Několik poznámek a úvah nad ideou demokratického právního státu

Příspěvek [1] je krátkým zamyšlením nad ideou demokratického právního státu, kdy je stručně pojednáno o jak o atributech právního, tak i demokratického státu. Demokratický právní stát a jeho podstatné náležitosti (tzv. materiální ohnisko) jsou klíčovým pojmem ústavní teorie.

asistent místopředsedy Vrchního soudu v Praze, odborný asistent katedry trestního práva Právnické fakulty UK a lektor Justiční akademie ČR

Úvod

Klíčovým pojmem českého ústavního systému je nepochybně pojem demokratického právního státu, který je založen na úctě k právům a svobodě člověka a který dodržuje své závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 1, 2 Ústavy ČR). Z jazykového výkladu tohoto výkladu pojmu je patrné, že je složen ze dvou prvků, na které lze pohlížet optikou kooperace nebo kontrapozice. Pro pochopení tohoto fenoménu je nutné se krátce seznámit s genezí, jakož i s atributy právního státu a demokratického státu. S tímto rozdělením do značné míry souvisí i to, na jaký z přívlastků, v případě napjatých tenzí ústících ve spor,[2] položíme důraz, zda spíše demokratický (svobodu) či spíše právní (rovnost). V nauce lze sice vysledovat názory, které mírně preferují ten či onen atribut (demokratický,[3] právní[4]), nicméně lze podotknout, že pokud výrazně preferujeme jeden z těchto atributů, může se druhý (opomenutý) úplně vyprázdnit.[5] Pojem demokratického právního státu představuje poměrně rozsáhlý, široký a těžko uchopitelný pojem, který v sobě obsahuje a koncentruje dlouhou řadu ústavních principů. Je-li klauzulí věčnosti (čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)[6] požadováno, aby byly zachovány „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, nutně to znamená, že musí být garantovány, jak principy státu právního, demokratického státu, tak i principy, které je nezbytné pro jejich vzájemné soužití. Proveďme nyní krátké představení pojmů právní stát, typický pro kontinentální systém práva, a rule of law, typický pro angloamerický systém práva.

Právní stát a vláda práva

Pojmy vlády práva (též „panství práva“ či „rule of law“) a právní stát („Rechtsstaat“) tvoří základní koncepty ústavněprávní teorie,[7] současně jsou i kritériem pro posuzování aplikační praxe.[8] Vlastní pojem právního státu (Rechtsstaat) sice vzniká ke konci 18. století pro označení státu vládnoucího na základě a pomocí práva, přičemž se historicky vyvíjel už v antické filosofii starověku (Platon, Aristoteles)[9] přes středověk až po recentní stav.[10]

Naproti tomu koncepce vlády práva je tradičně spojována s angloamerickou právní kulturou, kdy k rozpracování této doktríny zcela zásadním způsobem přispěl teoretik Dicey. Ten chápal vládu práva jako naplnění tří atributů, jimiž jsou absence arbitrární moci, rovnost všech před „zákonem“, resp. před právem, osobní svobody jako resultát soudního rozhodnutí v konkrétní věci.[11] Obecně sdílený rejstřík principů „vlády práva“ neexistuje, přičemž se poměrně často vychází doktríny Fullera, který formuloval osm principů (tzv. vnitřní morálky práva).[12] Z důvodu toho, že Fullerovo pojetí představuje toliko principy formální („formal rule of law“), řada dalších autorů, jej proto posléze doplňuje a přidává principy procedurální („due process law“[13]) a materiální („substantive rule of law“).[14] 

