Vztah svobody projevu a presumpce neviny v judikatuře českých soudů

Způsoby omezení svobody projevu

Svobodu projevu její subjekty realizují dennodenně a ze své povahy napomáhá k individuálnímu rozvoji jednotlivce jak v oblasti intelektuální, tak i v oblasti osobnostní, čímž jako jeden ze základních stavebních kamenů přispívá i k celkovému rozvoji demokratické občanské společnosti jako celku. Ani tyto její vlastnosti však neznamenají, že svoboda projevu je nekonečná.

Zaprvé je omezitelná zákonem, a to pro účely ochrany hodnot uvedených v čl. 17 odst. 4 LZPS, zadruhé jsou její hranice ovlivněny případným střetem s dalšími základními právy a svobodami.[1] Dojde-li ke kolizi svobody projevu s jiným základním právem nebo svobodou, bude muset soud po zvážení specifických okolností konkrétního případu rozhodnout tak, aby obě z těchto práv zůstala zachována v co možno nejširším rozsahu. Není-li to možné, přednost musí dostat takové právo nebo svoboda, které více odpovídá obecné ideji spravedlnosti.[2]

Vliv principu presumpce neviny na svobodu projevu

Není překvapením, že v praxi nejčastěji dochází k vzájemné kolizi svobody projevu s právem na ochranu osobnosti. Subjekty v rámci realizace své svobody projevu totiž často zasahují do soukromé sféry jiných subjektů, které se vůči těmto zásahům následně brání. Tento článek si však neklade za svůj cíl popsat obecné charakteristiky a znaky kolize těchto základních práv, nýbrž čtenáři přiblížit vztah svobody projevu k poměrně specifické oblasti ochrany osobnosti v rámci trestního řízení ztělesněné principem presumpce neviny.

Princip presumpce neviny je normativně zakotven jak v čl. 40 odst. 2 LZPS, tak v ust. § 2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že osoba, proti níž je vedeno trestní řízení, je považována za nevinnou až do okamžiku, kdy jí vina bude prokázána pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu.

Význam tohoto principu v oblasti ochrany osobnosti je hmatatelný zejména ve vztahu k osobě, proti které se trestní řízení vede. Princip presumpce neviny totiž nevylučuje možnost informování ze strany třetích osob o probíhajícím trestním řízení, relevanci však nabývá v tom smyslu, že modifikuje podmínky a způsoby, jakými k tomuto informování může docházet, čímž poskytuje osobě, proti které se řízení vede, určitý způsob ochrany. Princip presumpce neviny lze proto považovat za legitimní nástroj omezení svobody projevu předvídaný ústavním pořádkem ČR[3]. V tomto ohledu je vhodné podotknout, že jednání, kdy je s osobou, proti které se trestní řízení vede, apriorně zacházeno jako s pachatelem trestného činu, porušuje princip presumpce neviny a je tedy v rozporu s právem na ochranu osobnosti.[4]

Jelikož samotné trestní řízení nepochybně zasahuje do cti a důstojnosti osoby, proti které se trestní řízení vede, je nezbytné, aby realizace svobody projevu prostřednictvím veřejného sdělování informací o daném trestním řízení ve své podstatě apriorně nepředjímala názor, že se tato osoba dopustila trestného činu ještě předtím, než jí byla vina pravomocně prokázána odsuzujícím rozsudkem příslušného soudu.[5]

To však samozřejmě neznamená, že v demokratické společnosti nemůže být předmětem společenské diskuze samotná otázka viny nebo skutečnosti nasvědčující tomu, zda byl nebo nebyl spáchán trestný čin, nebo zda se ho dopustila nebo nedopustila konkrétní osoba. Rovněž není vyloučeno, aby si jednotliví účastníci společenské diskuze v tomto ohledu vytvořili a šířili, a to i veřejně, vlastní názor ohledně výše uvedeného. Tyto názory však nesmějí byt prezentovány takovým způsobem, který najisto staví, že došlo ke spáchání trestního činu a že se ho svým jednáním dopustila konkrétní osoba ještě předtím, než došlo k pravomocnému rozhodnutí soudu o vině, a to bez ohledu na to, jak odůvodněny a skutkově podloženy jsou. V trestním řízení je totižto naprosto zásadní, aby se závěr o vině osoby, proti které se trestní řízení vede, nezakládal na závěrech odvozených z veřejného mínění společnosti; jinak řečeno informace o probíhajícím trestním řízení a z toho vyplývající společenský diskurz nesmí nasvědčovat tomu, že otázka viny je předem rozhodnuta – o vině totiž definitivně rozhoduje jen a pouze příslušný soud svým pravomocným rozhodnutím.

V návaznosti na výše uvedené je proto nutné konstatovat, že informace sdělované veřejnosti ohledně probíhajícího trestního řízení musí být „objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, na niž byla uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, potažmo figurující v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím.“[6]

Vyšší nároky kladeny na veřejné činitele 

Porušení principu presumpce neviny sdělováním informací o průběhu trestního řízení může mít různý rozsah, a to s ohledem na způsob a zejména na osobu, která takto jedná. Mnohem intenzivnější zásah do osobnostních práv osoby, proti které se trestní řízení vede, budou představovat projevy porušující presumpci neviny ze strany subjektů, jejichž postavení je ve společenské sféře dostatečné k ovlivnění veřejného mínění. Větší důraz se proto musí klást na objektivitu informací sdělovaných prostřednictvím tisku, televize, rozhlasu či internetu a dalších prostředků určených pro informování široké veřejnosti – vzhledem k masovému dosahu takto sdělovaných informací je pak namístě očekávat, že před jejich zveřejněním došlo k ověření jejich pravdivosti. Stejné závěry se pak uplatní i ve vztahu k veřejným činitelům, u kterých lze s ohledem na jejich postavení očekávat dostatečnou znalost relevantních informací, z čehož lze předpokládat pravdivost takto sdělovaných informací.[7]

Zde nelze opomenout, že člověk žijící v demokratickém právním státu celkem logicky a oprávněně presumuje, že informace sdělované zejména ústavními činiteli budou objektivní, korektní a pravdivé, jelikož právě tito činitelé jako nejvyšší reprezentanti demokratického právního státu by měli jít ostatním příkladem a v tomto smyslu v plném rozsahu zachovávat respekt k jednotlivcům jako členům občanské společnosti. Sdělí-li ústavní činitel o jednotlivci informace, které jsou v rozporu s výše uvedenými zásadami, je princip respektu k členům občanské společnosti výrazným způsobem nalomen, a to zejména v situacích, kdy představitelem státu šířené nepravdivé informace jsou způsobilé jednotlivce nezanedbatelně difamovat. S ohledem na výše uvedené lze proto shrnout, že „představitelé státní moci jsou povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jím kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“[8]

Tyto poněkud obecné závěry se uplatní rovněž ve vztahu k principu presumpce neviny. Veřejný činitel by měl z povahy svého postavení klást vyšší důraz na povahu a způsob svého vyjadřování ve vztahu k trestnímu řízení, přičemž tímto není dotčeno jeho právo na informování veřejnosti o tom, že disponuje podezřením ze spáchání trestného činu nebo o jeho vůli podat na určitou osobu trestní oznámení, „nicméně je povinen tak učinit objektivním, korektním a nezavádějícím způsobem, který by šetřil osobnostních práv, tedy tak, aby posluchači nebyl podsouván výsledek případného trestního řízení.“[9]

Závěr 

Hranice mezi svobodou projevu a presumpcí neviny při sdělování informací o trestním řízení a osobách, proti kterým se trestní řízení vede, je velice tenká. Každý subjekt realizující svou svobodu projevu v této oblasti si musí být vědom skutečnosti, že jedině soud může definitivně rozhodovat o vině, a proto se musí zdržet takových závěrů, které presumují vinu ještě předtím, než bylo ve věci vydáno pravomocné odsuzující rozhodnutí. Neřídí-li se tímto pravidlem, vystavuje se riziku, že osoba, proti které se trestní řízení vede, se bude ochrany svých osobnostních práv domáhat soudní cestou.          

---

[1] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 04.04.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04.

[2] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 07.09.2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09.