Stejně tak by se z médií jeden nedozvěděl, že průměrná rychlost trestního řízení se stále zkracuje, také ubývá velmi dlouho projednávaných kauz, pomineme-li ty, jejichž logické příčiny jsou třeba v závažných onemocnění obžalovaných, shromažďování důkazů v cizině, rozsáhlých znaleckých zkoumáních a podobně.
Nicméně projednání určité malé části případů trvá i léta, tu z objektivních důvodů naznačených příkladmo shora, tu ovšem z vůle nebo nedbalosti zúčastněných osob. Jistě, v každé justici na světě existuje jisté procento soudců málo rozhodných, váhajících, alibistických. V každé advokátní komoře jsou takoví obhájci, kteří jsou ochotni na přání klienta shánět falešné neschopenky, vymýšlet neexistující důkazy, zneužívat procesní práva a jinak protahovat účelově soudní proces. A dokonce jej protahovat jen pro své palmáre, bez ohledu na klienta.
Ať už k dlouhému soudnímu sporu vede objektivní, či subjektivní důvod, situace se stává velmi nebezpečnou z hlediska jedné ze základních zásad dokazování, zásady bezprostřednosti. Ta zjednodušeně řečeno předpokládá, že všechny důkazy, ze kterých rozhodnutí soudu vychází, musí být také před soudem způsobem upraveným zákonem provedeny, a to před soudem v takovém složení, ve kterém pak bude rozhodnuto o vině, případně trestu.
Především hrozí zcela přirozená možnost, že členové senátu na některý dávno již provedený důkaz, či jeho znění, zkrátka zapomenou. Jeho přesné znění, jeho význam a souvislost s jinými se časem v paměti stírá.
Druhou hrozbou je změna složení senátu. Čím déle proces trvá, tím spíše může jeden ze členů senátu onemocnět, zemřít, případně pozbýt svého mandátu.
Co pak?
Tyto situace upravují především dvě ustanovení trestního řádu:
Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání, smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. To je ta zásada bezprostřednosti.
Podle ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se ovšem složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
Diskutabilní, respektive nejasně stanovená je ona „delší doba“ vedoucí k případnému opakování důkazu, či dokonce celého hlavního líčení. Ovšem tato otázka je podrobně řešena judikaturou, kterou ve svém usnesení z února 2015 velmi přesvědčivě použil Vrchní soud v Praze, sp. zn. 6 To 58/2014:
V projednávaném případě došlo k četnému odročování hlavního líčení. Hlavní líčení bylo odročeno, popřípadě odročený termín byl přeložen, celkem 11x, přičemž nejkratší interval mezi jednotlivými soudními roky byl jeden měsíc a nejdelší přes jeden rok, druhý nejdelší interval mezi jednotlivými roky byl sedmiměsíční. Soud prvního stupně ani v jednom z případů, kdy pokračoval v hlavním líčení, nepostupoval v intencích ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., tj. nejen, že předsedkyně senátu nesdělila podstatný obsah dosavadního jednání, ale ani v případech, kdy od odročení hlavního líčení uplynula delší doba, nezjišťovala stanovisko státního zástupce a obžalovaných k přečtení podstatného obsahu protokolu o dřívějším hlavním líčení, když bez jejich souhlasu by byla povinna provést hlavní líčení znovu. K posouzení, jaký časový limit je třeba považovat za delší, nedává trestní řád stanovisko. Při tomto posouzení záleží na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Rozhodující zde bude stanovisko členů senátu, popřípadě stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené.
Takže: Došlo-li ke změně ve složení senátu nebo dospěl-li soud k závěru, třeba i na návrh stran, že uplynula delší doba od odročení hlavního líčení jako v tomto případě, musí povinně, obligatorně zjišťovat souhlas státního zástupce a obžalovaného s postupem podle § 219 odst. 3 věty druhé a pak přicházejí v úvahu dvě možnosti:
- se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu přečte podstatný obsah protokolu o předchozím hlavním líčení, včetně provedených důkazů, nebo
- není-li souhlas jednou ze stran dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
V praxi je to tak, že se protokol o dřívějším hlavním líčení obvykle nečte celý, ale předseda senátu, nebo samosoudce, by z něj měl přečíst jen ty části, které jsou podstatné pro rozhodování. Z toho ovšem mohou plynout námitky podjatosti, protože některá ze stran může hodnotit způsob popisu důkazů soudcem za předem vyjevený názor na věc samotnou. Takže pro soudce je důležité se takového podezření vyvarovat a skutečně číst části předchozích protokolů stručně, ale nezaujatě.
Druhé, co je třeba si uvědomit, že v tomto případě neplatí, že neomluvená nepřítomnost obžalovaného u hlavního líčení nebo jeho vzdálení se z jednací síně bez vážného důvodu je možno považovat za souhlas se čtením výpovědí tak, jak je uveden v § 211 odst. 1 větě druhé! Obžalovaný se tudíž musí skutečně dostavit k hlavnímu líčení a výslovně projevit souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o dřívějším hlavním líčení.
A za třetí, a vlastně nejdůležitější! Svým souhlasem zde procesní strany vyjadřují, že z hlediska zásady bezprostřednosti jim postačuje připomenutí výsledků dřívější části odročeného hlavního líčení ve formě přečtení protokolu o něm a že souhlasí s omezením uvedené zásady, přičemž zároveň považují za dostatečné, jak jsou dosavadní výsledky hlavního líčení, včetně obsahu provedených důkazů, zachyceny v přečteném protokolu. Takový projev vůle lze potom jen stěží zvrátit v dalším řízení.
Pokud ovšem souhlas státního zástupce nebo obžalovaného s přečtením protokolu ve smyslu uvedeném není dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Svým nesouhlasem tak mohou strany trvat na důsledném dodržení zásady bezprostřednosti. A je zcela nepodstatné, proč se tak obžaloba či obhajoba rozhodly, soudu nepřísluší jejich motivaci zkoumat. Rozhodně ji pak nesmí takové straně přičítat k tíži při samotném rozhodnutí ve věci.
Diskuze k článku ()