Jde o přísedící, „laické“ členy senátů nalézacích soudů. V současnosti působí v pracovněprávních sporech a u některých nejzávažnějších trestných činů. Ze statistik je již delší dobu zřejmé, že nedostatek chuti zastávat tuto veřejnou funkci, případně být soudu k dispozici v rozsahu, jaký výkon spravedlnosti vyžaduje, je obrovský problém. To vede k tomu, že takřka dvě třetiny přísedících jsou důchodci a dokonce 25% nesplňuje maximální věkový limit pro soudce z povolání, jsou tedy starší 70 let! (Vzpomínám na jednoho milého přísedícího v devadesátých letech, který se mě chlubil, že jde již o třetí režim, kdy funkci soudce vykonává, neboť začínal za protektorátu.) Ve zbytku dominují svobodná povolání, invalidé, zkrátka ti, kteří si mohou dovolit i několik dní v měsíci „sedět“ v pracovní době u soudu.
Ministerský text popisuje shora naznačené problémy a hledá jejich řešení. Uvažuje nad zvýšením odměn přísedícím či povinností občana tuto funkci v případné porotě vykonávat.
Než se do problému zahloubáme, připomeňme si, že existenci „laického“ prvku v rozhodování soudů upravuje ustanovení čl. 94 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, kde se praví, že zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané.
Náš základní právní předpis tedy netvrdí, že občané musí být účastni na rozhodování soudů, tím méně pak jakou formou. Euroatlantická civilizace zná, zjednodušeně řečeno, dva způsoby zapojení laiků do soudního rozhodování, buď přísedící jako členy senátů, případně poroty, tak typické pro soudní systém Británie a USA.
Ministerští vyjma historického exkurzu s porotami nijak vážně neargumentují, ostatně, s tímto institutem není v kontinentálním právu příliš mnoho pozitivních zkušeností. Text se tak soustředí na myšlenku, jak institut přísedícího pro občany zatraktivnit (zvýšení odměny, v současnosti 150 Kč za den), případně jejich počet omezit, aby se počet zájemců o tuto funkci překryl s jejich potřebou.
Pro pracovněprávní agendu se dle materiálu nabízejí dvě možná řešení, buď institut přísedících zrušit, případně by měli být v budoucnu přísedící navrhováni sociálními partnery, zaměstnavateli a odbory.
Abych co nejrychleji opustil tuto agendu, které přece jen tak moc nerozumím, dovolím si dvě otázky. Proč zrovna tento, početně i svou závažností nijak vybočující výsek civilních sporů, má mít výjimku senátního rozhodování? Když navíc největším zaměstnavatelem u nás je stát, jím ovládané firmy, pak kraje, obce a jejich podniky, tedy subjekty s demokratickým mandátem? A proč by měly po vzoru Německa přísedící delegovat zaměstnavatelské svazy a odbory? V tuzemsku to povede jedině k tomu, že vzniknou nová odborová hnutí a další svazy zaměstnavatelů. A budou stejně rozhodovat nejčastěji o sporech státu a jeho zaměstnanců.
V trestních věcech pak ministerstvo navrhuje zrušit přísedící u trestných činů projednávaných u okresních soudů, u krajských pak buď přísedící zachovat, případně jednoho z nich nahradit soudcem z povolání.
Osobně se domnívám, že navržené řešení nemůže po podrobnějším zamyšlení obstát. Zásadní vada efektivity našeho trestního soudnictví, dva první stupně – okresní a krajský, totiž neumožňuje rozdělovat stejně striktně i způsoby procesního postupu, v daném případě dokonce obsazení soudu.
Proč? Třeba kvůli souhrnnému trestu. Podle § 43 odstavec 2 trestního zákoníku se takový trest uloží tehdy, když soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Odstavec první téhož ustanovení pak praví, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný…
Ukládal-li by tedy okresní soud souhrnný trest k rozsudku soudu krajského, který byl podle návrhu uložen senátem, nemohl by rozhodovat jinak než samosoudcem, protože by prostě žádní přísedící k dispozici nebyli. Pak ovšem zákonodárce a vlastně celá společnost musí být mentálně připravena na situaci, kdy je doživotní trest odnětí svobody uložen samosoudcem.
Připustíme-li tuto možnost, je zbytečné mít přísedící i u krajských soudů, protože vlastně nic jiného, vyjma trestních sazeb a případně společenské škodlivosti, od sebe trestné činy „okresní“ od těch krajských neodlišuje.
Abych se jen neušklíbal, tak nabízím svůj názor na tuto problematiku.
Především vycházím ze stejného předpokladu, totiž že rozsah laiků v soudním rozhodování by se měl omezit, dochází k tomu i jinde a nevím v Evropě o tendenci opačné. Takže potud souhlas.
Jak jsem již shora naznačil, nevím, proč v celém netrestním soudnictví jenom pracovní spory mají mít senát. Zákoník práce a související právní obor jsou u nás nepochybně po celá léta vedeny snahou o ochranu slabšího, rozuměj zaměstnance. Takže „lidový“ pohled na spor tohoto typu může leckdy ublížit tomu, jemuž by chladněji uvažující profesionální soudce dal bez váhání za pravdu. To, že nutnost senátu zpomaluje soudní řízení, je nesporné, pravděpodobnost odročení z důvodu nemoci u členů senátu je trojnásobná než u samotného soudce, tři tázající se osoby potřebují více času než jeden, porada senátu také nějakou dobu trvá, zkrátka, pracovněprávní spory patří statisticky mezi ty nejpomalejší jistě i kvůli senátnímu rozhodování.
V trestní agendě, aktuálně jako soudce prvního stupně na krajském soudu, specializující se na hospodářskou trestnou činnost, považuji za nesmysl, že právě v této agendě přísedící jsou. Tyto případy v rámci dokazování nejsou o příběhu, o skutkovém stavu, ale o znalostech účetnictví, bankovních postupů, daňových a celních předpisů, často o schopnosti vnímat průběh komplikovaných globálních obchodů s komoditami a finančnímu produkty, jejichž definice naleznete leda tak v učebnicích ekonomické vysoké školy. Hodiny se provádějí listinné důkazy, znalecké posudky, svědka aby pohledal. To jsou případy, které trvají desítky jednacích dnů, měsíce. Přísedící v aktivním věku s nutností se živit vlastní prací po prvním takovém maratónu na spolupráci se soudem ochladne, pokud rovnou nerezignuje.
Pokud připustím, že by nějaký laický prvek v rozhodování zůstat měl, pak se nabízí závažná trestná činnost proti životu. V úmyslné i nedbalostní formě zavinění jde obvykle o hledání skutkového děje, případně zvážení společenské škodlivosti. To je přece přirozený prostor pro lidskou zkušenost, morální hodnoty, občanský postoj! Přitom nedbalostní trestné činy s následkem smrti se obvykle soudí u okresních soudů, takže oba první stupně by nadále přísedící měly, což pro souhrnné tresty je asi nezbytné.
Při vědomí, že trestná činnost proti životu a zdraví po léta stagnuje, pokud rovnou neklesá, je jasné, že by to zájemci o funkci přísedícího zvládli.
Ale stejně by to nebyl reprezentativní vzorek společnosti. Podnikatelé, živnostníci i mnozí zaměstnanci si prostě nemohou dovolit ohrozit své živobytí pravidelným zasedání v soudním senátu.
Diskuze k článku ()