Iusnaturalismus stále aktuální? - II.

Vítězná práce soutěže "Cena Františka Weyra" se zabývá iusnaturalismem, tzv. kauzou Melčák, interpretací materiálního jádra ústavy a derogační pravomocí Ústavního soudu. Dnes přinášíme její druhou část.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
První část práce k přečtení zde.

2. Kauza Melčák

V září roku 2009 zasáhla českou právnickou veřejnost událost, která neměla v dějinách samostatného českého státu obdoby. Plénum Ústavního soudu ČR zrušilo ústavní zákon č. 195/2009 Sb. o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Nejen, že Ústavní soud své pravomoci zrušit ústavní zákon využil poprvé, jeho nález se stal předmětem mnoha diskuzí o české ústavnosti a principech demokracie. V následující kapitole se nyní pokusím celou kauzu od počátku shrnout a analyzovat.

2.1     Vládní krize

Dne 24. března 2009 vyslovila Poslanecká sněmovna nedůvěru vládě premiéra Mirka Topolánka.[1] V následujících týdnech se poslanci dohodli, že pomocí ústavního zákona (dále jen zákona) zkrátí páté volební období Poslanecké sněmovny a budou vyhlášeny předčasné volby. Tento zákon byl schválen dne 28. května 2009[2] a v červnu vyhlášen pod číslem 195/2009 Sb..

Již od jeho schválení byl nicméně velice kontroverzním počinem. Jen krátce po vyhlášení výsledku hlasování vystoupil s kritickým projevem proti tomuto zákonu tehdejší místopředseda Senátu Petr Pithart:

"To je ta nejhorší varianta přístupu k ústavě: dělat, že vlastně ústavu vůbec nemáme. Optám se těch senátorů, kteří pro zákon nehlasovali, jestli by se nepřidali ke stížnosti k Ústavnímu soudu, ale velké naděje si nedělám."[3]

Kritickými slovy nešetřil ani Jiří Hřebejk z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, který upozornil na ignoraci Ústavy, která se podle něj změnila z pojistky demokracie na zbytečnou instituci. Zároveň se však postavil také proti ústavní stížnosti senátora Pitharta.[4]

2.2     Podání ústavní stížnosti

Dne 26. srpna 2009 podal nezařazený poslanec Miloš Melčák proti zákonu č. 195/2009 Sb. ústavní stížnost. Tu argumentoval tím, že zkrácením volebního období zákon porušuje jeho pasivní volební právo, jelikož jeho mandát má v souladu s ústavním pořádkem trvat čtyři roky a jeho zkrácení není přípustné. Tímto způsobem by totiž mohlo být kdykoliv zkráceno nebo naopak prodlouženo volební období jak Poslanecké sněmovny, tak prezidenta, a to, dovedeno ad absurdum, i doživotně. Takovýto postup by vedl k likvidaci ústavních zásad demokratického státu. Zákon navíc napadl jako účelovou a jednorázovou vůli momentální většiny, která nemá charakter změny či doplnění Ústavy.[5]

2.3     Nález Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu (dále jen Ústavní soud) rozhodlo v této věci v rekordním čase. Již patnáct dní po podání stížnosti byl v této věci publikován nález, který stížnost Miloše Melčáka uznal a rozhodl o zrušení zákona č. 195/2009 Sb., přičemž pozbylo platnost také rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení předčasných voleb do Poslanecké sněmovny. Pro uznání ústavní stížnosti bylo třináct z patnácti soudců pléna.[6]

Ústavní soud tak učinil na základě imperativu nezaměnitelnosti materiálního jádra Ústavy České republiky (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Upozornil na to, že české právo není založeno na svrchovanosti zákona a konstitutivní principy demokratické společnosti jsou v rámci Ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci. Vzhledem k tomu, že pozitivistickoprávní tradice odhalila v pozdějším vývoji vícekrát své slabiny, je tedy dobré vzít kromě formálního chápání právního státu v potaz také chápání materiální, tedy principy práva přirozeného deklarované Listinou základních práv a svobod. Toto tvrzení demonstroval na ústavní praxi Výmarské republiky, která se vyznačovala pravidelným prolamováním ústavy cestou ad hoc ústavních zákonů, což nakonec vedlo až k likvidaci ústavnosti v Německu. Upozornil také na to, že ani další evropské státy netolerují prolamování ústavy těmito ad hoc zákony.[7]

Dalším argumentem pro zrušení ústavního zákona bylo porušení ústavního zákazu retroaktivity. V tomto případě se jedná o retroaktivitu pravou, jelikož tento zákon změnil předpoklady, na jejichž základě bylo voliči rozhodováno ve volbách do Poslanecké sněmovny.

