanovení § 141 tr.zákoníku.

Jen doufám, že se v brzké době nedočkáme návrhu další právní věty, že dobrovolnou soulož poškozené s obviněným opravdu nelze označit za předchozí zavrženíhodné jednání poškozené vůči obviněnému ve smyslu § 141 odst.1 tr.zákoníku!

 

 

  

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články