Vyhlašování rozsudků větších než malých

Přibývá v trestní justici spisů, kde popis skutků, jichž se měli obžalovaní dopustit, čítá mnoho stránek, někdy i desítky listů. Nejsou ani na okresním soudu tak zvláštní případy, kdy je žalováno deset i více spoluobžalovaných, nebo, kde jsou i stovky poškozených a svědků (naposledy vzpomínám na kauzu lékařky vykazující opakovaně a po léta fiktivní zdravotní úkony u desítek pacientů).

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Shutterstock

Zkrátka, není až takovou výjimkou, že má soudce v jednací síni vyhlásit rozsudek, jehož čtení včetně trestů a výroků o náhradě škody trvá i několik hodin.

Podmínky, za kterých se rozsudek musí vyhlásit, jsou upraveny poměrně jednoznačně v § 128 trestního řádu: 

Vyhlášení rozsudku

 (1) Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu.

 (2) Vyhlašují se úvodní slova "Jménem republiky", plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován…..

Znění zákona zjevně nedává rozumnou šanci čtení výroku v jednací síni nějak zásadně zkrátit. 

Přitom v době před používáním nahrávacího zatřízení nebylo až takovou výjimkou, že předseda senátu místo čtení dlouhého popisu skutku odkázal na znění obžaloby, případně zdůraznil jen tu pasáž, kde soud dospěl k jinému skutkovému závěru, než jaký obžaloba dovozovala. A ve většině případů byli všichni účastníci za takové zestručnění vděčni. Nejen kvůli úspoře času, ale pro obžalované to znamenalo i šetření nervů, když v případě uznání viny se druh a výši trestu dozvěděli mnohem dříve. Pro obhájce, státního zástupce a zmocněnce poškozeného pak taková formulace znamenala rychlejší orientaci ve skutkových zjištěních soudu a tím pádem snazší úvahu nad případným odvoláním.

Přes všechny tyto výhody byl však takový postup v rozporu s formálním zněním zákona, a tak občas některá ze stran, obvykle obhajoba, takové porušení textu § 128 trestního řádu namítala nejen v odvolání, ale i v mimořádných opravných prostředcích. Že se tak dělo, dokládají ostatně i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Například rozhodnutí NS 4 Tdo 1089/2012:

Jestliže soud vyhlásil rozsudek v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tr. ř. tak, že ve výroku o vině zcela chyběl popis skutkových okolností, o něž se tento výrok opírá, pak jde o vadu rozsudku spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Taková vada nemůže být zhojena ani následným doplněním popisu skutku v písemném vyhotovení rozsudku, neboť podle § 129 odst. 1 tr. ř. musí vyhotovení rozsudku být ve shodě s obsahem vyhlášeného rozsudku.

Podobně praví i starší judikatura, B 2/1978-6: Vyhlášení rozsudku musí být v naprostém souladu s obsahem rozsudku, jak byl odhlasován. Do protokolu o hlavním líčení musí být pojat podstatný obsah rozsudku, jímž se rozumí nejen právní posouzení skutku, ale i celý popis skutku, včetně uvedení místa, jak byl zjištěn a další výroky rozsudku.

Ovšem rozsah některých kauz se vymyká nejen rozumné době vyhlašování rozsudku, ale i zdravotním limitům předsedy senátu, zkuste tři čtyři hodiny (správně ve stoje!) bez přestávky číst tak, aby vám bylo rozumět. A tak se začínají některé výroky v jednací síni promítat, což podmínku veřejného vyhlášení rozsudku asi splňuje bez větších pochybností.

Ale teprve nedávno jsem si všiml usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3726/14, kde se mimo jiné vyslovuje i k namítané „vadě“ vyhlášení rozsudku soudem nalézacím:

Co se týče otázky úplnosti vyhlášení výroku rozsudku krajského soudu, Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že případná vada v tomto směru není zásadního charakteru. Pokud v rámci vyhlašování rozhodnutí obecný soud použije určitou zkratku formou odkazu na obsah obžaloby či třebas jiný dokument ve spise, avšak je stále dostatečně srozumitelné, co měl při vyhlašování na mysli, nelze to hodnotit jako vadu, která by nezbytně vyžadovala zrušení vyhlašovaného rozhodnutí. Podstatné je, že není žádná rozumná pochybnost o tom, z čeho byl v rámci vyhlašování rozsudku stěžovatel shledán vinným (srovnej i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/06). 

V mých očích záblesk zdravého rozumu, vždyť procesní právo, na rozdíl od toho hmotného, není pro nás právníky cílem, ale „pouze“ cestou. Jde tedy o takové právo, které by mělo být používáno nejen doslovně, ale i přiměřeně, analogicky, ba třeba i contra legem, vyžaduje-li to procesní situace.

Jsem přesvědčen, že v případech, kdy proti sobě před soudem stojí rozumně uvažující a pouze věcné rovině sporu se věnující účastníci řízení, tak nemůže být ani v jejich zájmu desítky minut či hodiny stát při vyhlašování rozsudku, což jim mimochodem velmi stěžuje možnost dělat si poznámky. Z hlediska rovnosti stran a základních procesních práv jim to nic reálného nepřináší.

Nikdo mě nemůže podezírat z malého respektu vůči rozhodnutím Nejvyššího soudu. 

Ale zejména dnes, kdy je každé hlavní líčení a veřejné zasedání v trestních věcech zvukově zaznamenáno a nemůže tak být sebemenší pochybnosti o tom, co se v jednací síni řeklo, a co ne, pak postup, jak jej popsal druhý senát Ústavního soudu, má větší smysl, než lpění na formálním textu více jak půl století starého procesního předpisu, který s technickými možnostmi současnosti nepočítal.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články