Obstrukce a jejich význam

Jedná se o legitimní způsob jak většinu v její rozhodovací činnosti omezit? Či je obstruování institutem ústavně nekonformním? To vše jsme se mohli dozvědět na kavárenském semináři s doc. JUDr. PhDr. Janem Wintrem, Ph.D., který proběl dne 11. 11. 2014.

Začátky obstrukcí u nás a jejich druhy

Obstrukce měly ve své historii v našem legislativním procesu své postavení, ale určitě se nedá mluvit o pozitivním prostředku, který by k lidu promlouval jako nesouhlas s danou zákonodárnou většinou. V podstatě rozdělujeme 2 základní druhy obstrukcí, existují tak zvané obstrukce technické, které nám mohou být známy zejména z posledních několika let (jedná se v podstatě o zneužívání jednacího řádu), a obstrukce divoké, které se v historii uplatňovaly rozhodně častěji než dnes, a které obsahovaly násilné akty, kdy poslanci například bránili řečniště, aby se do něj nikdo nemohl dostat, či hlasitě křičeli a uchylovali se k násilným útokům na své kolegy.

Místo, kde byly zejména obstrukce divoké, velmi časté, byl například český zemský sněm či rakouská říšská rada ještě za habsburské monarchie. Ve stejném duchu se pokračovalo ještě v Národním shromáždění za 1. republiky, kdy došlo v roce 1920 k takovým obstrukcím ze strany německých poslanců, že byla naprosto znemožněna jakákoli diskuze. Dále byl například velmi radikálně rušen projev poslance Udržala v roce 1920, kdy se poslanci uchylovali k takovým věcem, jako je házení sněmovními tisky a práskacími kuličkami či pokřikování a zpěv. Tehdy bylo dokonce několik poslanců vyloučeno na celých 10 sezení, což byla podle Jana Wintra největší možná sankce, kterou jednací řád umožňoval.

Jak je to momentálně?

První obstrukce, která se projevila v samostatné České republice od roku 1989, byla obstrukce ze 14. 2. 1997, která se týkala Česko-německé deklarace, a od tohoto osudného data to v PSP ČR už nebylo nikdy o moc lepší. Nejhorší moment parlamentní kultury týkající se této problematiky přišel se změnou jednacího řádu PSP ČR. Opozice dnes používá zejména 3 hlavní instituty k tomu, aby většinové koalici zabránila v přijetí zákona, se kterým nesouhlasí.

Podle jednacího řádu se projednává přijetí zákona pouze ve středu a v pátek mezi 9. a 14. hodinou.
Každý klub poslanecké sněmovny má nárok zažádat o 2 hodiny dlouhou přestávku a ta mu v podstatě nesmí být odepřena. A konečně za
stalo se zvyklostí, že poslanci mají možnost řečnit velmi dlouho a nikdo jim do jejich řeči nesmí skočit. I když celou rozpravu moderuje předseda PSP ČR, stává se velmi málo, že on sám vyzve přednášejícího poslance k tomu, aby mluvil k tématu, a popřípadě využije své možnosti nechat hlasovat o možnosti odebrání slova. Tak se například nestalo ani při Nečasových rozpravách, které trvaly až 2 a půl hodiny a bylo zřejmé, že tématu se rozhodně netýkají. Tyto prostředky jsou jíž od vlády Mirka Topolánka opozicemi hojně využívány.

Nejhorší doba obstrukcí za existence samostatného Českého státu byla v 6. volebním období. Jedním z příkladu může být například obstruování církevních restitucí, které ale nakonec opozice v čele s ČSSD přerušila i přesto, že by ho možná až do konce volebního období pozdržela. Proč je to u nás tak nastavené? Na to nebyl pořádně schopen odpovědět ani náš vážený host. Pokud se na celou problematiku podíváme komparativně, setkáme se s parlamentní kulturou spíše lepší a od obstrukcí očištěnou. Například v Německu nebo ve Velké Británii je parlamentní kultura na vysoké úrovni a jejich rozpravy se doopravdy týkají právě probíraného návrhu zákona. Rozhodně tam není zvykem, že by nějaký poslanec předčítal poezii či něco podobného, což u nás rozhodně není nemožné.

Řešení?

Se všemi výše uvedenými příklady se dá těžko pochybovat o tom, jestli jsou obstrukce institutem ospravedlnitelným, či nikoli. Jedním z řešení by podle Jana Wintra například bylo to, že by většina záměrně přijala zákon v jiný den, než ve středu či v pátek, a potom by se svůj postup snažila obhájit před Ústavním soudem, kam by se tento zákon rozhodně dostal. Další možností je samozřejmě změna jednacího řádu, ale zde se nabízí hned 2 otázky. Zaprvé je důležité si uvědomit, že ustanovení jednacího řádu pojednávající o této problematice hrají vždy někomu ve sněmovně do karet, a zadruhé zde není jistota, že by byla jeho změna poslanci respektována. Jak jsem již výše uvedl, předseda PSP ČR má právo po 3 námitkách na mluvčího spustit hlasování o odebrání jeho slova, ale děje se tak velmi zřídka.

Nezbývá mi než zakončit tento článek tím, že já sám jsem velmi znepokojen současným stavem fungování našich zákonodárců. Ať už se jedná o prezidenta státu, poslaneckou sněmovnu či kohokoli jiného, je zde bohužel moc malý zájem na změně k lepšímu, na přiklonění k západu v další věci. Nejspíš je doopravdy čas popřemýšlet nad tím, že naše Ústava potřebuje nutně revizi, a potřebuje jí velmi rychle.