2.4     Materiální jádro ústavy

Velkou část nálezu Pl. ÚS 27/09 tvoří interpretace čl. 9 odst. 2 Ústavy, ve kterém je zakotven již zmiňovaný imperativ nezaměnitelnosti materiálního jádra. Ústavní soud ve svém nálezu deklaruje, že čl. 9 odst. 2 Ústavy má být chápán jako důsledek zkušeností s úpadkem právní kultury a pošlapáváním základních práv v době čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu.[8] O míře normativnosti tohoto imperativu vypovídá také výrok:

Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky.“[9]

V souvislosti s problematikou onoho materiálního jádra tedy přichází střet iusnaturalismu s iuspozitivismem. V souladu s teorií přirozenoprávní chápeme materiální jádro Ústavy, potažmo ochranu demokratických a ústavních principů, jako nedotknutelné a nepřipadá tedy v úvahu být s ním v rozporu. Právní pozitivismus se však zdá býti pragmatičtější a předčasné volby jako nástroj řešení ústavní krize považuje za legitimní, jelikož ani čl. 9 odst. 2., ani jiná norma obsažená v Ústavě takovéto řešení vysloveně nezakazuje. Ústavní soud se však rozhodl pro zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., což je jasný důkaz přiklonění k přirozenoprávní interpretaci Ústavy.

2.5     Srovnání s ústavním zákonem č. 69/1998 Sb.

Ústavní krize vyvolaná pádem druhé vlády Václava Klause na podzim roku 1997 vyústila dne 19. března 1998 k přijetí ústavního zákona č. 69/1998 Sb. o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Tento zákon se od již zmiňovaného zákona č. 195/2009 Sb. neliší takřka ničím, přesto však nebyl napaden ani zrušen.

Nutno dodat, že i tento zákon měl od počátku řadu svých odpůrců. Například tehdejší poslanec Michael Žantovský s odvoláním na materiální charakter čl. 9 odst. 2 důrazně varoval před nebezpečností daného zákona v tom smyslu, že vytváří precedens nejvyšší právní síly, který říká, že je možné z momentálních, utilitárních politických důvodů měnit základní zákon země. Ad absurdum by tak mohl Parlament suspendovat Ústavní soud, stejně jako Listinu základních práv a svobod.

Proti zákonu vystoupil také odborník na ústavní právo prof. Jan Filip, který ve své úvaze naznačil, že zkrácení volebního období není tak právně čistým postupem, za jaký je právními experty považován.[10]

3. Interpretace materiálního jádra ústavy

3.1     Judikatura Ústavního soudu

Ústavní soud poprvé zformuloval základní teze k intepretaci imperativu nezaměnitelnosti Ústavy ve svém nálezu v řízení o kontrole norem ve věci ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, sp. zn. Pl. ÚS 19/93[11], ve kterém upozorňuje na fakt, že například ústava Výmarské republiky, která byla zkonstruována na pozitivně právních základech, měla za následek akceptování nacionálně-socialistického panství jako legálního, což vedlo k destrukci Výmarské republiky a nástupu nacistické diktatury[12]. Jako další příklad uvádí legitimizaci únorového puče z roku 1948 v Československu formálním dodržením ústavních procedur, která byla umožněna legalistickým pojetím politické legitimace.[13]

Podle nálezu Ústavního soudu tak naše nová ústava není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústavní soud v tomto případě vychází z pojetí ústavního státu, ve kterém je zákonodárce vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Odstranění principů ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy by tak bylo interpretováno jako odstranění ústavního státu jako takového.[14]

Právě tento nález z roku 1993, který zamítl ústavní stížnost 41 poslanců, se stal jakýmsi dogmatem pro pozdější judikaturu Ústavního soudu. I onen nález Pl. ÚS 27/09 v kauze Melčák na tento o šestnáct let starší nález přímo odkazuje a v obhajobě svého stanoviska jej cituje.[15] To stejné se dá říct například i o nálezu sp. zn. III. ÚS 31/97, k ukládání pokut soutěžitelům za zneužití dominantního postavení, ve kterém je negativní výrok Ústavního soudu odůvodněn takto:

Pojem demokratického státu dle čl. 9 odst 2 Ústavy je interpretován Ústavním soudem, jakož i doktrínou. Ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp zn. Pl. ÚS 19/93 Ústavní soud pod zmíněný pojem vtáhl materiální a nikoli formální chápání právního státu.[16]

Z uvedené judikatury tak můžeme vyvodit fakt, že Ústavní soud dává důrazně najevo nezbytnost ochrany materiálního jádra ústavního pořádku, přičemž základní metodou interpretace ústavního pořádku je výklad z pohledu účelů plynoucích z jeho materiálního jádra.[17]

3.2     Doktrinální interpretace

Velikán právní teorie a právní filosofie, profesor František Weyr, se k imperativu nezaměnitelného jádra ústavy stavěl skepticky[18]. Svou tezi opřel o argument, že pokud je známo, za jakých podmínek norma platně vznikla, logicky je možné i její odstranění, stejně jako návrh na změnu oné normy.[19]

S Weyrovou tezí nesouhlasil například německý konstitucionalista Konrad Hesse, který namítá, že tento imperativ nesmí být učiněn bezpředmětný tím, že on sám bude cestou změny ústavy odstraněn.[20]

Rakouský právní teoretik Adolf Merkl zase poukazuje na fakt, že nezměnitelnost ústavy je projevem suverenity suveréna a možnost její změny či doplnění je založena na jeho vůli, vyjádřené zmocněním. Imperativ nezměnitelnosti je tedy ústavě imanentní a je v ní obsažen i tehdy, není-li přímo vysloven.[21]

Carl Schmitt, právní teoretik německé národnosti, přirovnal likvidaci nebo suspendování ústavy v rozporu s jejím materiálním jádrem k výměně suveréna, čili změnu jednoho ústavního systému na ústavní systém jiný.

Pavel Holländer, jenž byl součástí pléna Ústavního soudu, které rozhodovalo o ústavní stížnosti Miloše Melčáka, považuje iusnaturalistický korelát za reakci na historickou zkušenost – ve Francii na časté změny forem vlády, v Německu na legalistickou cestu nacistické revoluce, v Řecku a v Portugalsku na útlak totalitního režimu a v České republice na zločiny komunismu a legalistické revoluce v roce 1948. Ústavní vyjádření iusnaturalistického korelátu je tedy racionálním konceptem ústavního systému svobody a demokracie.[22]

4. Derogace ústavního zákonu Ústavním soudem

Na závěr je třeba si položit velmi důležitou otázku. Má Ústavní soud pravomoc zrušit ústavní zákon?

V souladu s čl. 87 odst. 1 Ústavy se derogační pravomoc Ústavního soudu vztahuje pouze na zákony nižší právní síly, než je zákon ústavní. Také z tohoto důvodu vyvolal nález v kauze Melčák značnou vlnu kontroverze. Na druhou stranu, pokud Ústavní soud shledá zákon, ať už se jedná o zákon v pravém slova smyslu nebo o zákon ústavní, v nesouladu s Ústavou nebo dokonce protiústavní, nemělo by mu být bráněno v jeho derogaci. V opačném případě by se jednalo o neomezenou, nikým nekontrolovanou moc ústavodárce, která by mohla přerůst až v prolomení Ústavy.

Navíc je nutno dodat, že Ústavní soud již má pravomoc přezkoumávat ústavnost mezinárodních smluv, a to v souladu s čl. 87 odst. 2:

Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována.[23]

Ústavní soudce Jan Filip v této věci polemizuje nad možností vytvoření kategorie tzv. ústavě odporujících či protiústavních ústavních zákonů a dodává:

Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR se to zdá být z kompetence Ústavního soudu vyloučeno, neboť nemůže posuzovat soulad právních předpisů stejné právní síly. To však neznamená, že zde není řada dalších právních prostředků v Ústavě ČR a jednacím řádu Poslanecké sněmovny, které by přijetí ‚neústavního‘ ústavního zákona bránily.[24]

Emeritní ústavní soudce a právní filosof Jan Holländer navrhuje řešení, které by sloužilo jako prevence derogací ‚neústavních‘ ústavních zákonů v podobě procedurální garance akceptace čl. 9 odst. 2 Ústavy vytvořené cestou ústavní zvyklosti v podobě apriorní soudní kontroly jednoduchého ústavního práva. V praxi by tato procedura vypadala následovně: Komora Parlamentu, z níž vzejde návrh na přijetí ústavního zákona, položí Ústavnímu soudu dotaz o jeho povaze, zdali z hlediska obsahu navrhovaného ústavního zákona jde o zásah do materiálního jádra ústavy, anebo nikoli, přičemž Parlament by se stanoviskem soudu řídil. Tato ústavní zvyklost by znamenala zavedení prvku kooperativní, nikoli konkurující demokracie.[25]

Na takovémto principu funguje například francouzská Ústavní rada (Le Conseil constitutionnel), které musí být organické zákony ještě před vyhlášením předloženy za účelem kontroly ústavnosti. Rozhodnutí Ústavní rady je poté závazné pro orgány veřejné moci a pro všechny správní a soudní úřady, přičemž není možné se proti němu odvolat.[26]

Problémem Ústavního soudu České republiky však je fakt, že česká ústava mu toto právo kontrolovat návrhy zákonů ex ante neumožňuje. Jenže jedná se v tomto případě opravdu o narušení právní jistoty ze strany Ústavního soudu? Z hlediska právního pozitivismu zřejmě ano, jelikož Ústavní soud v tomto případě překročil ústavní příkaz o vázanosti Ústavního soudu ústavními zákony. Bereme-li však v potaz pohled iusnaturalistický, lze toto rozhodnutí ospravedlnit snahou o ochranu přirozených demokratických a ústavních hodnot, která byla ad hoc ústavním zákonem, který Ústavu neměnil ani nedoplňoval, ohrožena.

Závěr

Je tedy iusnaturalismus stále aktuální? Má odpověď zní ano. Ochrana nepsaných demokratických a ústavních hodnot by měla mít v moderním státě nejvyšší prioritu. Aby se však předešlo podobným sporům o pravomoci jednotlivých složek moci, je třeba tyto hodnoty, mezi které nesporně patří materiální jádro ústavy, lépe definovat. Stejně tak je důležité definovat případy, kdy se ústavní zákon stává neústavním. Za těchto podmínek lze iusnaturalistickou koncepci zapracovat do pozitivních právních předpisů, což může pomoci vyřešit budoucí spory týkající se materiálního hlediska práva.

Obávám se, že velkým problémem byl také jiný postup vůči zákonu o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny z roku 1998 a onoho z roku 2009. V případě derogace již prvního z nich by zřejmě Poslanecká sněmovna v roce 2009 volila jiný způsob vypořádání se s ústavní krizí. Místo toho však došlo k analogickému řešení krize, které bylo posléze označeno za neústavní, což bylo přirozeně bráno jako narušení právní jistoty.

Co se prevence takovýchto sporů týče, přikláním se k rozšíření pravomoci Ústavního soudu, jenž by svým stanoviskem před vydáním ústavního zákona zabránil následným debatám nad ústavností, respektive neústavností onoho ústavního zákona.


Cena Františka Weyra

Dne 30. 1. 2015 proběhlo v prostorách Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně finále prvního ročníku soutěže Cena Františka Weyra. O ocenění za nejlepší studentský esej o právní teorii a filosofii se ucházelo celkem patnáct studentů. Organizaci této akce zajišťovali doktorandi Katedry právní teorie za spolupráce mediálního partnera, kterým byl odborný portál Právní prostor.


[1] POSLANECKÁ SNĚMOVNA PČR. 53. schůze, 2. hlasování, 24. března 2009, 18:12 Návrh na vyslovení nedůvěry vládě České republiky. 2009.

[2] TŘEČEK Č., WIRNITZER J. Senát schválil rozpuštění Sněmovny i novelu biometrických pasů. iDNES.cz [online]. Mafra, publikováno 28.5.2009 [cit. 6.11.2014]

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] MELČÁK, M. Prohlášení. ceskatelevize.cz [online]. Publikováno 26.8.2009 [cit. 6.11.2014]

[6] Nález ÚS  ČR, sp. zn. Pl. ÚS 27/09.

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] FILIP, J. Zkrácení volebního období. Parlamentní zpravodaj, č. 12, 1997-1998, s. 133

[11] HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 65.

[12] Nález ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 19/93

[13] Tamtéž.

[14] Tamtéž.

[15] Srov. Nález ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 27/09

[16] Srov. Nález ÚS ČR, sp. zn. III.ÚS 31/97

[17] HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 67 - 68

[18] Tamtéž. s. 78.

[19] WEYR, F. Základy filosofie právní. Brno: A. Píša, 1920. s. 106.

[20] HESSE, K. Grundzüge des Verfassungsrechts der Bundesrepublik Deutschland. 17. auflage. Heidelberg: Müller Verl, 1990. s. 106.

[21] HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 79.

[22] Tamtéž. s. 112.

[23] Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

[24] FILIP, J. Ústavní právo České republiky. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 111-113

[25] HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 82.

[26] Constitution de la République française

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu