Zásada „ne bis in idem“ pohledem Evropského soudu pro lidská práva a důsledky pro české trestní řízení

Zásada ne bis in idem, tedy ne dvakrát o tomtéž, je jednou ze základních zásad trestního řízení. Jedná se o pravidlo zakotvené nejenom v trestním řádu, ale i v ústavněprávních a mezinárodních předpisech. Podstata spočívá v tom, že o jedné věci ve vztahu k jedné osobě může být jednáno a finálně rozhodnuto pouze jedenkrát. Důsledkem pravomocného rozhodnutí ve věci a projevem zásady ne bis in idem je pak vznik tzv. překážky věci rozhodnuté neboli rei iudicatae.

státní zástupkyně a doktorandka Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Foto: Fotolia

Na první pohled jednoduché pravidlo však v praxi mnohdy představuje komplikovaný aplikační problém. Jednak jde o obsah výrazu idem, jednak o teritoriální rozsah této zásady. Vývoj právních názorů na tuto problematiku ze strany Evropského soudu pro lidská práva lze bez většího přehánění označit jako poměrně překotný, stejně jako na něj navazující vývoj názorů českého Nejvyššího soudu. Z hlediska principu právní jistoty lze tento stav označit za značně nevyhovující, neboť ani orgány činné v trestním řízení nejsou doposud zajedno, kdy je princip ne bis in idem třeba uplatnit a kdy nikoliv. Pro občana v procesním postavení podezřelého, obviněného či obžalovaného je pak situace ještě mnohem nepřehlednější.

1. K české právní úpravě

Předpokladem vyloučení nového trestního stíhání je totožnost osoby stíhané ve věci původní a ve věci nové, totožnost skutku, jehož se týkala věc původní a týká věc nová a existence pravomocného rozhodnutí soudu, státního zástupce či jiného příslušného orgánu ve věci původní.[1]

Ústavněprávně je tato zásada vymezena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod[2] tak, že „Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

V trestním řádu[3] je pak zásada promítnuta v ustanovení § 11, který vymezuje důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Trestní stíhání tak nelze vést za předpokladu totožnosti osoby a skutku tehdy, bylo-li v předchozím řízení již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, případně bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o postoupení věci, neboť ve věci jde o podezření z přestupku, jiného správního deliktu nebo kárného provinění [§ 11 odst. 1 písm. f), g) h) trestního řádu]. To vždy za předpokladu, že rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Další zvláštní případy nepřípustnosti trestního stíhání související se zásadou ne bis in idem jsou vymezeny v § 11a trestního řádu a vztahují se k rozhodnutí státního zástupce ve zkráceném přípravném řízení, jímž bylo schváleno narovnání a věc odložena nebo jímž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil.

Pro přehlednost - mezi rozhodnutí ve věci vytvářející překážku věci rozhodnuté řadíme:

a)     rozsudek soudu, jímž je obžalovaný odsouzen nebo obžaloby zproštěn

b)     trestní příkaz vydaný soudem

c)     usnesení o zastavení trestního stíhání vydané soudem nebo státním zástupcem

d)     usnesení o postoupení věci vydané soudem nebo státním zástupcem

e)     usnesení o schválení narovnání vydané soudem nebo státním zástupcem

f)      usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání vydané soudem nebo státním zástupcem za podmínky, že bylo rozhodnuto o osvědčení obviněného nebo platí fikce, že se osvědčil

g)     usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání vydané státním zástupcem za podmínky, že bylo rozhodnuto o osvědčení se podezřelého nebo platí fikce, že se osvědčil

h)     usnesení o odstoupení od trestního stíhání mladistvého

Naopak mezi rozhodnutí ve věci, která nevytvářejí překážku věci rozhodnuté patří:

a)     usnesení o odložení věci vydané státním zástupcem nebo policejním orgánem podle § 159a trestního řádu

b)     usnesení o odevzdání věci vydané státním zástupcem nebo policejním orgánem příslušnému orgánu k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu

c)     usnesení o odevzdání věci vydané státním zástupcem nebo policejním orgánem příslušnému orgánu ke kázeňskému nebo jinému projednání podle § 159a odst. 1 písm. b) trestního řádu

d)     usnesení vydaná státním zástupcem v přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. c), f) trestního řádu

Český trestní řád tak výslovně řeší vztah, kdy je jedno a totéž (idem) jednání posouzeno vždy jako trestný čin a je vedeno trestní řízení. Tak tomu ovšem není zdaleka ve všech případech a jedno a totéž (idem) jednání může zároveň naplňovat znaky trestného činu, přestupku, jiného správního deliktu či kárného nebo kázeňského provinění.

Vnitrostátní úprava se výslovně vyjadřuje krom výše uvedeného toliko ke vztahu přestupek – přestupek a ke vztahu trestný čin – přestupek, které řeší v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích,[4] podle něhož správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem nebo orgánem činným v trestním řízení. V dílčích případech lze nalézt obdobné ustanovení v předpisech kárných;[5] pro jejich počet a různorodost by však nebylo účelné zde všechny uvádět.

Nově je třeba také uvést, že v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, bylo novelizováno i ustanovení § 11 trestního řádu v návaznosti na čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy a čl. 35 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení z 15. 5. 1972. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu jsou jedním z projevů přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, k němuž v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech dochází, účinky rei iudicatae, které meritorní rozhodnutí těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů mají i ve vztahu k vnitrostátním jurisdikcím. Protože však mezinárodní trestní soudy a tribunály mají jen dílčí jurisdikci, která je omezena toliko na nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva a pouze na jejich nejvýznamnější pachatele, je nutno tyto účinky vyloučit v případech, kdy rozhodnutí mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu je založeno na nedostatečnosti důvodů pro založení jeho jurisdikce (působnosti), včetně nedostatečné závažnosti činu nebo nebezpečnosti pachatele. V těchto případech se nemusí jednat o zločin podle mezinárodního práva, avšak může se jednat o trestný čin podle vnitrostátního práva, jehož vnitrostátní stíhání mezinárodní právo nevylučuje.[6]

Vzhledem k mezinárodní úpravě však se shora uvedeným základním vymezením nevystačíme, neboť z § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu vyplývá, že trestní stíhání je nepřípustné také tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

2. Nepřípustnost trestního stíhání stanovená mezinárodní smlouvou zásadní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech[7]čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších protokolů (dále jen „Protokol č. 7 k Úmluvě“), které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy v České republice bezprostředně závazné a mají přednost před zákony; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Konkrétně čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v oficiálním českém překladu zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

V praxi se ukázalo jako velmi problematické, co lze podřadit pod zde užitý pojem „trestný čin“, zda je podstatný skutek, jeho právní kvalifikace, druh vedeného řízení či jiné aspekty. Z toho důvodu je třeba se zabývat řešením otázky ne bis in idem ve vztazích přestupek – trestný čin a jistě i vztahu jiný správní delikt či kárné provinění – trestný čin a trestný čin – jiný správní delikt či kárné provinění.

Výklad pojmu „trestný čin“ prošel v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva poměrně výrazným vývojem. V následujících řádcích se jej pokouším popsat pokud možno co nejstručněji a nejvýstižněji.

Za první přístup lze označit názor vyslovený ve věci Gradinger proti Rakousku (1995). V tomto případě se jednalo o řidiče, který při dopravní nehodě zapříčinil smrt cyklisty, a zároveň mu bylo v krvi zjištěno 0,8 g/l alkoholu. Za způsobení dopravní nehody byl stěžovatel odsouzen v trestním řízení a zároveň mu byla uložena pokuta ve správním řízení za řízení pod vlivem návykových látek. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť obě sporná rozhodnutí se vztahovala ke stejnému jednání. Za základ pro výklad pojmu „trestný čin“ tak byla vzata totožnost skutku bez ohledu na jeho právní kvalifikaci.

Ke změně v přístupu pak došlo ve věci Oliveira proti Švýcarsku (1998). Opět se jednalo o dopravní nehodu, při níž stěžovatelka dostala na zledovatělé vozovce smyk, narazila do dvou jiných vozidel, a jedné osobě tak způsobila těžkou újmu na zdraví. Stěžovatelka byla postižena jednak za nezvládnutí vozidla z důvodu nepřizpůsobení rychlosti podmínkám provozu a jednak za ublížení na zdraví z nedbalosti. Evropský soud pro lidská práva v této věci vyjádřil názor, že tento skutek je možné rozdělit na dva trestné činy, nicméně uznal, že by bylo lepší, kdyby o skutku rozhodl jeden orgán v jednom řízení. Stěžovatelce však nevznikla žádná újma, neboť uložené sankce byly absorbovány. Obdobně pak rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve věci Götkan proti Francii. Při výkladu pojmu „trestný čin“ tedy bylo vycházeno z totožnosti skutku, ovšem s tou modifikací, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů, a pachatel tak může být potrestán ve více různých řízeních. Rozhodující je tedy nejen totožnost skutku, ale i jeho právní kvalifikace.

Následoval případ Franz Fischer proti Rakousku (2001), skutkově velmi podobný případu Gradinger proti Rakousku s tím rozdílem, že nejprve rozhodl správní orgán a až poté soud, a že nedošlo k odlišnému posouzení skutkového stavu oběma orgány. Evropský soud pro lidská práva k tomu uvedl, že není rozhodné, v jakém pořadí orgány rozhodují, a dále zdůraznil, že pravidlo ne bis in idem znamená nejen právo nebýt potrestán dvakrát, ale i právo nebýt souzen dvakrát. Následně shledal, že k porušení práv stěžovatele došlo. Při výkladu pojmu „trestný čin“ zde Evropský soud pro lidská práva vyšel z druhého přístupu, ovšem upřesnil, že znaky skutkových podstat obou trestných činů nemohou být totožné.

Jistou harmonizaci zajistil velký senát Evropského soudu pro lidská práva při rozhodování věci Zolotukhin proti Rusku (2009). Zde se vrátil v podstatě k prvnímu přístupu založenému na totožnosti skutku vyslovenému ve věci Gradinger proti Rakousku.

Jak upozorňují Kmec a spol., Evropský soud pro lidská práva se zabýval snad všemi námitkami, které mu umožňovaly toto ustanovení podrobovat analýze, v každém z jednotlivých případů změnil svůj přístup a nakonec se vrátil v podstatě zpět na začátek.[8]

3. Vývoj judikatury Nejvyššího soudu

Na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva pochopitelně reagoval při svém rozhodování i český Nejvyšší soud.

Prvním zásadním rozhodnutím byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003, podle kterého je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným.

Nejvyšší soud uvedl, že trestní charakter přestupků je dovozován z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že pokuta má charakter trestu majícího odradit od dalšího páchání. Při posuzování trestně právní povahy se tedy klade důraz na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze věci svědčí obvykle univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. Zákon o přestupcích je v tomto směru předpisem adresovaným všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce mají zjevně represivní povahu.

K tomuto rozhodnutí vznesli výhrady např. Miroslav Růžička a Přemysl Polák, a to jak z pohledu mezinárodního, tak z pohledu jazykového výkladu. Tito v rozsudku nalezli chyby při zdůvodnění postavení relevantních mezinárodních smluv v českém právním řádu, jazykovém výkladu dotčeného článku Úmluvy a konstatovali nepřesnou práci s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o vymezení pojmu „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“ a pojetí totožnosti skutku a jeho právní kvalifikace.[9] Kriticky se k tomuto rozhodnutí postavili i Tomáš Gřivna s Ondřejem Sekvardem.[10]

Následovalo rozhodnutí, které se týkalo kázeňského přestupku porušení služební povinnosti policisty. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že na takový delikt se nevztahuje ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť došlo k porušení toliko partikulárního zájmu.[11]

V dalším rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil názor, že totožnost skutku je zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě skutkových okolností uvedených v jednotlivých rozhodnutích, když formální znaky skutkových podstat v obou případech jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce. Totožnost skutku však bude zachována i v případě částečné totožnosti jednání nebo částečné totožnosti následku v tom směru, jak chápe zachování totožnosti skutku právní teorie.[12]

V následujícím rozhodnutí Nejvyšší soud vyjádřil svůj názor, že trestnímu stíhání a odsouzení brání rovněž to, že ve věci již bylo vedeno přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy, které meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, a to včetně přestupkového řízení. Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání skutku (činu) v blokovém přestupkovém řízení byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoli naplňoval znaky trestného činu.[13]

Pokud jde o vymezení, které přestupky mají trestněprávní povahu, pak Nejvyšší soud vyjádřil názor, že jde např. o přestupky podle § 47 odst. 1 písm. a), c) zákona o přestupcích a přestupky podle § 49 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích (s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Kadubec proti Slovensku a Lauko proti Slovensku).[14]

V praxi lze považovat za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, např. krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty nebo ublížení na zdraví.[15]

Podstatu výše zmiňovaného významného rozhodnutí Zolotukhin proti Rusku přiblížil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1478/2009, v němž shrnul tři klíčové otázky, kterými se Evropský soud pro lidská práva zabýval, tedy zdali první uložená sankce měla trestní povahu, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem) a zda šlo o dvě řízení (bis). Nejvyšší soud nakonec vyšel z toho, že správní delikt, který předcházel trestnímu řízení v této věci neměl trestněprávní povahu, a tudíž nedošlo k porušení práva.

Další reakci na rozhodnutí ve věci Zolotukhin proti Rusku pak Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 8 Tz 10/2011, v němž uvedl, že zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné představují popisy skutkového stavu, a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních; totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v místě a čase.

4. Dopady ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu

Jak již bylo výše uvedeno, ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Zásadu ne bis in idem – právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin – ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je totiž namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek).

Zákaz dvojího stíhání a potrestání, vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě, se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:

1)      osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,

2)      proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout ji za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,

3)      proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím (osvobozením nebo odsouzením), nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu ji za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,

4)      osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek, přičemž pokud jde o vztah přestupek – trestný čin, u něho vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Zde se otevírá prostor vnitrostátnímu přímému použití článku 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek.[16]

5. Aktuální problémy

Nejnověji se objevují tendence rozšířit pojem idem i na věci, ve kterých nebylo rozhodováno v přestupkovém řízení, ale bylo vedeno řízení kárné či kázeňské. A to i přesto, že již dříve bylo Nejvyšším soudem vysloveno, že normy kárné či kázeňské chrání toliko partikulární zájmy.

