Česká justice na prahu jednadvacátého století - krátké zamyšlení nad soudcovskou nezávislostí Zdroj: Redakce

Česká justice na prahu jednadvacátého století - krátké zamyšlení nad soudcovskou nezávislostí

Mohutné intelektuální a sociální hřmění, za nějž se v 18. a 19. století v Evropě zrodily ideje právního státu, mělo nutně za následek posun do fáze sekundární, chránící čerstvě narozený koncept právního státu. Garancí absolutní a ultimátní se stalo nezávislé soudnictví. Vývoj právního myšlení na našem kontinentu po druhé světové válce nás pak přivedl od pojmu „právní stát“ k pojmu „soudcovský stát“.

JUDr. Pavel Rychetský

JUDr. Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu ČR

JUDr. Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu ČR

Sudičky 20. století, které nám daly do vínku šílenství světových válek, nevídaných genocid, převratů, křivd a bezpráví, nemohly než sledovat, jak kvůli tomu ze společnosti mizí tradice, náboženství, nepsaných leč obecně akceptovaných pravidel chování a neformální morální autority. Úpadek všech systémů, které neměly normativní povahu, přenesl břemeno rozhodování téměř výlučně na soudy. 

Dvacáté století pevně připoutalo státy k psanému právu. Právo již nebylo jen jedním z technologických nástrojů moci, ale stalo se definicí, podmínkou i zrcadlem státu, stalo se krví státního organismu. Dvacáté století bylo i stoletím neklidu, stoletím konců a s nimi spojených nových začátků. A nové začátky s sebou nesou i volání po novém právu a toto volání nachází odraz v legislativních bouřích. Asi se nemýlím, když řeknu, že společným jmenovatelem všech radikálních evropských sociálních změn byla hypertrofie právních řádů – a ani Česká republika nebyla výjimkou. Po roce 1989 jsme se vrhli systémových změn, do vln nových úprav spojených se vznikem samostatného státu, následně do vln aproximace k evropskému právu a změn spojených s přistoupením k Evropské unii. Trpěli jsme tehdy iluzí – a to říkám jako bývalý člen vlády odpovědný za legislativu – že každý společenský problém lze vyřešit přijetím dalšího právního předpisu. Brzy jsem zjistil, že se jedná o zpěv Sirén, že bobtnání psaného práva a jeho neustálé změny vedou jen ke ztrátě orientace, ke ztrátě schopnosti rozumět smyslu a účelu práva a prakticky jej použít. Rozsah a dynamika právní regulace vytěsnila jednotlivce z účasti na interpretaci práva a na druhé straně zvýšila tlak na interpretaci autoritativní, zajišťovanou soudy. 

Idea právního státu tak není spjata s právem, jakožto souhrnem platných norem. Spojuje se s vázaností státu právem, s úctou k právu a se subordinací právu. Právní stát není formálním konstruktem, který by bylo možné ohodnotit podle tabulky předepsaných znaků[1], ale naopak pojmem neurčitým, který postuluje soubor hodnot konstitutivních pro společnost. Jak výstižně uvedl německý Spolkový ústavní soud ve věci přezkumu nařízení z roku 1941 o arizaci židovského majetku: Právo a spravedlnost nejsou zákonodárci k dispozici. Představa, že ‚ústavodárce může vše uspořádat podle své vůle, by znamenala návrat k duchovnímu stanovisku bezhodnotového právního pozitivismu, které je v právní vědě a praxi již dlouho překonáno. Právě doba nacionálního socialismu v Německu učí, že i zákonodárce může stanovit neprávo.“[2]

Postulát právního státu o sdílení a ochraně konstitutivních hodnot vedl moderní evropské státy k posílení působnosti moci soudní vůči moci zákonodárné i výkonné, k expanzi působnosti ústavního i obecného a správního soudnictví. Toto posilování soudní moci však není samospasitelné, protože přetížené soudy ztrácí efektivitu a generují chyby. Formalistní vnímání právního státu tak nepřichází se systémovým řešením, ale se zaváděním nových a dalších procesních prostředků ochrany práva, rozšiřováním předmětového i subjektového spektra aktivní legitimace a navyšováním počtu přezkumných instancí. Soudní systém právního státu se tak bortí pod svojí vlastní vahou. Je to podobné, jako bychom tvrdili, že lesní požár se nemá hasit, ale je nutné kolem ohně zasázet více stromů.[3] Právní stát současnosti stojí na rozcestí a my musíme zvolit, zda umenšit rozpětí jeho principů anebo přimhouřit oči nad jejich tektonickým pnutím. 

