Nadkonfesní rozměr služby nemocničních kaplanů v ČR, část I.

Pastorace nemocných v ČR je náboženskou službou neevangelizačního typu, charakterizovaná třemi pojmy: dobrovolná služba, nezdravotní péče a neevangelizační charakter. Autorka se v příspěvku zaměřila především na tu část činnosti nemocničních kaplanů, která přesahuje čistě náboženské působení.

MM
Právnická fakulta UPOL

Služba nemocničních kaplanů je totiž převážně lidským, existen­ciálním, psychologickým, emočním a podpůrným doprovázením pacientů v kontextu jejich nemoci ale má širší dopad: na rodiny, příbuzné a blízké osoby nemocných ale i na nemocniční personál.

1. Úvod

Problematiku klinické pastorační péče v České republice můžeme uchopit z více pohledů. V tomto příspěvku se na činnost nemocničních kaplanů díváme prismatem práv člověka, nikoli pohledem konfesně zabarveným a náboženským, byť i pastorace nemocných je náboženskou službou. Nový Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči ve zdravotnic­kých zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb, který byl oficiálně publikován ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České repub­liky 13. dubna 2017, charakterizuje službu nemocničních kaplanů v českém prostředí třemi znaky: dobrovolná služba, nezdravotní péče a neevange­lizační charakter. Protože tato část pastorace spočívá převážně v oblasti lidského a existenciálního doprovázení spojeného především s nasloucháním a náboženský prvek je tu marginální, rozhodli jsme se pro zpraco­vání této části problematiky v tomto článku.

2. Nemocniční kaplani a speciální duchovní správa v CIC a jejich odlišnost v ČR

Nemocniční kaplan je v evropském tedy i českém prostředí stále častěji chápán jako potřebná součást multidisciplinárního týmu a celostní péče o pacienta (i jeho okolí), jako nelékařská a nezdravotnická profese, je specia­lizovaným pracovníkem v oblasti zdravotnictví. Jeho úkolem je zabezpečení existenciálních, spirituálních a náboženských potřeb nemocných a těch, kdo o ně pečují. Poslání nemocničního kaplana je vykonáváno na specifickém místě a specifickým způsobem: nenahrazuje místní duchovenstvo, ale vypl­ňuje speciální potřeby stálou formou klinické pastorační péče ve zdravot­nických zařízeních. Nemocniční kaplan při své činnosti respektuje hodno­tový systém pacienta a svým přístupem může výrazně přispět k účinnější spolupráci pacienta při léčbě a tím i zlepšení jeho zdravotního stavu. Služba kaplanů není vykonávána pouze směrem k nemocným, ale také k jejich příbuzným, rodinám, jiným blízkým osobám, návštěvám, nemocničnímu personálu. Rozměry jejich působení jsou rozmanité a budou podrobněji popsány v kapitole třetí, obecně však kaplani mají chránit důstojnost člověka, prezentovat spirituální rozměr utrpení a nemoci, naslouchat, hlásat uzdra­vující, usmiřující sílu náboženské víry, působit jako prostředníci či smírčí osoby pro ty, kdo potřebují zastání ve zdravotnickém systému, podporovat výzkumné programy atp.[1] Jak uvádí kupř. doc. Němec ve svém Komentáři k metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví, působení nemocničních kaplanů je obvykle existenciálním doprovázením a nasloucháním, nábo­ženský prvek je zde marginální a služba zásadně nemá za cíl získávat paci­enty pro náboženskou víru či dokonce z nich dělat členy konkrétní církve, protože takové snahy by naopak vedly k diskreditaci a odmítání této služby.[2]

Používaná terminologie zde není jednoznačná: pro dohody mezi Ekumenickou radou církví (dále ERC), Českou biskupskou konferencí (dále ČBK) a příslušným orgánem státní správy se vžilo označení duchovní služba (spiritual service) či jeho ekvivalent, termín duchovní péče. Mezinárodně uzná­vaným označením je termín klinická pastorační péče (clinical pastoral care), který lépe vyjadřuje začlenění tohoto typu pastorace do prostředí klinické zdravotní služby.[3] Stejně tak je ekvivalentním výraz nemocniční kaplanská služba (health care chaplaincy), užívaný ve standardech pro poskytování nemoc­niční kaplanské služby v Evropě, a který má širší význam: je v něm silněji vyzdvižen i zdravotní prvek tohoto působení.[4] Služba se tedy týká všech pacientů, příbuzných a zdravotníků bez ohledu na církevní čí náboženskou příslušnost. Řídí se přáním osoby, které je poskytována, a bere ohled na její lidskou důstojnost a mravní integritu především podle dále specifikovaných standardů European Network of Health Care Chaplaincy. Toto pojetí nijak nena­hrazuje službu, kterou poskytují duchovní jednotlivých církví svým věřícím, naopak předpokládá jejich úzkou spolupráci.

Výraz nemocniční kaplan (healthcare chaplain) označuje kvalifikovaného duchovního, který poskytuje duchovní péči soustavně a profesionálně (na plný či častěji částečný úvazek) pacientům, personálu a návštěvníkům zdravotnického zařízení[5] jako člen multidisciplinárního zdravotnického týmu. Poskytuje doprovázení v duchovní oblasti všem potřebným bez rozdílu jejich vyznání či světového názoru. Takové chápání se sice striktně nedrží vymezení pojmu kaplan v Kodexu kanonického práva, který před­pokládá speciální pastoraci katolíků v situaci nemoci a oblast působení kaplanů (kán. 564–572), tedy i kaplanů ve zdravotnictví, chápe jako speci­fickou formu diakonie, na kterou se vztahuje obecné ustanovení kán. 383 § 1[6] a kán. 564 CIC.[7] Dobrovolník pak je (na rozdíl od nemocničního kaplana) osobou, vyslanou ČBK a ERC, podílející se na této spirituální péči o nemocné pod vedením nemocničního kaplana a ve svém volném čase. Pro samotné vyslání se vyžaduje dosažení konsensu se zdravotnickým zaří­zením a uzavření písemné dohody mezi tímto zařízením a konkrétní církví v místě působící. I v oblasti zdravotnické pastorace je situace ČR specifická především sekularizovaným prostředím, které ovlivňuje přístup k církvím ze strany společnosti obecně.

3. Zakotvení klinické pastorační služby v českém právním řádu

Současný model této péče se postupně vyvíjel od roku 1990 a smluvně (mezicírkevní dohodou) byl zakotven v roce 2006.[8] Legislativní vyme­zení v českém právním řádu je dáno pouze obecně, koncepční podoba daná speciálním právním předpisem dosud chybí. I přes probíhající jednání se doposud podařilo dojít pouze k výše uvedenému Metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví, a i to až na jaře 2017. Konfesněprávním základem pro existenci duchovní služby ve zdravotnictví jsou ústavou zaručená práva a svobody, především náboženská svoboda, obecně garantována v čl. 16. odst. 1 Listiny základních práva a svobod,[9] a v § 2 z. č. 3/2002 Sb.[10] Ovšem na rozdíl od oblasti armády či vězeňství, které rámcově řeší § 7 odst. 1 z. č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společ­nostech (tzv. zvláštní práva CNS), v zákoně o církvích oblast jejich působení ve zdravotnictví řešena není. I do zdravotnické normativy se (alespoň) právo na duchovní podporu při pobytu ve zdravotnických zařízeních dostalo poměrně pozdě.[11] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v § 28 (Práva pacienta) odst. 3 specifikuje, že pacient může: přijímat ve zdravot­nickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v České republice nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti v souladu s vnitřním řádem a způsobem, který neporušuje práva ostatních pacientů, a s ohledem na svůj zdravotní stav, nestanoví-li jiný právní předpis jinak; návštěvu duchovního nelze pacientovi odepřít v případech ohrožení jeho života nebo vážného poškození zdraví, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.[12] Byť v tomto zákoně není explicitně vymezeno postavení nemocnič­ních kaplanů, lze na ně vztáhnout obecné ustanovení § 2 odst. 2 specifiku­jící zdravotní služby.[13] Nemocniční kaplany pak chápeme jako jiné odborné pracovníky ve zdravotnictví (nezdravotnickou profesi). Bližší vymezení nemocničních kaplanů však chybí jak v zákoně č. 96/2004 Sb., o nelékař­ských zdravotnických povoláních, tak ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. Ve vládním nařízení č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřej­ných službách a správě, v příloze č. 1 nacházíme obecné nařízení, které obsahuje pozici kaplan.[14] V národní soustavě kvalifikací však vymezení pozice kaplana chybí. Můžeme tedy shrnout, že české právo vytváří základní předpoklady pro realizaci služby nemocničních kaplanů, podrobnější regu­laci jejich postavení (otázku přístupu kaplanů ke zdravotnické dokumentaci, práva a povinnosti a součinnost zdravotnického personálu) a kvalifikace vymezil alespoň Metodický pokyn MZ z dubna 2017.

Pro působení církví a náboženských společností v oblasti zdravotnictví není na rozdíl od ozbrojených sil, vězeňství a veřejných sdělovacích prostředků uzavřena dohoda na vnitrostátní úrovni.[15] Podrobnosti tak prozatím řeší velmi stručná „mezicírkevní“ smlouva, která vytváří ekumenický model klinické pastorační péče: Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví ČBK + ERC z 20. 11. 2006[16] a Dodatek č. 1 z 12. 12. 2011 (účinný 1. 1. 2012) k této smlouvě.[17] Tato dohoda však není součástí českého právního řádu. Dohoda včetně příloh a dodatků se vztahuje na tyto církve: Římskokatolická církev, řeckokatolická církev, Apoštolská církev; Bratrská jednota baptistů; Církev bratrská; Církev československá husitská; Českobratrská církev evangelická; Evangelická církev augsburského vyznání v České republice; Evangelická církev metodistická; Jednota bratrská; Pravoslavná církev v českých zemích; Starokatolická církev v ČR; Slezská církev augsburského vyznání; a na Církev adventistů sedmého dne.[18]

V letech 2000–2002 byla otázka duchovní služby ve zdravotnictví projed­návána také při přípravě konkordátní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČR. V čl. 14 byly obsaženy pouze základní zásady19 a předpokládalo se vytvoření dalších dílčích dohod mezi církví a příslušnými orgány státní správy, které by obsahovaly podrobnější úpravu této oblasti. V květnu 2003 ovšem poslanecká sněmovna konkordátní smlouvu neratifikovala a můžeme konstatovat, že v této podobě již k ratifikaci nedojde. Také dosud neexistuje normativa na úrovni státní či resortní.

 

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Srov. Standardy Evropské sítě nemocničního kaplanství, kap. 1 a 3.

[2] Srov. NĚMEC, Damián. K metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči. Revue církevního práva, 68 – 3/17, s. 11–28.

[3] Srov. NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pastorační péče v necírkevních zdravotnic­kých zařízeních v České republice. Revue církevního práva, 2015, roč. XXI., č. 1., s. 56.

[4] Srov. Standardy Evropské sítě nemocničního kaplanství. Úvod.

[5] Nejedná se pouze o nemocnice ale o veškerá zdravotnická zařízení: nemocnice, ústavy následné péče, léčebny dlouhodobě nemocných, porodnice, psychiatrické léčebny, apod.

[6] CIC 1983, kán. 383 § 1: Při výkonu své pastorační služby se biskup stará o všechny křes­ťany, svěřené jeho péči (…) i o ty, o něž vzhledem k jejich životním podmínkám nemůže být dostatečně postaráno běžnou pastýřskou péčí (…).

[7] CIC 1983, kán. 564: Pro početnější skupiny se ustanovují specifické jednotky odlišné od farností, v nichž je vykonávána speciální duchovní správa a v jejichž čele stojí kněz s titulem kaplan (cappellanus). Takto by ovšem byli z tohoto pojmu vyloučení jáhni, laici a ženy. V rámci ekumenických vztahů katolická církev v ČR přistoupila na širší užívá­ní tohoto výrazu, který více odpovídá specificky křesťanskému diakonickému akcentu, a v ČR se ustálil jako základní termín na půdě Ekumenické rady církví v České republice a tak byl také převzat do trojstranných smluv mezi ČBK), ERC a příslušným orgánem státní správy (např. pro oblast armády, vězeňství). Jeho variantou je výraz duchovní péče, který byl užit v dvoustranné dohodě mezi ČBK a ERC z roku 2006 pro oblast zdravot­nictví. K terminologickému upřesnění více: NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pasto­rační péče v necírkevních zdravotnických zařízeních v České republice. Revue církevního práva, Praha. Společnost pro církevní právo, č. 60 – 1/15, s. 53–78.

[8] Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC z 20. 11. 2006 a Dodatek č. 1 z 12. 12. 2011 (účinný 1. 1. 2012) [online, cit. 9. 4. 2017]. Dostupné z: http://kaplan­-nemocnice.cz/souvisejici-dokumenty-a-odkazy/

[9] Čl. 16 odst. 1: Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, nábo­ženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

[10] § 2: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má prá­vo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zacho­váváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

[11] Do té doby platný, od roku 1990 mnohokrát novelizovaný, zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, takovou možnost neobsahoval.

[12] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, § 28 odst. 3, j).

[13] Zdravotními službami se rozumí a) poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče.

[14] Vládní nařízení č. 222/2010 Sb. příloha č. 1, Díl 1.05 Společné specializované práce: 1. 05. 04 KAPLAN

11. platová třída: 1. Poskytování duchovní služby ve vězeňských, zdravotních, sociálních a jiných zařízeních včetně zajišťování styku s jednotlivými církvemi. 12. platová třída: 1. Metodická a koordinační činnost v oblasti duchovní služby ve vězeňských, zdravot­ních, sociálních a jiných zařízeních. Koordinace regionální problematiky duchovní služ­by v návaznosti na související odvětví. 13. platová třída: 1. Tvorba zásadních koncepcí duchovní služby a její řízení ve vězeňských, zdravotních, sociálních a jiných zařízeních. Systémová koordinace duchovní služby s přesahem do souvisejících sociálně společen­ských oblastí. Synchronizace duchovních aktivit na mezinárodní úrovni s účastí na sys­témovém řešení evropské multikulturní problematiky.

[15] Srov. TRETERA, Jiří Rajmund. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří, 2002, s. 66. Tedy smlouva, kde by jednou ze smluvních stran bylo např. Ministerstvo zdravotnictví či jiný orgán státní správy.

[16] Vymezuje pojem nemocničních kaplanů a dobrovolníků a jejich poslání, způsob vyslání, kvalifikační předpoklady, etický kodex.

[17] Dodatek je rozsáhlejší než samotná dohoda, zpřesňuje způsob vyslání nemocničních kaplanů i dobrovolníků, nově formuluje kvalifikační předpoklady a přesně specifikuje smluvní strany (ERC).

[18] Srov. Dodatek č. 1 z 12. 12. 2011 k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví. část V, body 5 a 6.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu