Veřejnost na vazebním zasedání!?

V trestním řízení není až tak neobvyklé, že se obhajoba snaží vytěžit maximum z každého procesně sporného postupu orgánů činných v trestním řízení. A to proto, že často dochází k tomu, že je u vyšších soudů s těmito formálně-procesními výhradami úspěšná, jako by vůbec nešlo o podstatu věci. A tak se řešilo, zda přítomnost veřejnosti v jednací síni má vliv na správnost soudního rozhodnutí!

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

Jedna ze základních zásad trestního řízení, vtělená do § 2 odst. 10 trestního řádu praví, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Tato zásada je blíže rozvedena v ustanovení § 199 odst. 2 tr. řádu, kde je zdůrazněna výchovná stránka veřejného projednávání trestních kauz, prostřednictvím kterého se má co nejúčinněji projevit výchovné působení trestního řízení na širokou veřejnost ve smyslu jejího aktivního zapojení do úsilí trestné činnosti zamezovat a předcházet. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen ve výjimečných případech, výslovně stanovených v zákoně.

Výjimky ze zásady veřejnosti obsahují např. ustanovení § 200 a 201 tr. řádu, podle nichž může být při hlavním líčení veřejnost vyloučena zejména proto, jestliže by veřejné projednávání věci ohrozilo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků. Dalšími důvody k vyloučení veřejnosti jsou nutnost probírání utajených informací, obavy z ohrožení mravnosti nebo nerušeného průběhu jednání soudu, či výslech agenta (§ 102a). Soud může po část hlavního líčení odepřít přístup i nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojnost hlavního líčení. Jde například o opilé osoby nebo soudu známé výtržníky. Lze také učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně, což probíhá nejčastěji formou vydávání vstupenek v počtu odpovídajícím místům k sezení (§ 201 odst. 1). Další prolomení zásady veřejnosti představuje samozřejmě stíhání mladistvých, u nichž s ohledem na možnou budoucí resocializaci, věk a rozumovou a mravní nevyzrálost dal zákonodárce přednost ochraně jejich osobního soukromí, když mimo jiné stanovil, že hlavní líčení probíhá neveřejně, pouze v přítomnosti obžalovaného, jeho dvou důvěrníku, obhájce a dalších osob přesně vyjmenovaných v ust. § 54 zák. č. 218/2003 Sb.

Zásada veřejnosti řízení je současně i ústavní zásadou, která má být jednou ze záruk férovosti a zákonnosti trestního procesu a výkonu širší veřejnosti otevřené (a nikoli kabinetní) justice. Představuje nenahraditelnou kontrolu nad výkonem soudnictví a její prolomení je proto, jak výše uvedeno, omezeno na několik málo zákonem přesně definovaných situací, kdy jiný zájem (zájem na ochraně osobnosti svědka, na ochraně tajné informace či udržení pořádku v jednací síni) převažuje nad zájmem na transparentnosti řízení a právem na informace.

Dosud jsem se domníval, že pokud se kdy objeví v trestním řízení nějaké připomínky vztahující se k zásadě veřejnosti procesu, bude se nejspíš jednat o námitku proti vyloučení veřejnosti, tedy proti omezení a prolomení této zásady. Nedávno jsem však měl příležitost si položit otázku opačnou, tj. jaké následky může mít přítomnost veřejnosti u úkonu, kde tuto její účast trestní řád nepředpokládá. Konkrétně šlo o stížnost obžalovaného proti usnesení o ponechání ve vazbě, které soud, a to již po podání obžaloby a ve stadiu řízení před soudem, vynesl ve vazebním zasedání za přítomnosti veřejnosti. Přítomnost osob při vazebním zasedání upravuje ustanovení § 73f takto:

(1) Vazební zasedání se v řízení před soudem koná za stálé přítomnosti všech členů senátu.

(2) Vazebního zasedání se vždy účastní obviněný; jeho účast může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Účast státního zástupce a obhájce při vazebním zasedání není nutná.

(3) Vazební zasedání se koná bez účasti veřejnosti.

Dle komentáře k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013) se tímto ustanovením vyjadřuje jasná a nezpochybnitelná skutečnost, že vazební zasedání se koná bez účasti veřejnosti a jde tedy o jednu z výjimek ze zásady veřejnosti, což je dáno zvláštní povahou a účelem vazebního zasedání. Soud nebo v přípravném řízení soudce rozhoduje o vazbě obviněného, posuzuje otázky, které není jednoznačně namístě (a také vzhledem k potřebám dalšího řízení – vyšetřování nebo řízení před soudem, ale i s ohledem na ochranu obviněného i zájmy jiných osob) zpřístupňovat veřejnosti.

Formulováno to není úplně striktně, jistě bude záležet na tom, o jaké otázky konkrétně půjde a nepochybně svou roli hraje především zájem na důsledném dodržování zásady presumpce neviny. Ta totiž slouží i jako nástroj ochrany osobnosti a dobré pověsti obviněného, a i z tohoto důvodu je poskytování informací o trestním řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení do značné míry omezeno.

Tato omezení najdeme v ust. § 8a  8d tr.řádu, kde však již z prvého odstavce § 8a je zřejmé, že zákonodárce rozlišuje mezi řízením před soudem a řízením přípravným, jemuž je poskytnuta vyšší ochrana. V přípravném řízení totiž nesmějí orgány činné v trestním řízení zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Po podání obžaloby a při projednávání věci před soudem je však už situace zase úplně jiná, „všichni“ vědí, kdo je obžalován, z čeho, jakým způsobem se obhajuje, jaké jsou argumenty obžaloby atd., a stejně tak nejsou tajemstvím důvody vazby, pokud je obžalovaný stíhán vazebně. Jaké otázky, jež není namístě zpřístupňovat veřejnosti, mohou tedy být na pořadu dne?

Nesmíme předně zapomenout, že hlavním důvodem, proč se institut vazebního zasedání objevil v trestním řádu, nebylo zabezpečení nějakého utajení části trestního procesu, ale zajištění práva obviněného na jeho osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě. Jde tedy o specifickou procesní formu, v níž se realizuje právo obviněného uvést významné okolnosti pro jeho ponechání na svobodě nebo propuštění, stručně řečeno, právo vyjádřit se k důvodům vazby a dalším otázkám, které v této souvislosti považuje za důležité.   

Za nejpodstatnější ovšem považuji znění § 73d odst. 1 tr. řádu, podle kterého koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám. Je tedy zřejmé, že rozhodnout o vazbě lze především v rámci hlavního líčení i veřejného zasedání, a teprve pokud se právě v dosahu příslušných lhůt nekonají, provede soud (při splnění dalších zákonných podmínek) vazební zasedání.

Ustanovení § 73f odst. 3 tr. řádu proto v mých očích představuje spíš jakýsi předpoklad pro rychlejší a klidnější průběh rozhodování o vazbě, jehož nedodržení rozhodně neznamená, že by soud jakkoli porušil práva obviněného či jinak znehodnocoval průběh úkonu nebo by mělo vliv na jeho výsledek, tedy konečné rozhodnutí.

Proto se plně ztotožňuji s odůvodněním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který pod sp. zn. 11 To 54/2015 napsal mj. toto:

Obžalovaným N. Ch. N. zmíněná přítomnost veřejnosti při vazebním zasedání je sice nestandardní, avšak nezakládá takové pochybení, jež by vlastní vazební zasedání činilo nezákonným a jeho výsledek neprocesním a nepoužitelným. Ostatně s danou námitkou se již vypořádal předseda senátu při vlastním vazebním zasedání. Ze znění § 73d odst. 1 tr. řádu je zřejmé, že se o vazbě rozhoduje převážně v hlavním líčení či veřejném zasedání, tedy veřejně a za účasti veřejnosti. Zákon tak favorizuje veřejné projednání a rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání jako speciální typ řízení se sice podle § 73f odst. 3 tr. řádu koná bez účasti veřejnosti, avšak nejedná se o kategorický imperativ, který se váže k účasti obviněného při vazebním zasedání (§ 73f odst. 2 věta první tr. řádu). Předseda senátu vystupuje (při uplatnění analogie § 203 odst. 1 tr. řádu)  i při vazebním zasedání jako dominus litis tohoto řízení. Pokud tedy předseda senátu přítomnou veřejnost nevnímal jako zásah do vazebního zasedání a byla i při povolené účasti veřejnosti zachována důstojnost a vážnost vlastního jednání (analogické použití § 203 odst. 2 tr. řádu), lze i jím uplatněný procesně neobvyklý postup z pohledu stížnostního soudu akceptovat.

Obžalovaný se tedy domáhal propuštění z vazby s tím, že připuštěním veřejnosti se rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby stává nezákonným.

Schválně si tipněte, zda mu přítomnost veřejnosti na vazebním zasedání natolik bránila ve výkonu jeho procesních práv, že to namítal již během jednání on sám, či jeho obhájce!

Hodnocení článku
85%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články