Snad jako každý stát soudobé Evropy, i Česká republika manifestuje svoji vůli být právním státem. Děje se tak prostřednictvím čl. 1 odst. 1 Ústavy, který ji definuje jako demokratický právní stát. Tento článek je současně i ukotvením myšlenky priority občana jako originálního tvůrce státní moci. Oba principy jsou sice klíčové pro existenci soudobého moderního státu, avšak nevycházejí ze stejných zdrojů. Demokracie je pojmem politickým a jejím smyslem je kreace a uspořádávání moci ve státě. Právní stát oproti tomu pojmenovává politický systém nikoliv podle způsobu jeho vytvoření, ale podle toho, že v takovém státě jsou mocenské vztahy podřízeny právu. Průsečíkem obou principů je skutečnost, že v podmínkách právního státu nemůže nabýt legitimity jiný režim, než režim demokratický. [4] 

Ptejme se proto dále: Jaký je vztah občana a státu v právním státě? Odpověď je zřejmá – prioritu musí mít občan. Občan stojí nad státem. Jeho základní práva a svobody stojí nad jinými zájmy státu. 

Princip právního státu, jako normativní a hodnotové kategorie, se tak člení na dvě sféry. Tou první je princip vázanosti státní moci zákonem,[5] druhou pak maxima „co není zakázáno, je dovoleno“.[6] Právě zde shledávám onen hraniční kámen, který ohraničuje formální a materiální rozměr právního státu. Byl to ostatně jeden z vůbec prvních nálezů našeho ústavního soudu,[7] přijatý v prosinci 1993, který jasně řekl, že zájem na stabilitě práva a na právních jistotách občanů má sice formálně-racionální legitimitu, avšak nemá přednost před nedotknutelnými hodnotami demokratické společnosti. V právním státě však forma nemůže vítězit nad obsahem. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě, založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva korektiv nejen obsahu právních norem, ale i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem každého soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu. Konstrukce materiálního právního státu, rozvíjená v judikatuře českého Ústavního soudu v celé řadě oblastí, tak překonala původní myšlenku formálního právního státu koncepčně vycházejícího z legalismu a pozitivismu.[8] Musím ale zdůraznit, že akcent na materiální pojetí rozhodně neznamená, že v demokratickém právním státu nemusí mít právo náležitou kvalitu formální. I dnes se princip právního státu váže na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání.[9]

Pro určení budoucího jednání je proto velmi důležitý princip právní jistoty, který zůstává jedním ze předpokladů materiálního právního státu.[10] Je s ním spojena předvídatelnost právního řádu a rozpoznatelnost důsledků rozhodnutí vydaných na jeho základě a co do svých náležitostí - formálně i materiálně  - ve shodě se zákonem.[11] Ačkoliv požadavek právní jistoty nemá výslovné zakotvení v českém ústavním pořádku, je naší judikaturou dovozován ze samotného principu právního státu. Právní jistota se pak dotýká sféry tvorby a procedury vzniku práva (stability právní úpravy a zákonnosti legislativního procesu), tak i vlastní aplikace práva. Právní jistota v oblasti aplikace práva spočívá v tom, že adresát práva musí rozpoznat právní stav a díky tomu může předvídat právní rozhodnutí. Právní stát s nerozpoznatelnými pravidly chování a nepředvídatelnými rozhodnutími není právním státem.[12]

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané a neléčené bolesti celého systému. Nedlouho poté se členské státy EU začaly názorově štěpit v důsledku náhlého přílivu uprchlíků ze zemí rozvrácených válkou a byla veta po dřívějším optimismu a jednomyslném konsensu o další integraci. Snad poslední ranou se stal 23. červen 2016, kterýžto den 51,9 % procenta britských občanů hlasovalo pro odchod své země z Evropské unie. Nebojím se říci, že Evropská unie ještě nezažila tak silné odstředivé tendence, jako nyní.

Kdybychom se řídili pouze novinovými titulky, zdálo by se, že Evropská unie stojí nad propastí a pomalu se naklání směrem dopředu. Myslím si ale, že tak vážná situace rozhodně není. Členské státy jsou propojeny nesmírně silnými svorníky, jimiž je komplexní právní systém. Leckdo by mohl zpochybňovat společné politické, ekonomické nebo sociální zájmy, nemůže však zpochybnit to, že evropské právo pomalu ale jistě „vrostlo“ do národních právních systémů a stalo se zásadním integračním momentem i pro další evropskou budoucnost. 

Právě takové okamžiky si však žádají existenci silných a nezávislých soudů. Odstředivé tendence evropské integrace, jichž jsme nyní svědky, však mají na soudnictví – přirozeně že především na soudnictví ústavní - a jeho působnost do jisté míry negativní dopad. Proč? Protože národní soudy musí současně proplouvat mezi Scyllou a Charybdou, mezi vnitrostátními a mezinárodními tlaky. 

V regionu střední Evropy je v posledních letech patrný příklon k národnímu akcentu na demokracii a citlivějšímu vnímání vlastní státnosti. Prosazovaní národní výlučnosti, národních specifik, idealizace vlastních dějin – to vše roztáčí spirálu nacionalismu. A nacionalismus se s právním státem snáší jen velmi těžce. Populistické strany, které se stále častěji hlásí o moc, nemají problémy s ovládnutím struktur výkonné a zákonodárné moci, protože je k tomu legitimují volební výsledky. Největším oříškem pro ně bývají ústavní i obecné soudy, které jsou na volbách nezávislé a profesionálně hluché k populistickým deklamacím. S obavami proto sleduji, jak se obměněná politická reprezentace v našem regionu systematicky a cíleně obrací právě proti ústavnímu soudnictví, ve kterém – právem – shledává překážku uskutečnění svých politických reforem. V Maďarsku došlo před pěti lety k redukci působnosti tamního Ústavního soudu.[13] Slovenský Ústavní soud musel několik let rozhodovat bez čtvrtiny svých členů, které prezident odmítal jmenovat.[14] Rumunsko si před pěti lety prošlo ústavním martyriem spojeným se silnými tlaky na Ústavní soud v souvislosti s impeachmentem prezidenta Traiana Basescu. A polský ústavní tribunál před dvěma lety a následně i polská justiční soustava jsou smutným mementem situace, kdy demokratickou cestou zvolená vládnoucí strana usiluje o podmanění soudní moci. O situaci v Polsku, která mne osobně velmi bolí, však mluvit nechci, neboť o ní již bylo řečeno a napsáno[15] téměř vše.

Je totiž až neuvěřitelné, že se v demokratickém právním státě můžeme setkat s tím, že taková samozřejmost, jakou je soudcovská nezávislost, může být vystavena ohrožení. Nezávislost je tím nejcennějším, co může justice nabídnout. Je to jedna z mála věcí v dnešním materiálním světě, která se nedá získat rychle, natož za peníze. Nezávislost je nutné si vysedět, vyvzdorovat a protrpět. Stát se soudcem přestavuje obrovskou čest; ale současně také nezměrné břímě odpovědnosti a osamělosti. Ano, podstatou soudů i jejich členů je osamělost. A právě z této osamělosti - z odřeknutých obědů, z nepřijatých dárků a z osamělých nocí u počítače se rodí skutečná nezávislost soudce. A až z nezávislých soudců se pak může zrodit nezávislé soudnictví.

Na příkladu Polska, Maďarska i Slovenska vidíme, jak se tamní moc pokouší oslabovat ústavní i obecné soudnictví. Chci Vás proto na samý závěr poprosit, abychom byli k našim zahraničním kolegům solidární. Spojenectví a vzájemná podpora mezi soudy je totiž také jednou z možností, jak zůstat nezávislý, ale nebýt osamělý…


Kongres Právní prostor 2018

Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.


