Existuje právo na spravedlnost?

Prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc. je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a v současné době již s mnohaletou zkušeností působí jako profesor na Cardiff Law School, University of Wales. Jeho oborem působnosti je především oblast sociologie, právní teorie a filozofie. V rámci přednášky se prof. Přibáň pokusil o vyjádření práva na spravedlnost jednak prostřednictvím jazyků mnohých filozofů, jednak řečí zákonodárců, a to na podkladu základních lidských práv či ve vazbě na letošní diskutované výročí norimberských procesů.

Chápeme spravedlnost správně?

Přednášku host zahájil výstižným prohlášením, že „spravedlnost je princip, a také ctnost“. Vzhledem k tomu, že naplnění teoretického principu či lidské ctnosti nelze nikdy stoprocentně zaručit, můžeme dojít k závěru, že ani spravedlnost tedy nemůže být vždy do posledního naplněna. Žádný proces tak nemůže být skutečně a stoprocentně spravedlivý. Problémem moderního člověka je ale dle prof. Přibáně právě to, že považuje právo na spravedlnost za právo stoprocentní, které je zaručené již jen z titulu toho, že jsme lidé. Máte-li zaručeno určité právo, tedy i právo na spravedlnost, přirozeně očekáváte určité odpovídající politické uspořádání společnosti. Zároveň je ale potřeba očekávat i fakt, že moc nebude absolutní, tedy že bude zákonem omezená a bude dodržovat jiná práva a svobody. Podle prof. Přibáně si lidé vypracovali v moderních časech odlišný pohled na práva, a to především na ta základní lidská, než jaký existoval v dobách, kdy tato práva vznikala. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 byla při svém vzniku kritizována konzervativci i radikály, i přesto po více než dvou stech letech máme dnes dle slov přednášejícího „tolik lidských práv, že se k nim chováme cynicky“.

Právo na spravedlnost je často mylně chápáno pouze jako právo na spravedlivý proces, je ale potřeba soustředit se také na spravedlnost v obecném smyslu. Jak ale takovou spravedlnost chápat? Přístupy k zodpovězení této otázky lze rozdělit v zásadě do dvou samostatných proudů: 1) relativní přístup ji chápe jako otázku sociální praxe a zvyku, 2) kantiánský přístup jako otázku principu. Na toto rozdělení navázal přednášející ještě citátem amerického filozofa Richarda Rortyho, který prohlásil, že „spravedlnost je jen rozšířená loajalita“. Prof. Přibáň zakončil rozdělení zmíněných pohledů vlastním závěrem, že spravedlnost v sobě syntetizuje schopnost mít loajalitu, ale také nutnost ji zdůvodňovat.

Norimberská spravedlnost

S právem na spravedlnost spojil prof. Přibáň také jedno z momentálně nejdiskutovanějších témat, tj. sedmdesáté výročí od zahájení série norimberských procesů, které zůstaly v hlavách mnohých filozofů nezodpovězenou otázkou. Jednalo se o procesy spravedlivé či nespravedlivé? Německý právní a politický teoretik Carl Schmitt prohlásil, že „norimberský proces je jenom spravedlnost vítězů, tedy žádná spravedlnost“. Podle prof. Přibáně nebyl norimberský proces procesem nespravedlivým, nýbrž procesem o nespravedlnostech, o zvráceném režimu, který dokázal na průmyslové úrovni zorganizovat vyvražďování národů, „je to v podstatě pokus o obnovení práva na spravedlnost, nikoli nespravedlivý proces“.

Přednášku následovalo několik tematických dotazů, na které přednášející pohotově reagoval, a celé téma završila slova prof. Přibáně: „Spravedlnost není otázkou institucí, ale otázkou postoje každého jednoho z nás.“