Zrušení služebního poměru ve zkušební době a otázka přerušení z důvodu trestního stíhání: Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

V nedávném případu projednávaném Nejvyšším správním soudem (rozsudek č. j. 5 Ads 231/2024-50) se však ukázalo, že tento proces může být komplikovaný, pokud do hry vstoupí další právní okolnosti, například trestní stíhání státního zaměstnance. Žalobce, státní zaměstnanec Ministerstva spravedlnosti, byl přijat do služebního poměru na dobu neurčitou s šestiměsíční zkušební dobou. Během této doby však došlo k jeho trestnímu stíhání, o čemž informoval služební orgán. Namísto zproštění výkonu služby podle § 48 zákona o státní službě však služební orgán rozhodl o zrušení jeho služebního poměru ve zkušební době.

Žalobce se bránil tím, že služební orgán měl nejprve rozhodnout o jeho zproštění výkonu služby, protože trestní stíhání představuje překážku pro výkon služby. Tvrdil, že zrušení služebního poměru bylo nezákonné, a podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud v Praze však žalobu odmítl s tím, že žalobce nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany, konkrétně žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). Nejvyšší správní soud následně potvrdil tento závěr a zdůraznil, že subsidiarita soudní ochrany vyžaduje nejprve vyčerpání prostředků ochrany uvnitř veřejné správy.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přineslo důležité odpovědi na otázku, zda má trestní stíhání vliv na možnost zrušení služebního poměru ve zkušební době, a potvrdilo, že služební orgán postupoval v souladu se zákonem.

Právní věta z rozsudku 

„Oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, není rozhodnutím, ale zásahem; proti tomuto zásahu je nutné nejprve vyčerpat prostředky ochrany uvnitř veřejné správy, konkrétně žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu, která může zvrátit důsledky předchozího jednání služebního orgánu tím, že autoritativně určí, zda služební poměr trvá.“

Případ projednávaný Nejvyšším správním soudem se týkal státního zaměstnance Ministerstva spravedlnosti, který byl přijat do služebního poměru na dobu neurčitou s šestiměsíční zkušební dobou. Během této doby však došlo k několika událostem, které vedly k ukončení jeho služebního poměru. Klíčovým momentem bylo zahájení trestního stíhání žalobce, o němž informoval služební orgán. Podle § 48 zákona o státní službě měl být žalobce zproštěn výkonu služby, což by znamenalo, že by nemohl vykonávat svou práci, ale zároveň by mu náležela část platu.

Namísto toho však služební orgán rozhodl o zrušení služebního poměru ve zkušební době podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě. Žalobce se bránil tím, že tento postup byl nezákonný, protože služební orgán měl nejprve rozhodnout o jeho zproštění výkonu služby. Tvrdil, že zrušení služebního poměru bylo účelové a mělo zakrýt skutečnost, že služební orgán nepostupoval v souladu se zákonem.

Argumentace žalobce

Žalobce ve své žalobě na ochranu před nezákonným zásahem namítal, že služební orgán ignoroval ustanovení § 48 zákona o státní službě, které upravuje zproštění výkonu služby v případě trestního stíhání. Podle žalobce měl služební orgán povinnost rozhodnout o jeho zproštění výkonu služby bezodkladně poté, co se dozvěděl o jeho trestním stíhání. Namísto toho však služební orgán rozhodl o zrušení služebního poměru, což žalobce považoval za nezákonný zásah do svých práv.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze

Městský soud v Praze žalobu odmítl s tím, že žalobce nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany, konkrétně žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Podle soudu je tento prostředek ochrany efektivní a účinný, protože umožňuje správnímu orgánu autoritativně rozhodnout, zda služební poměr trvá, či nikoliv. Soud zdůraznil, že subsidiarita soudní ochrany vyžaduje nejprve vyčerpání všech dostupných prostředků ochrany uvnitř veřejné správy. 

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a zdůraznil, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době není rozhodnutím, ale zásahem. To znamená, že proti němu nelze podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokud nebyly vyčerpány jiné prostředky ochrany, jako je žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu.

Soud rovněž zdůraznil, že řízení o určení právního vztahu je efektivním prostředkem ochrany práv státního zaměstnance. Výsledkem tohoto řízení může být rozhodnutí, které autoritativně určí, zda služební poměr trvá, či nikoliv. Pokud služební orgán zjistí, že služební poměr stále trvá, může tímto rozhodnutím napravit předchozí nezákonný zásah. 

Klíčové závěry

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přineslo několik důležitých závěrů:

1. Subsidiarita soudní ochrany: Soudní ochrana je až posledním prostředkem. Státní zaměstnanec musí nejprve vyčerpat všechny dostupné prostředky ochrany uvnitř veřejné správy, včetně žádosti podle § 142 správního řádu.
2. Zásah versus rozhodnutí: Oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době není rozhodnutím, ale zásahem. To ovlivňuje volbu právních prostředků, které má státní zaměstnanec k dispozici. 
3. Trestní stíhání a služební poměr: Trestní stíhání státního zaměstnance může být důvodem pro zproštění výkonu služby, ale nebrání zrušení služebního poměru ve zkušební době.

Nejvyšší správní soud dal za pravdu služebnímu orgánu a potvrdil, že zrušení služebního poměru ve zkušební době bylo v souladu se zákonem. Žalobce měl nejprve podat žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu, což neučinil. Rozhodnutí soudu zdůrazňuje důležitost dodržování principu subsidiarity a využití všech dostupných prostředků ochrany uvnitř veřejné správy.