[1] Ačkoliv to nijak nesnižuje oprávněné volání po kohezi právního řádu a z ní plynoucí potřebu integrity práva, viz.  Dworkin, R.: Law's Empire ,1st Edition, Harvard University Press, 1986, kap. 2.4.2.

[2] Viz nález Spolkového ústavního soudu SRN ve věci nařízení č. 11 k zákonu o říšském občanství ze dne 24.11.1941  (GBl. I., s. 772), na základě kterého bylo Židům, kteří emigrovali, odňato státní občanství a majetek (BVerfGE 23, 98).

[3]  Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty.“  Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

[4] Srov. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 19/93.

[5] Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“

[6] Ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

[7] České právo není založeno na svrchovanosti zákona. Nadřazenost zákonů nižším právním normám neznamená ještě jejich svrchovanost. Dokonce ani ve smyslu rozsahu zákonodárné kompetence v rámci ústavního státu nelze hovořit o svrchovanosti zákona. V pojetí ústavního státu, na kterém je založena Česká ústava není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. …  konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím "ultra vires" Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového. Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. prosince 1993.

[8] Věda devatenáctého století byla okouzlena hierarchií, symetrií, logikou a mechanikou. Ani právní věda nebyla výjimkou. Hierarchie právních norem, mechanická systematika civilního i trestního procesu, strukturální logika právní normy a ostrá hranice mezi právem a dalšími hodnotovými systémy… to vše se rozpadlo v tavícím kotli druhé světové války. Formální právo přineslo materiální bezpráví a všeobecně sdílená myšlenka positivismu, tedy že „vše legální je ze své podstaty legitimní“ zemřela. Na jejím hrobě vykvetla Radbruchova formule, která se v post-totalitních zemích stala rukovětí soudců pro vypořádání se s „bezprávným právem“ (unrichtiges Recht). Blíže proto viz Radbruch, G.: Gesetzliches Unrecht und übergestzliches Recht, 1946, Juristische Zeitgeschichte.    

[9] V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 Ústavní soud poukázal na tzv. formální hodnoty práva, které sice neurčují obsah právních předpisů, mají však právu zajistit existenci, akceptaci a aplikovatelnost: hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti, právní rovnosti či právní jistoty. Principu právního státu je vlastní princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle orgány veřejné moci.

[10] Významný rakouský teoretik Franz Bydlinski (1931-2011) v roce 1988 formuloval pět postulátů právní jistoty: jasnost práva, stabilita práva, přístupnost práva, právem chráněný pokojný stav a prosaditelnost práva. Bydlinski, F.: Fundamentale Rechtsgrundsätze, Wien, 1988, s. 293.

[11] Transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a seznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem.“ Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 157/03 ze dne 24. září 2003.

[12] Principu právního státu tak je imanentní princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle orgány veřejné moci. V teorii práva se v tomto kontextu mluví o tzv. formálních hodnotách práva, které sice neurčují obsah právních předpisů, mají však právu zajistit samotnou existenci a dále akceptaci a aplikovatelnost: mezi tyto hodnoty patří hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti, právní rovnosti či právní jistoty. Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.“. Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 420/09 ze dne 3. června 2009.

[13] V podrobnostech Sólyom, L.: The Rise and Decline of Constiutitonal Cultrue in Hungary, in Constitutional Crisis in the European Constitutional Area, A. Von Bogdandy, Pál Sonnevend (eds.), Bloomsbury Publishing, 2015.

[14] Prezident Slovenské republiky Andrej Kiska jmenoval tři chybějící soudce až po velmi důrazně formulovaném rozhodnutí Ústavního soudu v prosinci 2017. Spor o jmenování (či nejmenování) chybějících soudců probíhal od roku 2014. 

[15] Z poslední doby vynikající blog profesora Sadurskiho, viz Sadurski, W.: Judicial “Reform” in Poland: The President’s Bills are as Unconstitutional as the Ones he Vetoed, VerfBlog, 2017/11/28, http://verfassungsblog.de/judicial-reform-in-poland-the-presidents-bills-are-as-unconstitutional-as-the-ones-he-vetoed/.

kongres justice právní stát Právní prostor 2018

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze