V krátkosti šlo o následující skutkovou situaci. Centrální banka si objednala tisk bankovek s podobiznou mořeplavce Vasca de Gamy u Tiskařství. Nejen, že Tiskařství dodalo bankovky Centrální bance, ale dodalo je později i kriminálnímu gangu, který padělané bankovky uvedl do oběhu na území Portugalska. Centrální banka následně z oběhu stáhla všechny bankovky s podobiznou Vasca de Gamy, a to jak zákonně vydané bankovky, tak bankovky padělané. Všem držitelům takto stažených bankovek (padělaných i zákonných) byly bankovky vyměněny za zákonné bankovky o stejné nominální hodnotě.
Centrální banka se domáhala vůči Tiskařství náhrady škody ve výši tržní hodnoty zákonných bankovek, které byly držitelům vyměněny za padělané bankovky.
Argumenty obou stran se točily kolem dvou základních otázek:
- Přerušila Centrální banka příčinnou souvislost nutnou pro přiznání náhrady škody, když sama svým jednáním stáhla z oběhu všechny bankovky s podobiznou Vasca de Gamy, tedy jak padělané bankovky, tak bankovky řádně vydané Centrální bankou?
- Jaká škoda vznikne Centrální bance v transakci, ve které Centrální banka vymění držiteli padělanou bankovku, čímž uvede do oběhu nové zákonné peníze?
Sněmovna Lordů rozhodla ve sporu ve prospěch Centrální banky a přisoudila jí plnou výši náhrady škody, kterou Centrální banka po Tiskařství před Sněmovnou Lordů nárokovala. Celou první část si můžete přečíst zde.
I.
Tiskařství před Sněmovnou Lordů nerozporovalo skutečnost, že z jeho strany došlo k porušení smluv na dodávky bankovky Vasco da Gama pro Centrální banku.
Součástí těchto smluv přitom nebylo ustanovení, které by Tiskařství zakazovalo dodat bankovku typu Vasco da Gama třetí osobě. Již v první instanci však soudce Wright J vyložil smlouvy tak, že Tiskařství mělo povinnost nedodávat bankovky typu Vasco da Gama třetí osobě, tj. mělo povinnost nakládat s tiskovými deskami pouze na základě souhlasu Centrální banky či pouze pro účely Centrální banky. Šlo o povinnost (ač výslovně neuvedenou v textu smluv), která byla samou podstatou smluv o tisku a dodávce bankovek a kterou smlouvy obsahovat musely, aby byl naplněn obchodní účel, který obě smluvní strany zamýšlely. Z tohoto důvodu byla povinnost nakládat s tiskovými deskami bankovky Vasco de Gama pouze na základě souhlasu Centrální banky posouzena jako součást obsahu smluv, když šlo o ustanovení, u nějž bylo předpokládáno, že bylo v úmyslu smluvních stran jej do smluv zahrnout („term implied in fact“).
II.
Tiskařství tudíž porušilo smlouvy, když dodalo bankovky typu Vasco de Gama neautorizované osobě, jejímž prostřednictvím se padělané bankovky dostaly do oběhu a Centrální banka je poté vyměnila držitelům za zákonné peníze. Sněmovna Lordů byla postavena před otázku, zda škoda, kterou Centrální banka utrpěla (nehledě na její výši), byla způsobena v příčinné souvislosti s porušením smluv, tedy s tím, že Tiskařství dodalo bankovky s podobiznou Vasca de Gamy neautorizované osobě, která padělané bankovky následně uvedla do oběhu.
Sněmovna Lordů došla k závěru, že Centrální banka byla v pozici, kdy nemohla konat jinak než vyměnit držitelům padělané bankovky za bankovky zákonné. Pokud by tak neučinila, vystavila by měnu obrovskému riziku nedůvěry, které by mohlo uvnitř Portugalska vyeskalovat až do té podoby, kdy by obchodníci odmítali escudo přijímat a fungování celé portugalské ekonomiky by bylo ohroženo. Výměna padělaných bankovek za bankovky zákonné tak byla z pohledu Centrální banky nevyhnutelným důsledkem předcházejících skutečností.
Příčinná souvislost nebyla dle Sněmovny Lordů narušena ani tím, že Centrální banka vyměňovala veškeré bankovky typu Vasco de Gama z nařízení portugalského ministra financí od 7. až do 26. prosince 1925, přestože mohla být v této době schopna rozeznat padělané bankovky od bankovek zákonně vydaných. Schopnost rozlišit padělané bankovky od bankovek zákonně vydaných i před 26. prosincem 1925 by však nic nezměnila na tom, že by Centrální banka musela v celém tomto období vyměňovat i padělané bankovky Vasco de Gama. Pokud by například od 16. prosince 1925 Centrální banka přestala vyměňovat padělané bankovky, zachovala by se diskriminačně vůči těm, kterým by padělanou bankovku nevyměnila – v důsledku takového počínání by Centrální banka opět vystavila měnu nedůvěře.
Škoda, která byla Centrální bance způsobena, byla posouzena jako škoda, která vznikla z přirozeného běhu věcí a kterou obě smluvní strany v době uzavírání smluv předpokládaly jako pravděpodobný výsledek porušení smluv, neboť kroky Centrální banky byly rozumně představitelné pro danou situaci.
III.
Na posouzení výše škody, která vznikla Centrální bance, nebyl ve Sněmovně Lordů jednotný názor. Tiskařství argumentovalo tím, že Centrální bance vznikla škoda pouze co do nákladů na tisk nových bankovek, zatímco Centrální banka vyčíslila škodu ve výši tržní hodnoty bankovek vyměněných za bankovky padělané.
Většina Sněmovny Lordů jasně rozlišila situaci, kdy jsou v držbě Centrální banky stále ještě nevydané bankovky. V takovém případě je jejich hodnota rovna ceně papíru a tisku bankovek. Pokud by shořely nevydané bankovky v držbě Centrální banky, Centrální banka utrpí škodu ve výši nákladů na jejich tisk. Jakmile však Centrální banka bankovky vydá, stávají se bankovky zákonnými penězi o nominální hodnotě, na kterou bankovky zní. Vydaná bankovka představuje dluh Centrální banky ve výši nominální hodnoty bankovky, který je po předložení splatný jejímu držiteli.
Minoritní názor, podle kterého byla Centrální bance způsobena pouze škoda co do nákladů na tisk bankovek vyměněných za bankovky padělané, se opíral právě o skutečnost, že vydaná bankovka představuje dluh Centrální banky, který po jejím předložení Centrální banka splní dluhem novým, a tak se to opakuje stále dokola. Tento koloběh nemá mít žádnou peněžní hodnotu a má jít o fakticky nesplatitelný dluh. Takový názor však zcela opomíjí účetní podstatu emise zákonných peněz.
Pokud Centrální banka vyměňuje padělané bankovky za bankovky zákonné, je ve stejné pozici jako při emisi zákonných peněz komerčním bankám, když výměnou padělaných bankovek Centrální banka „efektivně“ vydává nové bankovky do individuálních rukou. Při výměně padělané bankovky však Centrální banka nedostává žádnou protihodnotu a účetně jí vzniká ztráta, která není kryta žádným nabytím majetku. Výměnou padělané bankovky za bankovku zákonnou tak Centrální bance vzniká škoda ve výši tržní hodnoty vyměněné bankovky.
IV.
Rozsudek jistě stojí za samostatnou analýzu každého čtenáře a je napínavým čtením třeba právě místo detektivky[1].
Diskuze k článku ()