Z nedávných případů zaujal Nejvyšší soud obdobné stanovisko konkrétně např. v tom, že zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, je partikulární normou adresovanou pouze určité skupině lidí, a proto spáchání kázeňského přestupku podle něj nelze považovat za trestní věc, z čehož vyplývá, že pravomocné rozhodnutí o kázeňské přestupku a následující trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku týkající se téhož skutku neznamenají porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.[17]

Přesto některé soudy nadále považují vyřešení věci na kárné úrovni za překážku pro další trestní řízení o stejném činu, jak tomu bylo např. v kauze bývalého policejního ředitele Petra Lessyho, který byl zproštěn obžaloby, protože o skutku již bylo rozhodnuto v kázeňském řízení.[18]

Z posledních rozhodnutí týkající se dané problematiky nelze pominout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 451/2014, podle něhož rozhodnutí o propuštění policisty ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu ne bis in idem. V odůvodnění tohoto usnesení je odkazováno na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která sice připouští vyloučení trestního stíhání pachatele (při splnění dalších předpokladů), pokud již byl pro daný čin postižen v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu, avšak pouze tehdy, jednalo-li se o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy.

Závěrem

Zásada ne bis in idem je zásadou všeobecně respektovanou a na první pohled nebudící žádné nejasnosti. Co se může v moderním liberálním demokratickém zřízení jevit jako přirozenější, než dodržování zásady, že tatáž osoba může být za tentýž skutek postižena pouze jedenkráte? Při hlubším pohledu na tuto zásadu však narážíme na nemalé komplikace, jak rozvádím v tomto příspěvku.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva prošla za poslední léta v této souvislosti významným vývojem a v návaznosti na to se měnila i judikatura českých soudů. Ani v současnosti nelze mít za to, že došlo k určité stabilizaci výkladu, byť se právní úprava v tomto směru nikterak nemění. To samozřejmě vede k podstatnému snížení právní jistoty.

Mám za to, že by jediným kritériem pro stanovení toho, zda se jedná o jednu a tutéž věc (idem) neměla být toliko totožnost skutku, neboť mnohdy jsou jedním jednáním porušeny normy jak práva trestního, tak i jiných odvětví, typicky práva správního, přičemž podle mého názoru se jeví jako nelogické, že např. postižení řidiče za rychlou jízdu již konzumuje způsobení dopravní nehody s následky na zdraví.

Je třeba hledět rovněž na praktickou stránku věci, kdy v počátku řízení není zcela jisté, zda půjde o řízení trestní či správní, věc je např. vedena v řízení správním, a poté je rozhodnuto o předání věci orgánům činným v trestním řízení, přičemž ve správním řízení je ponechána „část skutku“ týkající se porušení správních předpisů a je o ní následně rozhodnuto. Ne všechny správní orgány mají vysokoškolské právnické vzdělání a bylo by neúměrné po nich požadovat dokonalou znalost judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ve chvíli, kdy takový nedostatek zjistí v trestním řízení státní zástupce či soudce je mnohdy již vydáno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci.

Za dobrou rozhodovací praxi pak nepovažuji rozhodování některých soudů, které jako překážku věci rozhodnuté ve smyslu Úmluvy vidí rozhodnutí učiněné v kárném či kázeňském řízení.

 


[1] JELÍNEK, Jiří et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. s. 409.

[2] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

[4] Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů.

[5] Namátkou § 15 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Důvodová zpráva k zákonu č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech. Dostupná v systému ASPI.

[7] Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a o Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

[8] KMEC, Jiří; KOSAŘ, David et al. Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 1415.

[9] RŮŽIČKA, Miroslav a Přemysl POLÁK. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství, 2005, č. 6, s. 12 a násl.

[10] GŘIVNA, Tomáš a Ondřej SEKVARD. Nový pohled Nejvyššího soudu na zásadu ne bis in idem? Právní fórum, 2005, č. 3, s. 98.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1241/2005.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 183/2006.

[13] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 13/2009.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. 5 Tdo 527/2008.

[15] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006.

[16] K této problematice srov. RŮŽIČKA, Miroslav a Přemysl POLÁK. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství, 2005, č. 6, s. 12 a násl., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 8 Tz 10/2011.

[17] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 8 Tdo 397/2012.

[18] Kauza Lessy: žalobci navrhli dovolání v neprospěch exšéfa policie. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/kauza-lessy-zalobci-navrhli-dovolani-v-neprospech-exsefa-policie_288871.html#.U5YNFBaGMpE.

Hodnocení článku
75%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články