Nadkonfesní rozměr služby nemocničních kaplanů v ČR, část I. Zdroj: Fotolia

Nadkonfesní rozměr služby nemocničních kaplanů v ČR, část I.

Pastorace nemocných v ČR je náboženskou službou neevangelizačního typu, charakterizovaná třemi pojmy: dobrovolná služba, nezdravotní péče a neevangelizační charakter. Autorka se v příspěvku zaměřila především na tu část činnosti nemocničních kaplanů, která přesahuje čistě náboženské působení.

Monika Menke

Právnická fakulta UPOL

Monika Menke

Právnická fakulta UPOL

Služba nemocničních kaplanů je totiž převážně lidským, existen­ciálním, psychologickým, emočním a podpůrným doprovázením pacientů v kontextu jejich nemoci ale má širší dopad: na rodiny, příbuzné a blízké osoby nemocných ale i na nemocniční personál.

1. Úvod

Problematiku klinické pastorační péče v České republice můžeme uchopit z více pohledů. V tomto příspěvku se na činnost nemocničních kaplanů díváme prismatem práv člověka, nikoli pohledem konfesně zabarveným a náboženským, byť i pastorace nemocných je náboženskou službou. Nový Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči ve zdravotnic­kých zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb, který byl oficiálně publikován ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České repub­liky 13. dubna 2017, charakterizuje službu nemocničních kaplanů v českém prostředí třemi znaky: dobrovolná služba, nezdravotní péče a neevange­lizační charakter. Protože tato část pastorace spočívá převážně v oblasti lidského a existenciálního doprovázení spojeného především s nasloucháním a náboženský prvek je tu marginální, rozhodli jsme se pro zpraco­vání této části problematiky v tomto článku.

2. Nemocniční kaplani a speciální duchovní správa v CIC a jejich odlišnost v ČR

Nemocniční kaplan je v evropském tedy i českém prostředí stále častěji chápán jako potřebná součást multidisciplinárního týmu a celostní péče o pacienta (i jeho okolí), jako nelékařská a nezdravotnická profese, je specia­lizovaným pracovníkem v oblasti zdravotnictví. Jeho úkolem je zabezpečení existenciálních, spirituálních a náboženských potřeb nemocných a těch, kdo o ně pečují. Poslání nemocničního kaplana je vykonáváno na specifickém místě a specifickým způsobem: nenahrazuje místní duchovenstvo, ale vypl­ňuje speciální potřeby stálou formou klinické pastorační péče ve zdravot­nických zařízeních. Nemocniční kaplan při své činnosti respektuje hodno­tový systém pacienta a svým přístupem může výrazně přispět k účinnější spolupráci pacienta při léčbě a tím i zlepšení jeho zdravotního stavu. Služba kaplanů není vykonávána pouze směrem k nemocným, ale také k jejich příbuzným, rodinám, jiným blízkým osobám, návštěvám, nemocničnímu personálu. Rozměry jejich působení jsou rozmanité a budou podrobněji popsány v kapitole třetí, obecně však kaplani mají chránit důstojnost člověka, prezentovat spirituální rozměr utrpení a nemoci, naslouchat, hlásat uzdra­vující, usmiřující sílu náboženské víry, působit jako prostředníci či smírčí osoby pro ty, kdo potřebují zastání ve zdravotnickém systému, podporovat výzkumné programy atp.[1] Jak uvádí kupř. doc. Němec ve svém Komentáři k metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví, působení nemocničních kaplanů je obvykle existenciálním doprovázením a nasloucháním, nábo­ženský prvek je zde marginální a služba zásadně nemá za cíl získávat paci­enty pro náboženskou víru či dokonce z nich dělat členy konkrétní církve, protože takové snahy by naopak vedly k diskreditaci a odmítání této služby.[2]

