Trestněprávní postih pomluvy v evropských zemích a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Zdroj: Fotolia

Trestněprávní postih pomluvy v evropských zemích a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva

Více než v polovině zemí Evropské unie existuje trestněprávní postih za pomluvu. International Press Institute (IPI) vydal v červenci 2014 souhrnnou zprávu (aktualizovanou v březnu 2015) s komparací úpravy trestného činu pomluvy v evropských zemích, jejich vztahu k civilněprávní úpravě ochrany osobnosti a standardům práva na svobodu projevu.

JUDr. Eva Ondřejová LL.M.  Ph.D.

JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D.

advokátka v Praze

JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D.

advokátka v Praze

Zpráva hodnotí rozsah, v jakém národní úpravy trestného činu pomluvy v EU splňují mezinárodní standardy kladené na svobodu projevu a uvádí zásadní otázky k možné budoucí změně v právních řádech tak, aby nedocházelo k tzv. chilling effectu, tedy negativnímu dopadu na svobodu projevu, nejen zvnějšku, ale i zevnitř.

Ochrana cti a pověsti má klíčový význam pro ochranu pověsti člověka, jeho vážnosti ve společnosti, kterou si celoživotně vybudoval. Tato ochrana však mnohdy neslouží tomuto účelu, ale pro prominentní osoby může sloužit jako nástroj pro umlčení kritiky.[1] Je nutné nalézt rovnováhu mezi ochranou pověsti člověka a právem na svobodné vyjadřování a na informace. Trestní právo tento balanc nemůže nalézt, trestní sankce jsou neproporcionální způsobené újmě, zvláště za situace, když jsou zde jiné možnosti nápravy. Trestní řízení je vedeno státními orgány, nepředstavuje náklady pro stížnost podávající osobu, což může vést ke zneužití. Naopak u civilněprávního řízení je silný konsenzus ohledně vhodnosti udělení finanční sankce jako náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Mezinárodním trendem je dekriminalizace pomluvy (Zimbabwe, Ghana, Jamajka, Mexiko), z evropských zemí za posledních pět let došlo ke zrušení trestněprávní odpovědnosti za pomluvu ve Velké Británii, Irsku, Makedonii, Černé Hoře či Rumunsku. Ve Finsku došlo ke zrušení trestu odnětí svobody, kromě případu zvlášť závažné pomluvy, ve Francii k dekriminalizaci urážky prezidenta. V Polsku je odnětí svobody možné pouze pokud byla pomluva spáchána prostřednictvím médií. Naopak ke zhoršení došlo v Chorvatsku, když byl v roce 2013 zaveden trestný čin očernění. Očernění (zostuzení) je definováno jako rozšiřování údajů o osobě vůči třetí osobě, které je způsobilé ublížit pověsti nebo cti dotyčné osoby.[2]

Z 28 zemí Evropské unie pouze pět dekriminalizovalo pomluvu, patří mezi ně Velká Británie, Irsko, Rumunsko, Kypr a Estonsko. Z kandidátských zemí dekriminalizovali pomluvu Republika Makedonie, Černá Hora či Srbsko v tom rozsahu, že není možné uložit trest odnětí svobody.

Z 23 zemí, kde je pomluva trestným činem, dvacet umožňuje uložení trestu odnětí svobody (mimo Francii, Bulharsko a Chorvatsko). V průměru je maximální výše trestu odnětí svobody dva roky, nad průměrem silně vyčnívá Slovensko s osmi lety u kvalifikované skutkové podstaty. V Nizozemí a Španělsku pachatel může ztratit některá politická práva, jako právo volit nebo vykonávat veřejnou funkci. Zákaz určité činnosti je možný v Bulharsku a Nizozemí.

Některé členské státy nadále obsahují skutkovou podstatu pomluvy pro urážku státních symbolů, ale i mezinárodních veřejných činitelů, zahraničních symbolů státu či dokonce mezinárodních organizací.

V 17 státech je explicitně umožněno, aby bylo zahájeno trestní stíhání pro urážku mrtvého. Finsko a Francie zužuje postih na případy, kdy se pomluva dotkne přeživších osob blízkých. V dalších státech je pomluva mrtvého samostatný trestný čin.

Ve 20 zemích existuje vedle pomluvy i trestný čin urážky. Jako injuria je např. v jižních zemích považována urážka osoby, která je přítomna, jedná se nejen o hodnotící ale i faktické tvrzení. Naopak v Belgii, Francii a Lucembursku se jedná pouze o hodnotící tvrzení či obvinění.

Problémem trestní úpravy je vágní definice pomluvy a absence zákonných obran. Rozdíly v rozhodování soudů nižší a vyšší instance vedou k rozpolcenosti judikatury. Konečně nejzásadnějším problémem je disproporce sankcí, která je předmětem rozhodování Evropského soudu pro lidská práva.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva

Evropský soud pro lidská práva rozhodoval již přes sto stížností pro porušení čl. 10 Úmluvy v případech, jejichž předmětem je trestný čin pomluvy. Mezi stěžovatele patří zejména novináři, odsouzení za pomluvu učiněnou prostřednictvím médií a osoby, které jsou odsouzeny za pomluvu proti veřejně činným osobám nebo osobám veřejného zájmu, kam patří politici nebo soudci.

Evropský soud pro lidská práva se nevyjádřil ke zrušení trestněprávní úpravy pomluvy, ale doposud nepotvrdil žádné rozhodnutí, kterým byla uložena za trestný čin pomluvy sankce odnětí svobody. Odnětí svobody by muselo přicházet pouze za situace hrubé a závažné pomluvy, která by byla učiněna s prokazatelným úmyslem vážně poškodit oběť.[3] Co se týče pokuty, neproporcionální pokuta může mít odstrašující dopad na svobodu slova, zejména v informování o politických kauzách a případech státních orgánů.[4] ESLP se vyjádřil rovněž k veřejným činitelům, když veřejný činitel musí snést více kritiky než běžný občan, neboť se svým chováním a jednáním vystavuje kritice veřejnosti.[5] Podstatným porušením svobody projevu by bylo požadovat prokázání pravdivosti hodnotících úsudků (názorů)[6]. Co se týče důkazního břemena, v politických kauzách by bylo neproporcionální, pokud by žalovaný měl dokazovat pravdivost svých tvrzení, zejména pokud novinář čerpal z důvěryhodných zdrojů.[7] Obdobně je chráněno právo uveřejnit informace ve veřejném zájmu, pokud novinář udělal nezbytné kroky k ověření faktů, avšak informace se ukáže později jako nepravdivá.[8]

Aktuálním rozhodnutím Velkého senátu je věc Morice proti Francii[9] ze dne 23. 4. 2015.

Velký senát jednomyslně konstatoval porušení čl. 10 Úmluvy v případu francouzského advokáta Oliviera Morice, který byl v roce 2009 pravomocně odsouzen pro trestný čin pomluvy úřední osoby k pokutě 4.000 €. Skutkový stav byl následující, pan Morice jako právní zástupce vdovy po francouzském soudci Bernardu Borrelovi, který byl zastřelen, napsal v roce 2000 ministru spravedlnosti dopis, ve kterém namítá, že soudce, který byl pověřen vyšetřováním vraždy, v soudním spise zatajoval důkazy a měl nadstandardní vztahy ke státnímu zástupci. Toto jednání nazval jako zcela v rozporu se spravedlností a nestranností justice. Část dopisu a vyjádření pana Morice bylo publikováno v deníku Le Monde spolu s uvedením dalších šetření soudce pro zmizení důkazů ze spisu. Národní soudy dovodily, že byla překročena míra kritiky soudce a soudního systému.

Velký senát konstatoval, že advokáti hrají klíčovou roli prostředníka mezi veřejností a soudy a jako takoví mají povinnost upozorňovat na nezákonnost jednání soudů. Při kritice nesmí překročit meze stanovené stavovskými předpisy, nicméně pro zachování nezávislosti musí požívat záruky práva na svobody projevu. Ta je omezena jen v případech nezbytných v demokratické společnosti. Výroky jízlivé, satirické i kritické jsou v souladu s čl. 10 Úmluvy. Při hodnocení je nutné přihlížet k těmto kritériím:

a) povaha stěžovatele jako advokáta,

b) přínos do diskuze o věci veřejného zájmu,

c) povaha výroků,

d) konkrétní okolnosti případu,

e) povaha sankce.

Soud s přihlédnutím k těmto kritériím uzavřel, že se jednalo o vysoce sledovaný případ, který podnítil veřejnou diskuzi nad fungováním justice, proto také veškeré související informace podléhaly ochraně svobody projevu a práva na informace. Jednalo se o hodnotící úsudky obecné povahy o jednání v průběhu vyšetřování vraždy bez osobních invektiv, naopak vedené snahou o odhalení vážných nedostatků soudního systému. I tato sankce mohla způsobit chilling effect, neboť advokáti a jejich role ve společnosti vede k zachování debaty o věcech veřejného zájmu.[10]

Morar proti Rumunsku[11] ze dne 7. 7. 2015

Stěžovatel, rumunský novinář, v prezidentských volbách v roce 2004 uveřejnil čtyři články v satirickém magazínu Academia Catavencu, týkající se politického poradce jednoho z kandidátů, které naznačovaly, že pracoval jako špion pro dřívější totalitní režim a pral špinavé peníze z umělecké galerie ve Washingtonu DC. Přestože soud první instance shledal, že se jednalo o hodnotící úsudky o veřejně činné osobě, odvolací soud zhodnotil články jako tvrzení, která mohla způsobit zásah do dobré pověsti a odsoudil stěžovatele k pokutě ca 5.000 Kč a dále k satisfakci v civilním řízení. Soud konstatoval porušení čl. 10, neboť se jednalo o osobu veřejně činnou tím, že byla zainteresovaná v prezidentských volbách, byť ne přímo politicky angažovaná. Jako osoba veřejně činná musí snést vyšší míru kritiky, zejména je-li, jako v tomto případě, v mezích přípustné provokace a přehánění s charakteristických stylem pro satirické publikace. Nadto byla sankce nepřiměřená a stigmatizující.

Peruzzi proti Itálii[12] ze dne 30. 6. 2015

Stěžovatel, italský právník P. Peruzzi, napsal v roce 2001 předsedovi soudu v Lucca dopis, ve kterém si stěžoval na jednání soudce, tento dopis nechal kolovat jeho kolegům. Byl soudem první instance odsouzen ke čtyřem měsícům trestu odnětí svobody, odvolacím soudem pouze k pokutě ve výši 400 €. Soud neshledal porušení čl. 10. Soud neposuzoval, zda kritika směřovala vůči jednotlivému soudci nebo justici obecně, což bylo předmětem rozhodování národních soudů, ale zaměřil se na otázku, zda kritika nepřekročila přípustné meze v demokratické společnosti. Pokud se jedná o výroky, že soudce rozhoduje nespravedlivě a svévolně, soud považuje za hodnotící úsudky, a s odkazem na Lingens proti Rakousku za neoprávněné omezení svobody projevu. Nicméně výroky, že rozhoduje úmyslně špatně nebo z hrubé nedbalosti či bez odpovědnosti, považuje soud za obvinění, které by vedlo nejen k etické odpovědnosti soudce, ale i trestní, což překračuje limity svobody projevu, pokud stěžovatel neprokázal pravdivost svých tvrzení. Soud konstatoval, že zde nebyly důvody pro odnětí svobody stěžovatele, nicméně odvolací soud mu uložil pouze minimální pokutu. Soud konstatoval, že i přesto, že se dopis dostal k rukám dotyčného soudce a jeho kolegů, mohl způsobit zásah do dobré pověsti. Tento závěr byl předmětem disentního stanoviska, které odkazuje na chilling effect vůči kritice určitého povolání a rozporu se závěry Velkého senátu ve věci Morice proti Francii.

V případu Ristamäki a Korvola proti Finsku (2013) byli dva editoři odsouzeni za pomluvu i přesto, že tvrzení byla pravdivá, avšak národní soudy shledaly, že okolnosti vedly k mylné souvislosti s vlivným podnikatelem. Soud shledal porušení práva na svobodu projevu.

V případu Mika proti Řecku (2013) byl novinářce uložen trest odnětí svobody na osm měsíců podmíněně za pomluvu místního úředníka. Soud rozhodl, že její právo na svobodu projevu bylo porušeno z důvodu nepřiměřeného trestu. Stát nesmí ukládat nepřiměřená omezení pro předložení důkazů. Obdobně soud rozhodoval v případu v případu Kasabova proti Bulharsku (2011), když stěžovatelka byla povinna k úhradě pokuty, která převyšovala 35krát její měsíční příjem.

Evropské země patří k předním představitelům zastánců svobody projevu a jako taková je Evropská unie měřítkem pro rozvojové země. Tím, že v polovině evropských zemí dosud legislativa nereagovala na změnu poměrů a úprava je v rozporu se standardy svobody projevu, ztrácí Evropská unie kredit a nastavuje špatný obraz pro změnu v zemích, kde se stále bojuje za demokracii. Dekriminalizace de lege ferenda by byla více než žádoucí, nejen v České republice.

 

JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., advokátka[13]


[1] Zvláštní zpravodaj pro svobodu projevu při OSN ve své zprávě z roku 2000 i 2001 opakovaně upozorňuje a navrhuje zrušit trestněprávní postih pomluvy a nahradit je civilněprávní úpravou.

[2] V roce 2014 byl již za tento trestný čin odsouzen novinář, který zveřejnil informace o finančních problémech nemocnice dotované ze státních peněž.

[3] Castells proti Španělsku, stížnost č. 11798/85 ze dne 23.4.1992, bod 46.

[4] Lingens proti Rakousku, stížnost č. 9815/82 ze dne 8.7.1986, bod. 44; Tolstoy Miloslavsky proti Velké Británii, stížnost č. 18139/91 ze dne 13.7.1995, bod 49; Tammer proti Estonsku, stížnost č. 41205/98 ze dne 6.2.2001, bod 69.

[5] Lingens proti Rakousku, bod 42; Janowski proti Polsku, stížnost č. 25716/94 ze dne 21.1.1999, bod 33; Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, stížnost č. 13778/88 ze dne 25.6.1992.

[6] Dichand and others proti Rakousku, stížnost č. 29271/95 ze dne 26.2.2002, bod 42.

[7] Colombani proti Francii, stížnost č. 51279/99 ze dne 25.6.2002, bod 65. Navazuje na US doktrínu New York Times Co. v. Sullivan, 376 US 254 (1964), bod 279.

[8] Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, stížnost č. 21980/93 ze dne 20.5.1999, bod 65.

[9] Stížnost č. 29369/10.

[10] Došlo k potvrzení rozhodnutí ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru (Velký senát); Foglia proti Švýcarsku, Kabanov proti Rusku; Gouveia Gomes Fernandes a Freitas e Costa proti Portugalsku; Mor proti Francii; Ümit Bilgiç proti Turecku na rozdíl od rozsudků Barfod proti Dánsku; Prager a Oberschlick proti Rakousku;  Schöpfer proti Švýcarsku; Hrico proti Slovensku; Perna proti Itálii (Velký senát) či Karpetas proti Řecku.

[11] Stížnost č. 25217/06.

[12] Stížnost č. 39294/09.

[13] Podílela se na zprávě pro IPI k České republice. 

evropská unie svoboda projevu pomluva

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze