Lze spotřebiteli poskytnout službu pod podmínkou písemného vyjádření nesouhlasu s politickými kroky jeho státu? Zdroj: Archiv Ústavního soudu

Lze spotřebiteli poskytnout službu pod podmínkou písemného vyjádření nesouhlasu s politickými kroky jeho státu?

"Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého." - John Stuart Mill

Mgr. Martin Pečinka

Mgr. Martin Pečinka

advokátní koncipient

Mgr. Martin Pečinka

advokátní koncipient

Ústavní soud České republiky zveřejnil 30. dubna 2019 nález sp. zn. II. ÚS 3212/18[1], kterým vyhověl ústavní stížnosti provozovatele ostravského hotelu Brioni Boutique a zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 43/2018-27, kterým bylo dle Ústavního soudu zasaženo do stěžovatelova práva na svobodu projevu zakotvenou v čl. 17 odst. 1, 2 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl obecnými soudy shledán vinným ze spáchání správního deliktu porušení zákazu diskriminace při poskytování služeb [§ 24 odst. 7 písm. c) ve spojení s § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. V dubnu 2014 bylo zjištěno, že stěžovatel umístil na vstupní dveře své provozovny a na její internetové stránky následující text v českém a anglickém jazyce: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique“. Poskytnutí ubytovací služby občanovi Ruské federace (spotřebiteli) bylo ze strany stěžovatele (podnikatele) vázáno na podpis následujícího prohlášení: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace  s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis.

Ústavní soud obsáhle hodnotil vyjádření podnikatele a jeho požadavek vůči spotřebiteli z pohledu svobodné volby způsobu podnikání, včetně orientace na určitý typ klientely, a práva svobodně projevovat politické názory i při výkonu podnikatelské činnosti. Dle Ústavního soudu nedošlo v dané věci k diskriminaci spotřebitele, když předmětné jednání podnikatele bylo, mimo jiné, vyhodnoceno jako racionální bez zavrženíhodných pohnutek a bez možnosti zásadněji ohrozit zájmy potenciálního spotřebitele. Nejednalo se tak o nenávistný projev, ani o projev schopný zásahu do důstojnosti spotřebitele.

Rozhodnutí Ústavního soudu se mi jeví jako morálně pochybné, byť rámované vzletnými cíli.

Předmětné jednání podnikatele vůči spotřebiteli by mělo být nepřípustné v demokratickém právním státě, který dbá na ochranu slabší smluvní strany. Ústavní soud dal zelenou právu na „efektivní“ projev politického názoru při výkonu podnikatelské činnosti směřující k šíření hodnot demokratického právního státu, přestože byly k takovému projevu použity prostředky, jež jsou samy v rozporu s hodnotami demokratického právního státu, když nepřípustně zasahují do sféry (potenciálního) spotřebitele. Byť jsem zastáncem těchto hodnot, nesouhlasím s tím, že se lze Machiavelisticky řídit heslem „účel světí prostředky“.

Mezi řádky nálezu spatřuji určitou míru alibismu při hodnocení podnikatelova jednání. Podle Ústavního soudu chtěl podnikatel svým požadavkem působit na občany Ruské federace, kteří by se mohli politicky angažovat ve prospěch změny přístupu ruské vlády k otázce Krymu. Dle Ústavního soudu byla podnikatelova reakce na anexi Krymu v dané situaci přiměřená. Vzhledem k zacházení, kterému čelí vládní opozice v Ruské federaci, je na místě otázka, jak si Ústavní soud ospravedlnil potenciální hrozbu perzekuce spotřebitele. Nemohlo občanovi Ruské federace za projev nesouhlasu skutečně hrozit (trestní) stíhání v jeho vlasti?[2] Z nálezu je evidentní, že potenciálními důsledky spotřebitelova podpisu prohlášení se Ústavní soud v podstatě ani nezabýval. Zásah do sféry spotřebitele byl zcela opomenut při hodnocení přiměřenosti podnikatelova jednání. V době rozvinuté globalizace je přitom otázkou okamžiku, kdy se písemnost či její kopie dostane do nesprávných rukou. Mohlo být s ohledem na politickou horlivost podnikatele opravdu rozumně vyloučeno, že „petiční“ nesouhlas neskončí na síti či na ambasádě Ruské federace?

Skutečně však bylo pohnutkou podnikatele působení na změnu ruských politických poměrů, a proto podnikatel vyžadoval písemný nesouhlas s anexí Krymu pouze po příslušnících Ruské federace? Opravdu mohl podnikatel rozumně předpokládat, že se občan Ruské federace písemně „dozná“ k nesouhlasu s oficiální politikou svého státu včetně uvedení svého křestního jména, příjmení, adresy a podpisu? Nechtěl podnikatel spíše nepřímo vyloučit všechny občany Ruské federace z poskytování hotelových služeb?

Mnohem reálnějším důvodem k předmětnému jednání se jeví zásah do svědomí každého občana Ruské federace, který by chtěl využít hotelové služby podnikatele – tedy jakési podprahové uplatnění kolektivního principu viny za to, že došlo k porušení mezinárodního práva Ruskou federací. Jak ostatně uvádí i Ústavní soud, ze strany podnikatele šlo o emocionální reakci. V prvních dvou větách podnikatelova vyjádření lze spatřovat jistou domněnku (předsudek) toho, že každý ruský občan souhlasí s anexí Krymu („S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu…“). Následný požadavek na distancování se od počínání ruské vlády, kterým podnikatel podmiňuje poskytnutí služby, není ve světle předchozího ničím jiným než vyvracením oné domněnky. Takový způsob hoteliérova jednání musel nutně vytvořit stigma ostatních hotelových hostů vůči ruským občanům. Lze přitom usuzovat, že podnikatel nechtěl ve svém hotelu ubytovat nikoho, kdo by s anexí Krymu souhlasil. Přesto u občanů všech ostatních států předpokládal, že s anexí Krymu nesouhlasí. Spotřebitelé s ruským občanstvím se tak jako jediní museli zapsat na zvláštní seznam. Všichni ostatní hosté o tom věděli a možná se i zajímali o to, kolik těch Rusů mezi nimi v hotelu je, kolik jich ten „papír“ podepsalo. Tyto skutečnosti byly způsobilé vést k zásahu do důstojnosti spotřebitele, státního příslušníka Ruské federace.

Mám za to, že uplatnění podmínky pro poskytnutí služby pouze ve vztahu k takovému spotřebiteli, který je občanem jednoho konkrétního státu, je-li obsahem podmínky písemný projev nesouhlasu spotřebitele s vládní politikou jeho státu, lze klasifikovat jako nepřípustný zásah do svědomí a důstojnosti spotřebitele.

Nelze se ještě jednou nepozastavit nad tím, zda Ústavní soud ve svém nálezu neaproboval princip kolektivní viny. Proč by okupaci svrchovaného území měli odsoudit pouze státní příslušníci agresora? Váže-li podnikatel poskytnutí služby na požadavek takového nesouhlasu, nebylo by spíše přiměřené, aby akt agrese odsoudili všichni spotřebitelé bez rozdílu státní příslušnosti?

Co bude dál? Budou si čínští turisté vozit z České republiky suvenýry oproti podpisu písemné deklarace odsuzující nedodržování lidských práv ze strany vlády Čínské lidové republiky? Věřím, že nikoli. Uplatňování kolektivního principu viny do 21. století nepatří. Jistě bychom měli demokratickými hodnotami západní společnosti pozitivně působit na dění ve světě a vývoj lidské civilizace, je však nepřípustné si k tomu brát spotřebitele jako rukojmí a útočit přitom na jeho svědomí.


[1] Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3212/18 je dostupný na https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf

[2] Viz např. zpráva o vystoupení kritika ruské vládní politiky z anonymity: „Nedávno odvysílala ruská mutace zpravodajské stanice BBC nečekané doznání: „Jmenuji se Alexander Gorbunov a na síti Telegram vystupuji pod jménem StalingGulag.“ Přiznání přišlo týden poté, co policie podnikla razii v domě jeho matky. Pátrala po něm, i když žádný zákon neporušil.“ (https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2804963-nejvlivnejsi-rusky-bloger-tvrde-kritizuje-putina-i-oligarchy-po-letech-se-rozhodl)

mezinárodní právo spotřebitel ústavní soud svoboda projevu svoboda podnikání

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 5 komentářů

Jan Novák | 08.05.2019 11:57
proč nesmí být právo na projev názoru vyprázdněno aneb kritika názoru Martina Pečinky

Svoboda je zrcadlem odpovědnosti a úsilí. Sebemrskačstvím si nikdo nikdy žádnou svobodu nevydobyl. Nález Ústavního soudu je skutečně diskuzní, ale autor článku pominul mnohé. Za prvé je nutné se podívat na globální vývoj společností u všech velmocí, které jsou svým způsobem vzorem pro modely státních uspořádání. Chce se autor článku přibližovat Číně, Rusku, nebo USA? ... nebo žije v iluzi, že Evropa objevila jiný konkurenční a funkční model? Jakouže má prezident RF podporu voličů? Dopustila se RF porušení mezinárodního práva? Byla odsouzena? ... tak proč by občan, který svojí pracovitostí, houževnatostí a odříkáním a který žije ve společnosti respektující svobodu a právo, nemohl vyjádřit svůj názor na to, že občané jiného státu podporují protiprávní chování svého vedení? Že bychom je měli chránit jako spotřebitele (pro autora článku je ochrana spotřebitele téměř zaklínadlem)? ... a proč? ... jsou to občané suverénního státu a mají vlastní vůli - když vycestují někam, kde se dočkají (objektivně spravedlivého) odsudku, musí se s tím smířit. Ať cestují do Venezuely, tam problém s odsudkem mít nebudou. Nebo že bychom měli mít právo jen vyvěsit transparent a v něm odsuzovat RF jako celek? ... to by mělo význam? Jak pošetilá představa. Za druhé, autor článku si nalhává, že morální je chránit kohokoli za všech okolností. Není to pravda. Zlo musí být pojmenováno a potrestáno. Za třetí, kolektivní vina existuje a je to správně, neboť každý můžeme za to, jak se chováme nejen my sami, ale i jak se chová naše společnost jako celek (naše okolí) - to je přijetí odpovědnosti, které je autorovi článku neznámé. Musíme aktivně vstupovat do občanských aktivit a vzájemně se korigovat. Slušně, ale přece. Autor článku, v jasném zaujetí vidiny davů neubytovaných ubožáků, kteří za nic nemohou, je jedním z těch, kteří rádi vykreslují katastrofické scénáře, ale realita je jiná. Evropa a její státy přesně kvůli takovýmto hlasům neumí hájit svěřený prostor svobody a odpovědnosti a její (jejich) hlas je pro uzurpátorské režimy a její obyvatele jen neškodným hlesnutím. Proto s obsahem autorova příspěvku nesouhlasím, jde z jeho strany o přehlédnutí dějinných pochodů, ignoraci reality a strnulost v minulých časech: právo se musí vyvíjet a právní stát musí umět garantovat svým občanům (kteří s ním uzavřeli společenskou smlouvu) svobody proti těm, kteří takovou smlouvu aktivně napadají a zmíněné občany prostřednictvím své společnosti bezprostředně ohrožují (viz zbrojní závody, které RF svými útočnými produkty odstartovala; nebo čínská obchodní agrese). Nález Ústavího soudu pro mnohé překvapivě, ale zcela správně, vyslal signál, že vláda a odpovědnost náleží občanům (a to právě v tom nezbytném rozsahu a v přiměřené formě). Koneckonců je zcela na autorovi článku, jak s poskytnutou svobodou naloží, ale naprosto se neztotožňuji s tím, aby ve jménu ochrany spotřebitele mě o tento prostor svobody připravoval a poskytnutí tohoto prostoru kritizoval.

Martin Pečinka | 23.05.2019 18:28
Ohrazení vůči výpadům k osobě autora (reakce na příspěvek Jana Nováka z 8.5.2019)

Vážený pane Nováku (jste-li tedy skutečně Jan Novák, o čemž trochu pochybuji :-)), díky za Váš názor. Musím se ohradit vůči Vašemu hodnocení své osoby a vůči výpadům směřujícím na mou osobu ("Slušně, ale přece." že ?! :-)). Co vytýkám Ústavnímu Soudu je to, že přijal jako přiměřené vyžadovat aktivní písemné politické vyjádření s uvedením identifikačních údajů fyzické osoby. Z článku je evidentní, že nerozlišuji mezi cizinci podle jejich státní příslušnosti. Ostatně Listina základních práv a svobod jasně říká, že cizinci požívají ochrany základních práv a svobod stejně jako čeští občané, nejsou-li tedy konkrétní práva a svobody vázány na české občanství. Obdobný článek bych napsal i pokud by šlo o občana jakéhokoliv jiného státu. V článku jasně uvádím, jaké hodnoty zastávám. Z článku je evidentní, že vůbec nerozporuji to, že vycestovat do ČR jako cizí státní příslušník a být zde konfrontován s odsudkem týkajícím se země, jejíž jsem státním příslušníkem, může být zcela legitimní a v mnoha případech i bude. Nicméně ten odsudek by neměl překročit určitou mez. Transparenty oblepený hotel by byl skutečně legitimní a jeho fotografie na síti by možná působila mnohem silněji (ono je totiž možné, že v danou dobu žádný ruský občan ubytování v Ostravě ani nehledal – efektivita projevu podnikatele mohla být v daném případě spíše iluzorní než skutečná). Mnohem účinnější by byla iniciace petice a její předložení příslušným autoritám, uspořádání masivní demonstrace či iniciace vzniku spolku s konkrétním účelem. Předmětné jednání podnikatele však podle mě nemá s občanskou angažovaností mnoho společného. Ona mez odsudku (tj. „přiměřená forma“) by jistě byla jinde, pokud by do ČR přicestoval cizinec ze země, se kterou by ČR byla ve válečném konfliktu, jak ostatně poznamenal Jan Wintr v diskuzním pořadu na televizi Seznam (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/odmitl-ubytovat-rusy-kvuli-krymu-diskriminace-nebo-protest-72013). Skutečně by mě zajímalo, jakou mez má podle Vás ten odsudek mít. Přiměřená forma podle mě totiž není cokoliv, co nenaplní skutkovou podstatu trestného činu – ta mez musí být mnohem níž. Masivní demonstrace se mi skutečně jeví jako mnohem efektivnější a přiměřenější způsob projevu nesouhlasu než vyžadování politického názoru po druhé osobě (bez jakéhokoliv předchozího dialogu). Nemyslím si, že naše názory jsou v nějakém extrémním rozporu, přestože mi ve svém komentáři z mě neznámého důvodu podsouváte spoustu nálepek, které z článku vůbec nevyplývají a pouze mou osobu poškozují. Nejsem příznivcem katastrofických scénářů, ale dobře vím, že ani já a ani nikdo jiný si nevybral místo, kde se narodil. Stejně tak platí, že občan takového státu, který neuznává demokratické hodnoty, má mnohem omezenější možnost změnit prostředí kolem sebe, než občan toho státu, který demokratické hodnoty ctí. Přeji pěkný den

Jan Novák | 31.05.2019 19:58
K reakci autora článku z 23.5.2019

Zastává-li někdo nějaké hodnoty, pak s ním lze buď souhlasit (protože též zastávám tytéž hodnoty), anebo jej kritizovat (protože zastávám odlišné). Nová doba ale požaduje, aby cílem kritiky nebyl onen věrozvěst, ale jen jeho názor. To, na co jsem poukazoval, tedy neuvěřitelné zbavování se odpovědnosti za vlastní názory a činy, se prostě projevuje i v tomto. Jestliže sepíši názor, zveřejněním ho na webu, a v něm projevím své hodnotové stanovisko, musím být připraven jak na oslavné ódy, tak na kritické hlasy. Je na tom něco špatně? Nebraňme se kritice, třeba je pomýlená a naopak nám může být podporou mlčící většina. Ta samá většina, co přijde na tu masovou demostraci, aby v souladu s mezinárodním právem odsoudila RF za územní agresi vůči nezávislému státu, jak píše autor, nebo ta samá většina, co zvolí ANO, nebo Zemana. To, co jsem měl snahu vyjádřit, je přesvědčení, že autorův protěžovaný přístup je odužitý, neúčinný, vyhaslý a mrtvý. Jistě jej na fakultě učili, jaké výhody a nevýhody má demokratický právní systém. A že největší jeho slabinou je schopnost používat účinné prostředky své ochrany, jde-li o jeho ohrožení, neboť všichni ctihodní občané se bojí být následně osočeni, že při obraně zašli příliš daleko a ničím neušpiněná většina je pak stádně vypudí na svůj okraj (tuto většinu představuje paní Statečná, co udělala v tom hotelu tu šťáru a ctihodní soudci obecné justice, kteří udělenou sankci podpořili). Všimněte si proto také, jak málo máme skutečně hrdinských příběhů (občanské statečnosti) … nebo už jenom statečnost politicky se angažovat (byť třeba jen na obecní úrovni). Já jsem zastáncem jiného "progresivismu": sounáležitost či animozita musí být projevována čitelnějším a citelnějším (čti: důraznějším) způsobem. Mez odsudku cizince, jehož domovina vyvolává útočnou válku, v podobě vytvoření volby, že se buď podepíše pod názor zastávaný mezinárodními orgány povolanými k vyhodnocení konfliktního stavu, nebo se ubytuje jinde, mi přijde naprosto přiměřený. Navíc ten „chudák spotřebitel“ si to mohl přečíst na internetu. Je-li kladena otázka, co s cizincem, který cestuje do země, s níž má jeho vlast ozbrojený konflikt? … z mého pohledu ten, kdo by to ignoroval a domníval se, že to je OK, tak je svým způsobem ignorant takové kvality, že mu náleží Darwinova cena. Já k autorovi necítím zášť, jen obecnou, lehkou lítost, že dnešní doba neposkytuje mladé generaci ani možnost poznání, že chléb náš vezdejší získáme skutečně jen prací … že je zapotřebí vydolovat jej úsilím a vlastním přičiněním, protože jinak je „něco shnilého ve státě Dánském“ a že nám čas za jiný přístup (život v přeludu) vystaví účet (zde pak není žádná výmluva či omluva – prostě klapky spadnou z očí a někomu u toho i brada). Kdopak z dnešních ústavních činitelů vlastně kdy demonstroval či jinak jednal ve prospěch pádu komunismu, nebo se jinak přičinil o demokratický právní stát: ano, někteří o tom napsali odborné stati

Jan Novák | 31.05.2019 19:59
K reakci autora článku z 23.5.2019 - pokračování

… Autor článku se přiklání ke klasickým instrumentům jako je petice, demonstrace, fotografie na webu … je to pohříchu idealistický a naivní přístup; tuto mez projevu považuji za nedostatečnou. Proč? … prostě to nepomáhá … nebo si snad někdo všiml, že kromě úletu některých poslanců (ve smyslu odletu na Krym, či do doněcké oblasti) by se náš stát (hlavně vláda a parlament) nějak výrazně angažoval v nastolení vlády práva? Nebo čínské expanzi? Nebo tureckému sklonu k autoritářství? Nikdo nemůže za to, kde se narodil. My tady na Západě jsme už staletí přesvědčeni, že každý z nás (ideálně nejpozději na prahu dospělosti) dospěje k neochvějné schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem; přípravou nám je bohatá historická zkušenost a přístup k informacím. Kdo z čtenářů by neuměl rozlišit, zda je či není v Číně, Venezuele, Rusku, Kubě totalitní systém? … asi jenom ten, kdo visí 12 hodin denně na FB, Instáči a jiných cool prostředích a myslí si, že ví, co se „tam venku“ (míněno i na ulici o blok dál) děje. Ten, kdo s lidmi tráví víc času, a zejména těmi, kteří čtou, cestují a vůbec žijí v realitě a „informačně aktivně“, nemůže činit hodnocení tohoto charakteru žádný problém. Já žádnému cizinci, jemuž vyhovuje jeho státní zřízení v Číně, Rusku, Turecku, Venezuele a jinde, nenutím, aby se šel ubytovat do mého hotelu, protože já s jeho uspořádáním společnosti nesouhlasím. Takže buď přijede poznáním nepolíbený cizinec, který neví, která bije – pak má na výběr (podepsat versus jít jinam), nebo přijede cizinec, který naopak ví, která bije a buď se rovnou ubytuje jinde, nebo projeví svoji občanskou statečnost, podepíše a podlomí zřízení, které zlovolně ovládá někdo jiný. Ať pak tento statečný občan obdrží v ČR azyl. Ale důležitý je ten signál těm, kteří tyjí ze svého zrůdného chameleonství: na jednu stranu podporují svůj stát i v protiprávním chování a na druhou stranu by pak měli mít právo dovolávat se stejného postavení jako občané, jejichž stát byl agresí zasažen (ano, ČR není okupována – zatím – je tu však solidní počet ruských agentů a ti tu nejsou na dovolené … takže jde jen příměr – ale je snad srozumitelné, oč mi jde)??? Moc bych si přál, aby čtenáři – i autor článku – vzal do ruky literaturu faktu a seznámil se s tím, co všechno museli na různých místech světa jednotlivci obětovat a jak museli být aktivní k tomu, aby společnost, jejímiž příslušníky byli, buď přežila anebo alespoň mohla okusit lahodnou atmosféru svobody.

Jan Novák | 31.05.2019 20:00
K reakci autora článku z 23.5.2019 - pokračování

Minoritní stanovisko soudce Davida je ono bezzubé a bázlivé sebemrskačství, přesně ten přístup, který jen odstrašuje lidi – právě ty, kteří by bývali byli přišli v případě konfliktu na pomoc, ale teď si netroufnou; ostatně všimněte si, jak vnímá podnikání „podnikatel má právo i povinnost poskytovat služby ostatním“ … „Odůvodnění nálezu totiž pohlíží na problematiku, na rozdíl od stěžovateli napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, optikou podnikatele“ (cítíte to soudcovo rozčarování, že spotřebitel je v pasti podnikatele, který si prostřednictvím chudého pocestného vyřizuje účty s velmocí? … ze strany soudce jde o zásadní nepochopení, že „skanzen Evropa“ se do své situace dostal právě kvůli podobnému „sociálně-kapitalisticko-paternalistickému přístupu“; kdyby bylo více svobody, jistě by ruští podnikatelé naopak svými penziony a hotely zaplnili díru na trhu vzniklou tím, že jejich občané nebudou přijímány jinými ubytovateli, takže se jim zvýší poptávka a zisk) … mně je akorát záhadou, kde k takovým myšlenkovým závěrům (jinak dle webu zcestovalý) desentující soudce přišel (já taky cestuji a žádné takové závěry to ve mně ale nevyvolalo). Ale jeho mýlka jde ještě dál … víte, jak označuje válku v doněcké oblasti a anexi Krymu? … … „politický akt“ (viz věta z druhého odstavce III. části disentu: .„Stěžovatelka se totiž neomezila na deklaraci adheze nebo kontroverze vůči určitému politickému aktu, ale jde dál.“). … pak pokračuje: „… vtáhli turisty jako "páku" do akce, ke zdůraznění svého protestu. Tento moment se stal silnou součástí politického projevu. Jakmile se někdo stane pouhým objektem "akce" jiného, bez možnosti přijatelné reakce na bezprostřední situaci (nepočítáme-li nálezem nabízenou alternativu hledání jiného hotelu…), pak je v sázce zásah do lidské důstojnosti.“ … no a to je to, co je zásadní omyl … pan soudce totiž dovodil, že hoteliér se chtěl při protestu zviditelnit, a při tom překroutil, co se chtělo: hoteliér chtěl donutil turisty k zamyšlení a přitlačit je tomu, co někteří nemají rádi: k rozhodnutí a převzetí odpovědnosti – buď podepíšeš, že víš, co se mezi Ukrajinou a Ruskem děje a ztotožníš se s názorem mezinárodního společenství, nebo bydli jinde. Soudcův náhled je ale jiný, zcela otevřeně se hlásí k myšlence, že jediný člověk není schopen změnit totalitu v demokratický právní stát (tohle kdyby si řekli všichni ti, co přišli v 89´ na Václavák a na Letnou, tak pan soudce na své dnešní židli rozhodně nesoudí). Takže kde máme ten ideál a étos občanské statečnosti, společenské smlouvy a povzbuzení nenechat si vyprázdnit demokracii? V mých očích je disent tragická opatrnost, strach a neschopnost být statečný a důsledný – ale hlavně mu chybí víra, že dobří lidé si vždy pomohou a že dobří lidé mají zásadní nevýhodu – těžko se jim bojuje proti zlu (jsou totiž mírumilovní) … proto tvrdím, važme si těch, kteří tu odvahu mají. A proto tak vehementně vystupuji proti myšlenkám uvedeným autorem a proti jeho postoji. Jestli něco není dobrého, závěrem parafráze poslední věty soudcova disentu, pak je to myšlenka, že to bude stát, který všechno zachrání a spasí. To je jen chiméra, ve které soudce vyrůstal a která jej v této kauze zcela ovládla. Bohužel. A autorovi článku přeji více víry ve vlastní schopnosti, znalosti a dovednosti (více zdravého sebevědomí); každý může měnit svět, jen se nesmí bát - a ti, kdo se bojí, pak snadno skončí ve společnosti, v níž si žít ve skutečnosti nepřejí.

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články