Používaná terminologie zde není jednoznačná: pro dohody mezi Ekumenickou radou církví (dále ERC), Českou biskupskou konferencí (dále ČBK) a příslušným orgánem státní správy se vžilo označení duchovní služba (spiritual service) či jeho ekvivalent, termín duchovní péče. Mezinárodně uzná­vaným označením je termín klinická pastorační péče (clinical pastoral care), který lépe vyjadřuje začlenění tohoto typu pastorace do prostředí klinické zdravotní služby.[3] Stejně tak je ekvivalentním výraz nemocniční kaplanská služba (health care chaplaincy), užívaný ve standardech pro poskytování nemoc­niční kaplanské služby v Evropě, a který má širší význam: je v něm silněji vyzdvižen i zdravotní prvek tohoto působení.[4] Služba se tedy týká všech pacientů, příbuzných a zdravotníků bez ohledu na církevní čí náboženskou příslušnost. Řídí se přáním osoby, které je poskytována, a bere ohled na její lidskou důstojnost a mravní integritu především podle dále specifikovaných standardů European Network of Health Care Chaplaincy. Toto pojetí nijak nena­hrazuje službu, kterou poskytují duchovní jednotlivých církví svým věřícím, naopak předpokládá jejich úzkou spolupráci.

Výraz nemocniční kaplan (healthcare chaplain) označuje kvalifikovaného duchovního, který poskytuje duchovní péči soustavně a profesionálně (na plný či častěji částečný úvazek) pacientům, personálu a návštěvníkům zdravotnického zařízení[5] jako člen multidisciplinárního zdravotnického týmu. Poskytuje doprovázení v duchovní oblasti všem potřebným bez rozdílu jejich vyznání či světového názoru. Takové chápání se sice striktně nedrží vymezení pojmu kaplan v Kodexu kanonického práva, který před­pokládá speciální pastoraci katolíků v situaci nemoci a oblast působení kaplanů (kán. 564–572), tedy i kaplanů ve zdravotnictví, chápe jako speci­fickou formu diakonie, na kterou se vztahuje obecné ustanovení kán. 383 § 1[6] a kán. 564 CIC.[7] Dobrovolník pak je (na rozdíl od nemocničního kaplana) osobou, vyslanou ČBK a ERC, podílející se na této spirituální péči o nemocné pod vedením nemocničního kaplana a ve svém volném čase. Pro samotné vyslání se vyžaduje dosažení konsensu se zdravotnickým zaří­zením a uzavření písemné dohody mezi tímto zařízením a konkrétní církví v místě působící. I v oblasti zdravotnické pastorace je situace ČR specifická především sekularizovaným prostředím, které ovlivňuje přístup k církvím ze strany společnosti obecně.

3. Zakotvení klinické pastorační služby v českém právním řádu

Současný model této péče se postupně vyvíjel od roku 1990 a smluvně (mezicírkevní dohodou) byl zakotven v roce 2006.[8] Legislativní vyme­zení v českém právním řádu je dáno pouze obecně, koncepční podoba daná speciálním právním předpisem dosud chybí. I přes probíhající jednání se doposud podařilo dojít pouze k výše uvedenému Metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví, a i to až na jaře 2017. Konfesněprávním základem pro existenci duchovní služby ve zdravotnictví jsou ústavou zaručená práva a svobody, především náboženská svoboda, obecně garantována v čl. 16. odst. 1 Listiny základních práva a svobod,[9] a v § 2 z. č. 3/2002 Sb.[10] Ovšem na rozdíl od oblasti armády či vězeňství, které rámcově řeší § 7 odst. 1 z. č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společ­nostech (tzv. zvláštní práva CNS), v zákoně o církvích oblast jejich působení ve zdravotnictví řešena není. I do zdravotnické normativy se (alespoň) právo na duchovní podporu při pobytu ve zdravotnických zařízeních dostalo poměrně pozdě.[11] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v § 28 (Práva pacienta) odst. 3 specifikuje, že pacient může: přijímat ve zdravot­nickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v České republice nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti v souladu s vnitřním řádem a způsobem, který neporušuje práva ostatních pacientů, a s ohledem na svůj zdravotní stav, nestanoví-li jiný právní předpis jinak; návštěvu duchovního nelze pacientovi odepřít v případech ohrožení jeho života nebo vážného poškození zdraví, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.[12] Byť v tomto zákoně není explicitně vymezeno postavení nemocnič­ních kaplanů, lze na ně vztáhnout obecné ustanovení § 2 odst. 2 specifiku­jící zdravotní služby.[13] Nemocniční kaplany pak chápeme jako jiné odborné pracovníky ve zdravotnictví (nezdravotnickou profesi). Bližší vymezení nemocničních kaplanů však chybí jak v zákoně č. 96/2004 Sb., o nelékař­ských zdravotnických povoláních, tak ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. Ve vládním nařízení č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřej­ných službách a správě, v příloze č. 1 nacházíme obecné nařízení, které obsahuje pozici kaplan.[14] V národní soustavě kvalifikací však vymezení pozice kaplana chybí. Můžeme tedy shrnout, že české právo vytváří základní předpoklady pro realizaci služby nemocničních kaplanů, podrobnější regu­laci jejich postavení (otázku přístupu kaplanů ke zdravotnické dokumentaci, práva a povinnosti a součinnost zdravotnického personálu) a kvalifikace vymezil alespoň Metodický pokyn MZ z dubna 2017.

Pro působení církví a náboženských společností v oblasti zdravotnictví není na rozdíl od ozbrojených sil, vězeňství a veřejných sdělovacích prostředků uzavřena dohoda na vnitrostátní úrovni.[15] Podrobnosti tak prozatím řeší velmi stručná „mezicírkevní“ smlouva, která vytváří ekumenický model klinické pastorační péče: Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví ČBK + ERC z 20. 11. 2006[16] a Dodatek č. 1 z 12. 12. 2011 (účinný 1. 1. 2012) k této smlouvě.[17] Tato dohoda však není součástí českého právního řádu. Dohoda včetně příloh a dodatků se vztahuje na tyto církve: Římskokatolická církev, řeckokatolická církev, Apoštolská církev; Bratrská jednota baptistů; Církev bratrská; Církev československá husitská; Českobratrská církev evangelická; Evangelická církev augsburského vyznání v České republice; Evangelická církev metodistická; Jednota bratrská; Pravoslavná církev v českých zemích; Starokatolická církev v ČR; Slezská církev augsburského vyznání; a na Církev adventistů sedmého dne.[18]

V letech 2000–2002 byla otázka duchovní služby ve zdravotnictví projed­návána také při přípravě konkordátní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČR. V čl. 14 byly obsaženy pouze základní zásady19 a předpokládalo se vytvoření dalších dílčích dohod mezi církví a příslušnými orgány státní správy, které by obsahovaly podrobnější úpravu této oblasti. V květnu 2003 ovšem poslanecká sněmovna konkordátní smlouvu neratifikovala a můžeme konstatovat, že v této podobě již k ratifikaci nedojde. Také dosud neexistuje normativa na úrovni státní či resortní.

 

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Srov. Standardy Evropské sítě nemocničního kaplanství, kap. 1 a 3.

[2] Srov. NĚMEC, Damián. K metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči. Revue církevního práva, 68 – 3/17, s. 11–28.

[3] Srov. NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pastorační péče v necírkevních zdravotnic­kých zařízeních v České republice. Revue církevního práva, 2015, roč. XXI., č. 1., s. 56.

[4] Srov. Standardy Evropské sítě nemocničního kaplanství. Úvod.

[5] Nejedná se pouze o nemocnice ale o veškerá zdravotnická zařízení: nemocnice, ústavy následné péče, léčebny dlouhodobě nemocných, porodnice, psychiatrické léčebny, apod.

[6] CIC 1983, kán. 383 § 1: Při výkonu své pastorační služby se biskup stará o všechny křes­ťany, svěřené jeho péči (…) i o ty, o něž vzhledem k jejich životním podmínkám nemůže být dostatečně postaráno běžnou pastýřskou péčí (…).

[7] CIC 1983, kán. 564: Pro početnější skupiny se ustanovují specifické jednotky odlišné od farností, v nichž je vykonávána speciální duchovní správa a v jejichž čele stojí kněz s titulem kaplan (cappellanus). Takto by ovšem byli z tohoto pojmu vyloučení jáhni, laici a ženy. V rámci ekumenických vztahů katolická církev v ČR přistoupila na širší užívá­ní tohoto výrazu, který více odpovídá specificky křesťanskému diakonickému akcentu, a v ČR se ustálil jako základní termín na půdě Ekumenické rady církví v České republice a tak byl také převzat do trojstranných smluv mezi ČBK), ERC a příslušným orgánem státní správy (např. pro oblast armády, vězeňství). Jeho variantou je výraz duchovní péče, který byl užit v dvoustranné dohodě mezi ČBK a ERC z roku 2006 pro oblast zdravot­nictví. K terminologickému upřesnění více: NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pasto­rační péče v necírkevních zdravotnických zařízeních v České republice. Revue církevního práva, Praha. Společnost pro církevní právo, č. 60 – 1/15, s. 53–78.

[8] Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC z 20. 11. 2006 a Dodatek č. 1 z 12. 12. 2011 (účinný 1. 1. 2012) [online, cit. 9. 4. 2017]. Dostupné z: http://kaplan­-nemocnice.cz/souvisejici-dokumenty-a-odkazy/

[9] Čl. 16 odst. 1: Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, nábo­ženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

[10] § 2: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má prá­vo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zacho­váváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

[11] Do té doby platný, od roku 1990 mnohokrát novelizovaný, zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, takovou možnost neobsahoval.

[12] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, § 28 odst. 3, j).

[13] Zdravotními službami se rozumí a) poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče.

[14] Vládní nařízení č. 222/2010 Sb. příloha č. 1, Díl 1.05 Společné specializované práce: 1. 05. 04 KAPLAN

11. platová třída: 1. Poskytování duchovní služby ve vězeňských, zdravotních, sociálních a jiných zařízeních včetně zajišťování styku s jednotlivými církvemi. 12. platová třída: 1. Metodická a koordinační činnost v oblasti duchovní služby ve vězeňských, zdravot­ních, sociálních a jiných zařízeních. Koordinace regionální problematiky duchovní služ­by v návaznosti na související odvětví. 13. platová třída: 1. Tvorba zásadních koncepcí duchovní služby a její řízení ve vězeňských, zdravotních, sociálních a jiných zařízeních. Systémová koordinace duchovní služby s přesahem do souvisejících sociálně společen­ských oblastí. Synchronizace duchovních aktivit na mezinárodní úrovni s účastí na sys­témovém řešení evropské multikulturní problematiky.

[15] Srov. TRETERA, Jiří Rajmund. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří, 2002, s. 66. Tedy smlouva, kde by jednou ze smluvních stran bylo např. Ministerstvo zdravotnictví či jiný orgán státní správy.

[16] Vymezuje pojem nemocničních kaplanů a dobrovolníků a jejich poslání, způsob vyslání, kvalifikační předpoklady, etický kodex.

[17] Dodatek je rozsáhlejší než samotná dohoda, zpřesňuje způsob vyslání nemocničních kaplanů i dobrovolníků, nově formuluje kvalifikační předpoklady a přesně specifikuje smluvní strany (ERC).

[18] Srov. Dodatek č. 1 z 12. 12. 2011 k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví. část V, body 5 a 6.

zdravotnictví konfesní právo duchovní péče

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články