Zatímco v původní koncepci „Rechtsstaatu“, na rozdíl od „rule of law“, nebyla zahrnuta ochrana individuálních práv, přičemž se současně vylučovala i možnost primátu práva nad státem, dochází v moderní koncepci pod vlivem učení např. Kanta,[15] Jellineka,[16] Kelsena[17] či Schmitta[18] ke změně. Po hrůzách druhé světové války se ve Spolkové republice Německo tato koncepce opírá o nezadatelná lidská práva vyjádřená v německé ústavě (Základním zákoně), která v úvodu deklaruje neporušitelnost lidské důstojnosti, přičemž její respektování a garance je povinností státu. Podobně jako u vlády práva, tak i u právního státu můžeme distingovat formální, pro který je charakteristická legalita (zákonnost), jež odpovídá formálním principům vlády práva, či materiální právní stát, který je obsahově širší než materiální principy vlády práva, neboť zahrnuje další principy (respekt k základním právům, zachování dělby moci, princip omezené moci státu (postup secundum et intra legem), povinnost státu garantovat soudní ochranu).[19] Z tohoto důvodu by se proto materiální právní stát měl chovat zákonným způsobem a současně i spravedlivě, kdy v případě kolize má přednost materiální aspekt. Rigorózním dodržováním pozitivního práva (legality) totiž může dojít ke známému paradoxu „summum ius summa saepe iniuria est“. Tenzi mezi pozitivním a přirozeným právem se snažila slavná Radbruchova formule,[20] podle které poslušnost právu pozitivnímu má být tedy zásadou, nikoliv ovšem bezvýjimečnou. 

Idea právního státu

Ideu právního státu vystihuje dvojitý požadavek, aby sociální vztahy byly regulovány právem (zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, zásada legální licence) a toto právo bylo zachováno (každý má právo domáhat se svých práv, subjektivní práva musí být chráněna, resp. prosazena). Za atributy právního státu Holländer označuje legitimitu státní moci a její navázání na právo, uznání a ochranu základních práv ze strany státu, vazbu exekutivy na rozhodnutí legislativy a přezkum správních rozhodnutí nezávislými a nestrannými soudy.[21] Bröstl za atributy právního státu řadí především záruky základních práv a svobod, suverenitu ústavy, vzájemné brzdy a protiváhy mocí, dělbu moci, suverenitu lidu, legitimitu a legalitu a právní jistotu.[22] Šimáčková za pojmové znaky moderního právního státu považuje zákaz svévole, respekt a úctu k lidským právům, zákonnost, přístup ke spravedlnosti, právní jistotu, rovnost před zákonem a konečně zákaz diskriminace.[23] Také Ústavní soud ČŘ k pojmu právního státu, a to v relaci k obsahovému posouzení pramenů práva, uvedl, že [z] pojmu právního státu vyplývá princip, dle něhož ani zákonodárce ani výkonná moc nemůže s formami práva (…) nakládat libovolně, nýbrž se musí řídit hledisky ústavodárce, jakož i hledisky dalšími, zejména transparentnosti, přístupnosti a jasnosti.“[24] Současně dodal, že je nezbytné klasifikaci pramenů práva odvinout v prvé řadě od obsahu právní normy.

Idea demokracie

Demokracie (lat. „démos“-„kratein“- vláda lidu)[25] je poměrně složitým a společenským fenoménem, jenž má politologické, sociologické a supranacionálníí prvky. Demokracie je spojena se suverenitou (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR) a představuje základní politický princip, kterým bývá obvykle determinováno uspořádání státu. Demokracii je možné klasifikovat z různorodých hledisek, zpravidla jako opozita (přímá/nepřímá (zastupitelská) liberální/neliberální; konsensuální/konkurenční, „madisonovská“/„rousseauovská“). Zatímco Madison neviděl jako primární účel demokracie skutečné naplňování vlády lidu, nýbrž ji chápal jako ochranu před ztrátou svobody a tyranií, tedy jako nutnou podmínku pro garanci přirozených práv člověka,[26] v pojetí Rousseaua je v demokratickém státě skutečným vládcem lid, kdy jde o pozitivní naplňování jeho zájmů (tzv. obecného blaha).[27] V recentních poměrech lze demokracii charakterizovat jako politickou koncepci, která vyvěrá z dílčích koncepcí jednak společenské smlouvy, jednak reprezentace ve formě americké dělby moci/anglického parlamentarismu a také suverenity lidu. Z uvedeného tedy vyplývá, že demokracie tak postuluje svobodu a rovnoprávnost jednotlivce a současně konstruuje formální pravidla za účelem výběru mezi cíli a přijímání legitimních mocenských rozhodnutí. Z postulátu svobodného jednotlivce vyplývá pro demokracii jako důsledek politická pluralita (všeobecné volební právo a otevřený systém politických sil), z postulátu rovnosti pak nevyhnutelnost formálních pravidel přijímání legitimních rozhodnutí.[28] Demokratický stát tedy znamená vládu lidu, lidem a pro lid,[29] jak již v minulosti poznamenal Lincoln, přičemž můžeme vysledovat jeho charakteristické principy, jež ty znaky rozvíjí, konkrétně jde o suverenitu lidu spojenou s právem lidu na rezistenci (odpor), rovnost, vládu na čas, svobodné volby, většinovou vůli, zákaz majorizace (ochrana menšin); dělbu moci a „checks and balances“, nezávislost soudů a soudců, svobodnou soutěž politických sil (stran a hnutí), oddělenost politických stran od státu, odpovědnost za výkon veřejné moci, autonomii vůle osob. Radbruch chápe demokracii jednak jako státní formou (jako alternativu) k ostatním státním formám (např. k diktatuře), ale zároveň ve smyslu formálním demokracie poskytuje společný modus politického rozhodování ve všech těchto státních formách, z čehož vyplývá, že i k diktatuře se můžeme demokraticky rozhodnout, tj. prohlasovat (tzv. paradox neomezené demokracie). Uvedené relativizuje s tím, že dnešní většina nemůže založit diktaturu, která navždy vyloučí většinové rozhodování, proto recentní většina má pouze význam relativní a nemůže mít tedy absolutní platnost tak, aby s definitivní platností vyloučila rozhodování většin budoucích.[30] Demokracie tak v zásadě může cokoliv, nicméně nemůže se s definitivní (konečnou) platností vzdát sebe sama sebe, což je podle Sobka „elegantním řešením“ oné neomezené demokracie.[31] Mezi mnoha rozličnými koncepcemi demokracie, k nimž teoreticky čl. 1 Ústavy ČR mohl odkazovat, lze vyzdvihnout dvě „ideální“ formy. 

Demokracii můžeme chápat jako dobro o sobě, kdy pracujeme s lidem jako neomezeným suverénem, kterému je ústava stále k dispozici (radikální demokracie). Dle tohoto pojetí jsou pak definičními znaky demokracie toliko procedurální záruky (svobodná soutěž politických stran, periodicky se opakující volby, garance volebního práva).[32] Do opozice s takto ryze procedurálním pojetím demokracie je ovšem vhodné postavit teorii, ve které chápeme demokracii jako způsob vlády, který nejlépe garantuje jednotlivcům dobrý život podle jejich možností a preferencí. Zde hovoříme tak o liberální nebo ústavní demokracii, které v sobě koncentruje i určité hodnoty (typicky ochranu lidských práv, zákaz diskriminace), jež vytvářejí limity toho, kam demokraticky vzniklá většina může zajít.[33] Je tedy nevyhnutelná implementace určitých substantivní dober do pojmu demokracie,[34] neboť jak již v minulosti Radbruch uvedl: „Demokracie je nepochybně cennou hodnotou, právní stát je však jako chléb vezdejší, jako voda k pití a vzduch k dýchání a to nejlepší na demokracii je právě to, že disponuje potencí zaručit právní stát.“[35] Význam těchto substantivních záruk a skutečnost, že pojem „demokratického právního státu“ je v našem ústavním pořádku nedělitelný, jsou potvrzeny i tím, že podstatné náležitosti demokratického právního státu jsou nezměnitelné.[36] 


[1] Článek je publikačním výstupem v rámci programu institucionální podpory vědy na Univerzitě Karlově, Progres 002 „Publicizace práva v evropském a mezinárodním srovnání“. Text vychází z již obhájené diplomové práce: MULÁK,  Jiří. Materiální  ohnisko  ústavnosti.  Diplomová práce. Plzeň:  Západočeská  univerzita  v Plzni, Fakulta právnická, 2015, 136 s. Vedoucí diplomové práce JUDr. Tomáš Pezl, Ph.D., str. 8 – 22.

[2] Tato otázka vyvstala v reakci na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 27/09, ze dne 10. 9. 2009, kterým Ústavní soud zrušil „ústavní zákon“ o rozpuštění Poslanecké sněmovny. Nález, ke kterému dnes již existuje dlouhá řada odborných článků, budí vášně dodnes.

[3] MIKULE, Vladimír: Může ústavní soud zrušit ústavní zákon. Jurisprudence, 2010, č. 1.

[4] FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky - Základní pojmy a instituty Ústavní základy ČR. Brno: Václav Klemm, 2011.

[5] ALBERT, Richard. Constitutional Handcuffs. Arizona State Law Journal, 2010, No. 3, str. 714. Případně můžeme hovořit o redukovaném právní státě (bez demokracie) či redukované demokracii (bez právního státu (PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, str. 54).

[6] PREUSS, Ondřej. Klauzule věčnosti. Je možné odstranit liberální demokracii? Plzeň: Aleš Čeněk, 2015.

[7] KYSELA, Jan. Ústava mezi právem a politikou. Praha: Leges, 2014.

[8] Oba pojmy jsou v nauce historicky spojovány s různými tradicemi, kulturami. Politický význam je však obdobný, ne-li totožný. Podle Tamanahy navazuje rule of law na starogermánskou právní tradici, kde byl král podřízen právu, které se po generace tradovalo od předků, a hlavním úkolem panovníka bylo toto zvykové právo naplňovat a dodržovat, neboť mělo díky své tradici silnější legitimitu než panovník - TAMANAHA, Bryan. On the Rule of Law: History, Politics, Theory. Cambridge: CUP, 2004, str. 23 an.

[9] ŠEJVL, Michal. Antické a středověké kořeny pojmu právního státu. Právník, č. 12, 2014, str. 1077 an. 

[10] ŠEJVL, Michal. Idea právního státu v dějinách filozofie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014; SELTENTREICH, Radim. Soudce a jeho král - Edward Coke ve sporu s králem Jakubem I. Právník, 2003, č. 5, str. 474 - 482

[11] DICEY, Albert Venn. Introduction  to the Study of  Law of the Constitution. Indianapolis: Liberty Fund, 1882 (reprint 1982), str. 107-122.

[12] Mezi ně zařadil tyto principy: (i) právo má mít obecnou povahu (obecnost); (ii) zákony mají být vyhlášeny (veřejnost); (iii) nemají působit nazpět (prospektiva); (iv) mají být jasné (srozumitelnost); (v) bezrozporné; (vi) nemají požadovat nemožné (proveditelnost); (vii) mají se vyznačovat určitou stálostí (stabilita) a (viii) při jejich aplikaci má být dodržen úřední postup ve shodě s deklarovaným pravidlem (kongruence) - FULLER, Lon. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998, str. 48 - 90.

[13] Jde o to, aby každé rozhodování, které vede k omezování svobody jednotlivce, splňovalo několik náležitostí, jimiž jsou zejména nestrannost, nezaujatost, zákaz libovůle nebo přezkoumatelnost rozhodnutí vyšší instancí (tzv. plná jurisdikce). WALDRON, Jeremy. The Rule of Law and the Importance of Procedure. Public Law Research Paper, No. 10-73, str. 1 - 25.

[14] Např. absence svévole a brutality; spravedlnost a slušnost (fairness), presumpce svobody, nedotknutelnost přirozených práv, malý státní aparát, respektování osobního vlastnictví a všeobecné volební právo.

[15] KANT, Imanuel. K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha: Oikoymenh, 1999, str. 18 an.

[16] JELLINEK, Georg. Všeobecná státověda. Praha: Jan Laichter, 1906, str. 327.

[17] DYZENHAUS, David. Legality and Legitimacy. Carl Schmitt, Hans Kelsen and Hermann Heller in Wiemar. Oxford: Oxford University Press, 1997. 

[18] SCHMITT, Carl. Legalität und Legitimität. Berlin: Duncker & Humblott, 1993, str. 14 an.

[19] KOSAŘ, David, ANTOŠ, Marek, KÜHN, Zdeněk. VYHNÁNEK, Ladislav. Ústavní právo. Casebook. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 37

[20] RADBRUCH, Gustav. O napětí mezi účely práva. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 130 „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a státní mocí, má přednost i tehdy, když obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností nedosáhne takové nesnesitelné míry, že zákon, jako „nepatřičné právo“ (unrichtiges Recht), musí ustoupit spravedlnosti“.

[21] HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, str. 348 an.

[22] BRÖSTL, Alexander. Právny štát v postmodernej situácii. Právny obzor, 1998, č. 3, str. 211.

[23] GERLOCH, Aleš, KYSELA, Jan. (eds.). 20 let Ústavy České republiky. Ohlédnutí zpět a pohled vpřed. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, str. 169 an.

[24] Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000.

[25] Sartori dodává, že: „Moderní demokracie není složena jednoduše z řeckého ideálu a několika pozdějších dodatků. Jak je to však možné, že diskontinuita mezi starověkou a dnešní demokracií nám uniká tak lehce?“ - SARTORI, Giovanni. Teoria demokracie. Bratislava: Archa, 1993, str. 293.

[26] James Madison dokonce prohlásil, že kdyby lidé byli andělé, nepotřebovali by vládu. K tomu blíže HOLLÄNDER, Pavel. Časopis Právník aneb právnická variace Scolovy a Porubjakovy tančírny - úvaha o normativní síle transcendence a o komplementárních modelech legitimity. Právník, č. 4, 2011, str. 325.

[27] Rousseau na margo pojmu demokracie poznamenal: „Bereme-li výraz demokracie v přísném slova smyslu, potom nikdy pravá demokracie neexistovala a nikdy existovat nebude, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý byl ovládán. Demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi.“ ROUSSEAU, J. J. O společenské smlouvě neboli zásadách státního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2002, str. 262.

[28] HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, str. 291 - 298.

[29] WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, str. 12, 27 an. Je však mimořádně důležité, jakou váhu přiznáváme jednotlivým komponentům demokratického státu (vláda lidu, lidem, pro lid) a jak je vzájemně poměřujeme.

[30] Radbruch říká, že „demokracie může ustoupit ve prospěch diktátorské ústavy, ale nemůže se vzdát dispozičního práva, neboť právo určit si lidovým hlasováním je nevyslovenou, ale samozřejmou součástí každé ústavy.“ RADBRUCH, Gustav. O napětí mezi účely práva. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 92.

[31] SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, str. 411.

[32] SCHUMPETER, Joseph. Capitalism, Socialism and Democracy. New York: Harper & Brothers, 1947, str. 269.

[33] Höllander naznačuje, že: „V konceptu demokracie zůstává přítomen metafyzický apendix, ať již v podobě klauzule věčnosti, případně v řadě jiných ústavních institutů (kupř. v právu milosti, jež není ničím jiným, než institucionalizací metafyzického rozměru spravedlnosti). HOLLÄNDER. Pavel. Sean Connery, nominalistická revoluce a koncept moderní demokracie. Právník, 2015, č. 1, str. 25.

[34] ŠÁMALÍK, František. Lidská práva - základ demokratické legitimity. Právník, 1994, č. 1, str. 17 an.

[35] RADBRUCH, Gustav. O napětí mezi účely práva. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 137

[36] Srov. čl. 9 odst. 2, 3 Ústavy ČR a Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 19/93. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu