Stalking (nebezpečné pronásledování) – část I.

Stalker nebezpečně pronásledující svou oběť. Co vše si lze pod stalkingem představit?

JUDr. Jana Tomešováadvokátka, Advokáti Písek

Trestný čin, konkrétně přečin nebezpečného pronásledování byl zaveden do našeho právního řádu s účinností od 1. 1. 2010 novým trestním zákoníkem č. 40/2009 Sb.. Širší veřejnosti je spíše znám pod anglickým pojmem stalking, který původně označoval v řeči lovců stopování a přiblížení se k lovené zvěři. Toto označení ve své podstatě výstižně shrnuje jak záměr pachatele, tak pocity oběti tohoto trestného činu. Od té doby se výklad nebezpečného pronásledování díky četné judikatuře poměrně ustálil a byla vyřešena řada souvisejících otázek, zejména jakým způsobem vymezit hranici závažnosti jednání pachatele, tedy kdy je již na místě posuzovat pronásledování osoby jako trestný čin. 

Vzhledem k šíři této problematiky bude pojednání rozděleno do více článků, přičemž v této první části se budu zabývat základním vymezením a některými znaky tohoto trestného činu. 

Pojem nebezpečného pronásledování

Přečinu nebezpečného pronásledování se dle ustanovení § 354 trestního zákoníku[1] dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že

a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,

b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,

c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje,

d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo

e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu,

a tímto jednáním v něm vzbudí důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Je možno se setkat také s definicí pojmu stalking, obvykle používané zejména v odborné psychiatrické a psychologické literatuře, dle které se jím rozumí obsesivní fixace známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Pachatel pronásleduje vyhlédnutou oběť dopisy, telefonicky, SMS zprávami či vtíráním do její blízkosti[2]

Zajímavé je zařazení tohoto trestného činu mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, do podskupiny trestných činů narušujících lidské soužití. Dle zákonodárce je důvodem tohoto zařazení zájem na ochraně nerušeného lidského soužití, což potvrdila i judikatura[3]. Konkrétně je předmětem ochrany tělesná a duševní integrita, osobní svoboda a soukromí každého jedince.  

Nebezpečné pronásledování v sobě zahrnuje několik zásadních pojmových znaků, které musí být jednáním pachatele naplněny a k nimž se postupně judikatura vyjadřovala:

  1. dlouhodobé pronásledování,
  2. prováděné v taxativně vymezených formách jednání,
  3. způsobilost jednání vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých[4].

Formy nebezpečného pronásledování 

Na prvním místě je vždy nutno zkoumat, zda pronásledování oběti odpovídá některé z taxativně vymezených forem, jak jsou specifikovány výše pod písm. a)-e) výše. Jiné formy pronásledování nelze pod tento trestný čin zařadit. Zákonná definice je však natolik široká, že pokrývá stalking tak, jak je obecně odbornou literaturou vymezen a v principu i veřejností obvykle chápán.

Ke spáchání trestného činu postačí alespoň jedno z definovaných jednání, v praxi se však obvykle pachatelé dopouští pronásledování vícero způsoby. V předmětných rozhodnutích se objevuje většina forem (obvykle tedy v kombinaci). Pouze zřídka se vyskytuje zneužití osobních údajů oběti za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu [tj. forma vymezená pod písm. e) ustanovení § 354 odst. 1 trestního zákoníku]. K ostatním podobám je níže uvedeno, jak se odráží při posuzování jednání stalkerů v rozhodovací praxi.

a) Výhružky

Obsahem výhružky může být ublížení na zdraví nebo jiná újma; na rozdíl od trestného činu nebezpečného vyhrožování dle § 353 trestního zákoníku, kde jde o vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Při posuzování výhružek tak není třeba dovodit intenzitu újmy (ať již na zdraví nebo jiné) jako těžké, což značně rozšiřuje okruh možností. Může jednat o výhružky způsobení škody na majetku, poškození pověsti, narušení rodinného života apod. V případech týkajících se bývalých partnerů se výhružky bohužel nezřídka týkají dětí (možné vyloučení oběti z péče, pomluvy oběti jako rodiče atd.)

b) Vyhledávání osobní blízkosti

Při posuzování tohoto jednání judikatura převzala výklad odborné literatury a vychází z toho, že vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širším smyslu a zahrnout pod tento pojem nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, "doprovázení", "pozorování" (např. denní čekání před domem, "doprovod" při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. "noční hlídky" před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.).[5] Soudy vychází z toho, že jedině takto širokým výkladem lze dospět k účinné ochraně jedince před závažnými útoky do jeho soukromí.

c) Vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace, písemně nebo jinak

Za tuto formu pronásledování je považováno zejména:

  • opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem),
  • zahlcování elektronické pošty spamy,
  • záměrná distribuce počítačových virů,
  • opakované vzkazy,
  • nevyžádaná volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku,
  • textové zprávy,
  • tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod.
  • tzv. telefonní teror, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní, ale i v noční době.[6]

Vzhledem ke snadnosti kontaktování oběti tímto způsobem se jedná o velmi častou podobu stalkingu, pachatelé mívají tendenci toto jednání bagatelizovat. Tato forma bývá nezřídka kombinovaná právě s výhružkami, které jsou zasílány právě za pomoci prostředků elektronické komunikace.

d) Omezení obvyklého způsobu života oběti

Jednání pachatele může zasahovat do života oběti rozličnými způsoby, zejména může dojít k situacím, kdy oběť nebude moci žít obvyklým způsobem, nebo její život bude významně narušen. V návaznosti na jednání pachatele tak může být oběť nucena vyhýbat se určitým místům nebo aktivitám, případně svůj život organizovat jiným způsobem, aby docházelo k co nejmenšímu kontaktu s pachatelem[7]. Toto hledisko může být subjektivní a bude značně záležet na konkrétních okolnostech daného případu.

Dlouhodobé pronásledování 

Pronásledování musí vždy trvat po určitou dobu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují.[8] V žádném případě pak nemůže být znak dlouhodobosti splněn jedním aktem. Při posuzování jednotlivých případů je však nutno jasně vymezit, kdy je již podmínka dlouhodobosti splněna.

Odborná literatura při použití termínu dlouhodobost odkázala na ustálené chápání tohoto pojmu (zejména v zahraničních zdrojích) a vychází z toho, že se jedná o opakující se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděné jednání. Tuto velmi obecnou definici však doplňuje již mnohem určitějším konstatováním, že z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí, přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů[9]. Tuto definici převzala i judikatura a odkazuje na ni v řadě rozhodnutí[10].

Přestože by se tedy mohlo z výše uvedené definice zdát, že postačí jednání pachatele trvající pouze jeden měsíc a počet kontaktů může být relativně malý (více než 10), praxe se ve skutečnosti touto cestou nevydává. Obvykle soudy považují pronásledování za dlouhodobé, pokud pachatel vyvíjí nežádoucí aktivity vůči oběti nejméně v řádu několika měsíců, přičemž se musí jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech nebezpečně gradovat[11].  

Při zkoumání příslušné judikatury a popisu jednotlivých případů lze vyčíst, že obvykle trvalo posuzované jednání pachatele řadu měsíců, případně více než rok, v některých případech dokonce několik let. Přesto však může postačovat ke spáchání trestného činu i pronásledování kratšího trvání za předpokladu splnění dalších podmínek.

Nejvyšší soud se zabýval případem, kdy pachatel pronásledoval oběť od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013, tedy skutečně pouze jeden měsíc, a dovodil, že znak dlouhodobosti může být dovozen i u pronásledování, které trvá kratší dobu, tzn. např. čtyři týdny. K tomu závěru však lze dojít v případě, že dochází k intenzivnímu a důraznému vyhrožování nebo k velmi vytrvalým, četným a obtěžujícím kontaktům. Významnou roli hrají rovněž prostředky a použitá forma i dopad, jaký na poškozeného mají, a v jaké závažnosti se u něj projeví konkrétní důvodná obava. V případě hraniční doby pronásledování je tak třeba klást obzvláštní důraz na to, aby šlo o velkou intenzitu kontaktu. V posuzovaném případě měl Nejvyšší soud tuto podmínku za splněnou, protože pachatel kontaktoval poškozenou dvěma až třemi telefonáty denně a zaslal jí více než 90 SMS za dobu čtyř týdnů. Takovéto kontaktování je dle předmětného rozhodnutí již dostačující k tomu, aby se jednalo o vytrvalé pronásledování prostředky elektronické komunikace. V návaznosti na tyto úvahy vyslovil Nejvyšší soud následující právní závěr: „Zákonný znak ‚jiného dlouhodobě pronásleduje‘ u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku může být spatřován i v době trvající jeden měsíc, jestliže jde o velmi intenzivní jednání vyznačující se soustavností, úporností, tvrdošíjností, a pro svou nebezpečnost vyvolává důvodnou obavu u poškozeného a případně graduje ve fyzické násilí, výrazně vybočuje z mezí normálních společenských vztahů, je prováděno různými prostředky a spočívá v kombinaci alternativ vymezených v citovaném ustanovení.“ [12] 

V dalším článku k této problematice se budu zabývat posledním klíčovým znakem tohoto trestného činu, tj. způsobilosti vyvolat důvodné obavy na straně oběti, a dále některými dalšími aspekty týkajícími se posouzení stalkingu. 


[1] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění.

[2] Čírtková L: Psychologické poznatky k nebezpečnosti pronásledování (stalking). Kriminalistika, 4/2004.

[3] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn.: 4 Tdo 1333/2013.

[4] Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, Zvláštní část (§ 140 až 421), 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, str. 3293-3294.

[5] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn.: 4 Tdo 1333/2013.

[6] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn.: 4 Tdo 1333/2013.

[7] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn.: 8 Tdo 94/2017.

[8] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn.: 4 Tdo 777/2018.

[9] Viz Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, Zvláštní část (§ 140 až 421), 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, str. 3295.

[10] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn.: 4 Tdo 777/2018 apod.

[11] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014. sp. zn.: 3 Tdo 1360/2014.

[12] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn.: 8 Tdo 178/2019, usnesení bylo publikováno v 8/2019 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři