Má senátor při projednávání přestupku Senátem právo na spravedlivý proces?

Na tuto otázku nelze bez znalosti konkrétního skutkového a právního stavu věci odpovědět jednoznačně. Klíčovým v této situaci je, jakou povahu deliktní jednání má, tedy zda spadá do vymezení tzv. Engelových kritérií tak, jak tuto doktrínu rozvinul a ve své judikatuře užívá Evropský soud pro lidská práva.

VP
externí doktorand, Právnická fakulta UP v Olomouci
Foto: Shutterstock

Těmito kritérii jsou a) zařazení skutku v domácím právu, přičemž pokud se jedná o správní delikt, je rozhodná dále b) povaha deliktu, která musí být více odstrašující a trestající než kompenzační a c) přísnost trestu.[1] V rámci druhého kritéria hraje potom roli šířka okruhu dotčených osob, na něž delikt potenciálně dopadá, odstrašující povaha řízení a hrozícího trestu, závislost uložení trestu na zavinění podezřelého a srovnání s tím, jak je podobný skutek klasifikován v jiných členských státech Rady Evropy.[2]

Pokud jsou tato kritéria naplněna, spadá deliktní jednání obviněného do rámce čl. 6 Úmluvy, a to bez ohledu na to, který orgán o takovém deliktu řízení vede, byť je jím i Senát Parlamentu ČR, jak se stalo v případě přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., přestupkový zákon, spáchaného senátorem V. Drymlem dne 7. 6. 2013. Jmenovaný senátor se měl provinit tím, že při slovní rozepři měl způsobit svými výroky poškozenému újmu na jeho právech pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ.

Na žádost senátora učiněnou v souladu s ustanovením § 9 přestupkového zákona byla věc namísto běžné procedury projednána a rozhodnuta právě horní komorou Parlamentu. U té si V. Dryml vysloužil za spáchaný přestupek trest ve formě peněžité pokuty ve výši 20.000,- Kč.

V důsledku podané ústavní stížnosti se věc dostala až před Ústavní soud (dále ÚS), který o ní rozhodl v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 17/14 ze 13. 1. 2015.

V rámci tohoto usnesení ÚS dovodil, že parlamentní disciplinární řízení (které však neskýtá plné záruky spravedlivého procesu, pozn. aut.) má odlišnou povahu než běžné přestupkové řízení před správními orgány a nespadá tak do rámce čl. 6 Úmluvy. K odůvodnění tohoto závěru si potom vystačil s principem autonomie zákonodárné moci vyplývajícím z principu dělby moci a nepřípustnosti zásahu do úpravy vnitřních poměrů Senátu.

S tímto závěrem je třeba nesouhlasit. Předně je nutno učinit výhradu již proti argumentu ÚS principem dělby moci, když tento interpretoval nesprávně a účelově. Rozhodně totiž nelze dovodit, že by Senát ve věci projednávání přestupku vykonával moc zákonodárnou, jak tvrdí český garant ústavnosti. Pokud je běžné přestupkové řízení řízením správním, potom by mělo mít řízení o témže jednání vedené jiným orgánem opět povahu řízení správního. Ostatně tento závěr je dovozován i v právní vědě.[3] Ad absurdum zní argument ÚS asi tak, jako kdybychom tvrdili, že soud při poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím soudí.

Proto je třeba dovodit, že vedle nevyhovujícího jednacího řádu Senátu, podle kterého bylo řízení na půdě Senátu vedeno, mělo být užito správního řádu a přestupkového zákona.

Svůj nesprávný závěr ÚS zároveň využil k odůvodnění toho, proč přestupek V. Drymla nespadá do rámce čl. 6 Úmluvy, aniž však vůbec přikročil k tzv. Engelovu testu, jak se nabízelo a což ostatně správně namítá jediný z disentujících soudců R. Suchánek. Povaha deliktu a přísnost trestu potom zřetelně svědčí pro závěr, že o trestní obvinění ve smyslu citovaného článku Úmluvy vyžadující zvláštní garance spravedlivého procesu jde.

Pokud se potom snaží ÚS zachránit alespoň trochu z rozlitého mléka ústavnosti a i v rámci disciplinárního řízení vedeného Senátem spatřuje projevy spravedlivého procesu v tom, že nedostatek nezávislosti je nahrazen silnou demokratickou legitimitou parlamentu, a že v rámci odvolacího řízení mohl V. Dryml na schůzi Senátu hlasovat dokonce o své vlastní věci, činí tak nepřípadně.

Dle čl. 6 Úmluvy je třeba nezávislého a nestranného tribunálu. V tomto ohledu lze v případě Senátu a jeho příslušného výboru spatřit značný deficit, jelikož se jedná o těleso výhradně politické a i jeho fungování je založeno nota bene na principu politické většiny, nikoliv potom na principu spravedlivého procesu.

V argumentu možnosti hlasování o svém přestupku lze potom spatřit porušení zásady nemo iudex in causa sua.

Tímto svým excesivním rozhodnutím ÚS vybočil zcela z pravidel principu práva na spravedlivý proces, když se spokojil s odůvodněním ryze formálním bez ohledu na materiální podstatu spáchaného skutku. Navzdory tomu bude zřejmě sloužit zmiňované usnesení jako vhodná pedagogická pomůcka, pohříchu však nikoliv pro kvalitu svého odůvodnění, nýbrž z důvodu obsahu odlišných stanovisek k němu.

 


[1] Podobněji viz MOLEK, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 53 an.

[2] Ibidem.

[3] VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Polygon, 2012. s. 35.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články